Happy to be alive…. část první

Po delší odmlce příspěvek, který se netýká sedmicentimetrových aut, je to spíš takové bilancování uplynulých měsíců, které se ne nutně týká čtyř (potažmo dvou) kol, ale i to k životu autíčkářovu patří, a jak známo, nakonec vždycky všechno souvisí se vším, takže proč ne.

Na začátku letošního března se manželka měla po MD vrátit zpátky do práce. Z Otesánka se tak měl stát daily driver, a já přemýšlel, jestli je to vozidlo pro tuhle roli to nejvhodnější. Dvoutunový drobek, který je sice prostorný, ale na ježdění cca 70 km denně sem a tam v jednom se spoustou vzduchu uvnitř…. Autu navíc odešly přední brzdy, teklo do něj někudy pod předním oknem, a mělo pár dalších drobných bolestí, které sice nepotřebovaly léčit akutně, ale z dlouhodobého hlediska se jednalo o věci otravné a péči vyžadující. Rodinná rada se proto usnesla auta zbavit. Dal jsem ho do inzerce tak, jak bylo, s popisem všech nedostatků a relativně nízkou cenou. Ozvalo se pár zájemců, ale nikdo se na auto nepřijel podívat, a už to začalo vypadat, že mi zůstane. Odstavil jsem ho proto u Pavla, našeho rodinného automechanika, s požadavkem na řešení věcí nejakutnějších, tj. brzdy a okno. Inzerát ale na webu zůstal, nějakým nedopatřením jsem jej „zapomněl“ smazat, a zrovna když mi pípla SMS od Pavla, že mají okno venku, mi zazvonil telefon….volal zájemce. Sdělil jsem mu, že auto by eventuálně na prodej stále bylo, ale že jej momentálně mám na dílně, kde se řeší okno a brzdy. Pán byl ochotný počkat, až bude hotovo, na auto se chtěl přijet podívat, a byl ochotný akceptovat navýšení ceny, které oprava představovala. Jakmile bylo hotovo, zavolal jsem mu, domluvili jsme se, kde se sejdeme, a pán opravdu přijel….. dorazil se svým otcem, a po zběžné obhlídce bylo jasné, že Otesánek nejspíš změní majitele -  což se zkušební jízdou potvrdilo. Pánové byli z auta nadšení, líbilo se jim, domluvili jsme se na ceně, vyřešili plnou moc, a auto mi tak během necelé hodiny přestalo říkat „pane“. Kupci ještě tentýž týden auto přepsali, a poslali mi fotku velkého TP, abych mohl zrušit pojistku. Slibovali, že o autě už neuslyším, a zatím to tak opravdu vypadá….pokud toto pánové čtou, ještě jednou děkuju za hladký průběh, spolehlivost, se kterou transakce proběhla, a doufám, že jsou s autem i nadále spokojeni.

No dobře, ale co místo něj? Usoudil jsem, že nějaká nákupní taška bude ideální. Malé auto s nízkou spotřebou jako druhé do rodiny bude to pravé. Rozpočet byl nízký, řekl bych až přízemní, tak jsem se soustředil na jednoduchá malá auta, primárně z francouzské produkce. Clio už jsem měl, byl jsem s ním maximálně spokojený, a věděl jsem, že s benzínovou jednadvojkou jezdí slušně, spolehlivě, a za relativně málo. Takže pokud se zadaří, ideálně Clio. Asi po týdnu od prodeje mi volá Pavel, že má pro mě auto, jestli se nechci přijet podívat. Narazil v lokálním bazaru (bazar je silné slovo, překupníček, co tahá polovraky z Německa…) na Twingo, rok 2003, s motorem 1.2 16v. To mě zajímalo, tak jsem se na něj jel podívat. Auto zvenku otloukánek, bylo vidět, že dlouho stálo někde pod stromem na dešti, opršené, čirý lak z kapoty oloupaný, semtam šrám a nějaká povrchová orezlinka. Uvnitř to ale byla jiná káva, sedačky zachovalé, nepotrhané, ovládací prvky neohmatané, a celkem se dalo věřit deklarovanému nájezdu 55.000 km (ověřil jsem si následně dle VIN přes známého, co pracoval v Renaultu, a poslední záznam z Německého servisu byl z roku 2016, kdy se měnily přední tlumiče, a auto mělo v té době necelých 50.000 najeto). Výbava na Twingo slušná, malý kožený paket, skleněná posuvná panoramatická střecha, přední mlhovky…celkově vypadlo slušně, všechno funkční, viděl jsem jej i zespod, shnilé to nikde nebylo, orezliny na podvozku minimální, na tak staré auto až překvapující, tak jsem se rozhodl do toho jít. Auto jsme odvezli k Pavlovi na dílnu, nechal jsem vyměnit provozní kapaliny, rozvody, vodní pumpu, zatuhlá ložiska na zadní nápravě, přední brzdy, a koupili jsme dvě nové zimní gumy. Nad rámec objednaného mi Pavel ještě přelakoval přední kapotu a zbavil auto nejhorších orezlin, sehnal nové levé zrcátko i s anténou, prostě tak, aby se na auto nemuselo dlouho sáhnout….čímž se pořizovací cena v podstatě zdvojnásobila, ale nevadilo mi to, věděl jsem, že auto je opravdu v dobrém stavu. Když mi ho 10. března předával, už přihlášené na moje jméno, dával mi klíčky se slovy „Doufám, že o něm teď hodně dlouho neuslyším“…… jako by tušil. O dva dny později mu volám ze sanitky, že Twingo už není……

Jak k tomu došlo? Po čertech rychle…a nejspíš kombinací několika faktorů. Jel jsem brzy ráno do práce, cesta vede lesnatým údolím, kde se klikatí jako had, a v ranních hodinách bývá celkem navlhlo – údolím protéká říčka, a les si drží vodu, navíc je v blízkosti štěrkový lom, a bordel na cestě je na denním pořádku… to by byla jedna věc. Druhá byly staré pneu za zadní nápravě, sice se slušným vzorkem, ale už asi ne v moc dobrém stavu. A konečně třetí se nacházela mezi volantem a sedačkou – nevzal jsem v potaz rozdíl dvou tun, na které jsem byl zvyklý, a necelé tuny, kterou moje nové staré auto váží, navíc, veškerá váha je u Twinga v podstatě vpředu. Projel jsem zatáčku rychleji, než jsem měl, dostal jsem se do smyku zadních kol, který jsem neustál – předními koly jsem se dostal do příkopy, a šel jsem přes střechu tak rychle, že jsem nestačil ani leknutím zahnědit trenýrky. Jednou se mi zatočilo všechno dokola, a  najednou bylo ticho….ticho, kdy jsem si pomalu začal uvědomovat, co se stalo, že sedím v rozbitém autě, pokrytý špínou a střepy, že to do práce nejspíš už včas nestihnu, a čekal jsem, co mě kde začne bolet, a jestli tady zůstanu, a co bude moje rodina dělat beze mě…Najednou se otevřely dveře spolujezdce (řidičovy nešly) a někdo na mě huláká, jestli jsem tyvolecelej. Pán, co jel za mnou, zastavil, pomohl mi z auta, za což mu ještě jednou děkuju, zavolal rychlou, ta poslala PČR  (kteří tam ironicky byli rychleji, než rychlá), a než dojeli, podařilo se mi najít telefon (zůstal v autě), peněženku s doklady (nezůstala v autě, byla asi dvacet metrů od něj v dráze letu), brýle (málem jsem je rozšlápl, ležely kousek od peněženky). Bylo to hodně zvláštní, v tu chvíli mě nic nebolelo, nebyla mi zima, byť jsem měl na sobě jen mikinu a venku byly asi tři nad nulou, byl jsem schopný vším pohnout, a zároveň se mi nechtělo…teprve po příjezdu záchranky mi vlastně seplo, že bych měl volat i někomu z rodiny, co se vlastně stalo, že bych měl zavolat do práce, že dnes teda fakt ne…volám manželce, asi ještě spí, nebere mi telefon. Volám kolegyni, že jsem měl nehodu, a že nedorazím. Volám mámě, že jsem v prdeli, a že asi budu potřebovat pomoct…prostě jak mi jednotlivé věci začínají docházet, mají moje telefonáty horší a horší podobu… pokud se vám někdy něco takového přihodí, dejte si na čas, a nevolejte zběsile všem rodinným příslušníkům, i když rozum velí se o ten šok podělit, slyšet od rodiny, že je všechno v pořádku, a že všechno bude dobrý. Fakt to nedělejte. PČR se mnou v rychlosti sepsali záznam o nehodě, pak si mě naložila rychlá, a vezli mě do Prostějova do špitálu. Vleže volám Pavlovi, že Twingo je KO, v rychlosti ho informuju, co se stalo, a kde auto stojí, kvůli odtahu. Je po hlase znát, že je naštvanej, a rád, že mi nic není, zároveň, taková zvláštní směska pocitů. Saniťáci se mě ještě jednou ptají, jak se to seběhlo, jak se cítím, co mě bolí, jestli se mi netočí hlava, měří mi tlak, prohmatávají břicho, někam si to píšou, asi kvůli dalšímu postupu. Volají vysílačkou do špitálu, že mě tam za pět minut vyloží, a taky že jo, než se naděju, jsme na místě.

Absolvuju přednostně vyšetření na traumačce, dostává se mi vysvětlení ohledně možných pozdějších bolestí a situace, jak tělo v šoku reaguje – prostě se stáhne do sebe a napumpuje adrenalinem, aby se dostalo v první řadě do bezpečí, a až pak začne dávat najevo, co je špatně…dál mě čeká celkový rentgen a sono břicha, jestli se tam něco nevylilo, a pak zpátky na traumačku ještě dopsat záznam po úraze. Asi nejdelší cesta, kterou jsem po špitále kdy absolvoval vleže. Chodit po svých mě nechtěli nechat. Ze špitálu volám do práce a rodičům, jak na tom jsem. Vyšetření odhalilo pár modřin, naražená žebra, pohmožděné levé rameno a krk, dostávám límec, a doporučení minimálně tři dny klidového režimu, v pondělí kontrola u PL, nashledanou. Domů mě veze rozvoz, jsem rád, nemusím řešit dopravu. Manželka má pořád vypnutý telefon. Se saniťačkou aspoň pokecáme, nechávám se vyložit před domem, a doufám, že to byla moje poslední cesta sanitkou na hodně, hodně dlouhou dobu. Vcházím do ložnice, manželka ještě spí, a probouzí se teprve, až žuchnu na postel vedle ní. Je v šoku, zároveň ráda, že se mi relativně nic nestalo, na auto sere pes, jsou to jenom plechy, a říká mi, jak je ráda, že to nevěděla…strachem by se asi zbláznila. Zavírám oči, vyčerpáním, únavou, spím hodinu, dvě, tři? Ani nevím… odpoledne volám ještě s mámou, dozvídám se, že jsou na cestě k nám (bydlí asi 70 km daleko), že chtějí vidět, že jsem OK, a že mi vezou peníze na jiné auto, na to nemám slov, a poprvé za ten den emoce povolují a já se rozpláču do telefonu, jsem svým rodičům neskutečně vděčnej za nevyžádanou pomoc, že jsou tady, když je potřebuju, a prostě… vím, že jsem si dobře vybral. Druhej den se začínají probírat modřiny a pomlácená žebra, bolí mě krk, levé rameno, a pravý bok, jak se pás zařízl do těla. V neděli večer se za mnou ještě stavují z PČR, dopsat protokol, aby to nemuseli řešit ve správním, což od pondělí doba koronavirová vyžaduje – jsem jim za to vděčný, a celkem s radostí jim dávám pětistovku pokuty, kterou mi dali za nepřizpůsobení rychlosti stavu a povaze vozovky, vím, že spousta lidí na policajty nadává, ale v mém případě si opravdu nemám na co stěžovat.

 No, a tady bych to prozatím ukončil, je to delší, než jsem měl v plánu, takže bude druhý díl, kde se podělím o martyrium spojené s hledáním nového auta za pár korun, jak to dopadlo, a co a jestli jsem vůbec nakonec něco koupil…. Stay tuned! :-)

Pro fotky z havárie si skočte třeba sem, v telefonu nějaké mám, aniž bych si pamatoval, jak se tam ocitly, doplním, třeba, někdy….

Jo, a málem bych zapomněl – dostat se mezi deset nejlepších blogů roku 2019 je pro mě neskutečný úspěch, děkuju všem za přízeň, redakci za VIP členství, a slibuju, že k pidiautům se určitě vrátím, byť jsem na ně na nějakou dobu zanevřel – zcela jistě to nebude napořád.