Autíčkářův Trackday 2019 vol.1: Zdařilý start sezóny

Máme za sebou první Autíčkářů Trackday. S aktuálností nám vlastní přinášíme s desetidenním odstupem krátký, leč pestrý report od několika členů redakce.

Jak to viděl Adam

První autíčkářův trackday a já si ani nezajezdil. Léto mě zaskočilo a tak se na jinak obstojně plechcupové Xsaře skvěly zimní Savy a těch by mi bylo opravdu líto. Nezbylo než organizovat, a že bylo co. Účast byla rekordní, ale o tom se jistě rozepíše někdo z mých drahých kolegů. Takže k věci: Trať byla neustále plná a já měl co dělat, abych stíhal mávat vlajkou. Jen co jsem zplnomocnil Kubajzova poskoka, ukecal jsem Vavrise k projížďce. Náš sexy farmář nedávno vyměnil kompresorovou NB za zachovalejší NC a… No je to trochu měkota. Člověk se do toho normálně vejde, nekouká z toho půlka hlavy a dokonce to na rovince zrychluje! Velkou zásluhu na mém nezaujetí Mazdou měla nehoda, která utnula projížďku hned po prvním kole.

O auto před námi trefila bílá Micra traktorovou pneumatiku. Nehoda je zvláštní okamžik. Váš mozek zaregistruje, že je něco špatně, čas se zpomalí, hluk utichne a vy vidíte součástky se vznášet v naprostém tichu jako by jim v pohybu bránil hustý med a nikoliv svěží vzduch. Řidič to i přes lehký úraz nesl statečně a nás smutný konec odhodlaného samuraje skutečně mrzel. Zpět do plechcupových kolejí se vše vrátilo, až když přistavená Honda s podvalem začala po navíjení couvat vůči Micře. Můj dojem, že se to dělá s tím navíjením obráceně, tedy že by se mělo pohybovat nakládané auto, byl rychle rozptýlen zasvěcenými přístojícími.

Netrvalo dlouho a jelo se dál. Na trať jsem se podíval ještě dvakrát. Prvně když výrazně odlehčený kombík BMW 330d ghetto-superleggera odmítal nadále dávkovat naftu. Xsara, lano a jízda slávy. Naštěstí se plečkový favorit rychle vzpamatoval a brzy se opět zasloužil o nějaké ty černé stopy na asfaltu. Podruhé již výlet nebyl tak veselý. Stříbrné NB v jinak moc pěkném stavu odmítalo nadále držet ostré tempo. Malá Mazda si to dokonce dne nerozmyslela a tak jsem se s ní loučil v duchu oblíbeného britského seriálu, tedy odtáhli jsme je za bránu a zamávali. Pardon, ale odtah až do Prahy neposkytujeme. Popravdě se doteď trochu cítím provinile.

Závodní den uplynul jako benzín z přeplňované Miaty a než jsem se naděl, všechny ty uřvané bouráky zmizely. V paměti uvízlo kde co. Můj favorit? Rozhodně krásná bílá Sylvia S12 se sympatickým řidičem v neméně stylovém křiváku za volantem. Kdybych si měl nějaké auto z trackdaye odvézt, byl by to právě tenhle Nissan a to už je v konkurenci M5 Competition a RX7 FD s osmiválcem co říct. Můj smutek tiší vědomí, že další podnik v Bělé je již za rohem a že o zábavu nebude nouze!

Kubajzovo povídání o redakčním plechcupovém speciálu

Dojede, nebo nedojede? To se mi honilo hlavou už asi týden před trackdayem. Plechcupová Mazda, kterou jsem vezl sebe a vybavení do Mýta už svojí předpokládanou životnost překonala bezmála čtyřikrát a v řízení se objevuje nehezká vůle. Navíc je po zimě všechno podivně zatuhlé a orezlé a já z toho mám docela špatný pocit. Den před trackdayem ji s Jeníkovou pomocí vyzvedávám z hlídaného parkoviště. Redakční driftovací specialista usedá za volant a po chvíli zahřívání mi za doprovodu pískajících pneumatik v pražském provozu ujíždí. Potkáváme se u mě před domem, kde se obratem ptám na pocity z jízdy a hlavně z vykotlaného řízení. “Nesmíš to moc řídit, spíš na to hrcni a ono si to sedne do dorazů a pak to funguje dobře.” dostává se mi odborné rady a já začínám černému autíčku docela věřit. Večer ještě dobře mířeným kopancem opravuji stávkující přední světlomet a po nachystání všeho potřebného jdu brzy spát. Na okruhu máme být už v půl deváté…

Do Mýta nakonec dorážíme včas a s funkčním vozem. Mazda zahřátá cestou bezprostředně míří na okruh a vypadá to, že vše funguje, jak má. Mezitím se zázemí utěšeně plní a před jedenáctou už raději píšeme na Facebook, ať nikdo další nejezdí. Hezké počasí vytáhlo na okruh spoustu lidí, auta se štosují do fronty, která ale naštěstí celkem odsýpá. Tenhle plechcup se chci řídit Adamovou radou a “vecpat” se do co nejvíce aut jako spolujezdec. To se mi celkem daří, dokonce dojde i na LS swapped RX7, kde dostávám jako bonus funkci palubního technika. Z tabletu mám odečítat teplotu vody a oleje a hlásit abnormality. Stylové!

A pak přichází Plechcup. Mazda hrdinně polyká kolo za kolem a narozdíl od minulého ročníku mi na trati ani jednou nechcípá. Hodné auto. Díky tomu si plním svůj zadaný cíl – čas pod jednu minutu. Chvíli mám pocit, že je to v rámci vozu dobré číslo, ale Radek mě rázem přesvědčuje, že se mám ještě mnoho co učit. Mazdu řídí poprvé v životě a okruh zajíždí o 1,9 vteřiny rychleji – za 0:58,14. Na takový vrak je to, myslím, slušný čas. Už jsem vám říkal, že to auto se fakt nezdá?

Celý den se nesl v pohodové atmosféře a najednou tu byl večer a s ním obligátní otázka. Dojede, nebo nedojede? Inu – dojela. Mazda nás statečně odvezla domů, aby se další den cestou “pro rohlíky” definitivně zastavila. Diferenciál zkrátka nezvládl nápor síly od mocné 1.8 SOHC a kolečka v něm se polámala. Co bude dál? To se ještě uvidí. Zatím nebudu příliš konkrétní, ale vypadá to, že Mazda nakonec zůstane redakčním plechcupovým speciálem i nadále.

Shrnutí od pána s mikrofonem

Jako mluvicí hlava jsem to měl těžké. Už od rána jsem byl častován záludnými dotazy typu “kde se platí” a “jak to tady funguje”. Ve snaze předávat informace jsem tedy očividně selhal a to navzdory hlasitým reproduktorům. A když se mi tak hezky dařilo, v jedenáct o mne dokonce zakopl Ondra Šlachta s tím, že vrtulníkáři jsou na místě. Ukázal jsem mu tedy pravidla, která jsme dali dokupy zejména proto, aby se nám motoristé vrtulníčků nebáli, a to ve stylu “úplný zákaz všeho”, Ondřej zaplatil preventivní pokutu ještě před vzletem a… Byl tu plečkap.

Musím říct, že tentokrát se mi startovní pole hodně líbilo. V tréninkové jízdě byl zabit Micro Nissan, ale nastoupily zbytky E90. To mi zvedlo náladu, protože to bylo drzé, funkční a tak trochu na ránu. Vše klapalo díky agilitě závodníků jako na drátkách, nikdo se při závodění nezranil ba dokonce ani neztratil a vše bylo za chechotu publika uzavřeno velmi rychle. Po prostudování výsledků pak bylo jasné, že jde spíš o souboj jezdců v jednotlivých vozech, než vyrovnané pole, ale já doufám, že to nikomu nevadí, protože má jít hlavně o srandu. Poháry jsme předali včetně titanového kolíku pánům s těmi zbytky a jediným momentem, kdy jsem byl fakt naštvaný byl, když jsem si přečetl čas Jindry Machalínka.

Tento konstruktér simulátoru DC9 sice nemá řidičský průkaz, ale zato je emeritním vicemistrem republiky v motokárách. A je to vidět. I na stroji. Zase odešla přední levá guma. Ale to je tradice. Pak už to bylo jen takové ležérní hledání důvodu, proč se vypařit a když se důvod našel, vyzvedl jsem si tažné lano od umřelé miáty a odfrčel vstříc Hlavnímu Městu. Bylo to fajne a tak to ma byt!

Uděláme si to pěkný s Františkem

Přijde mi, že už je skoro tradicí, abych alespoň na jeden trackday ročně nedorazil tím malým červeným, co mi zlomilo záda. Tentokrát je odstavena pro hodně tekoucí gufero na vačce, které je staré jen půlrok. Navíc nejdřív musím dodělat jiné auto. No co už.

Stejně tak je skoro tradicí, že den před trackdayem se prostě musí jít na pivo. Tentokrát do Brna přijel Radek, takže jsme se nejdřív nechali vyhodit z jednoho baru a posléze ještě navštívili jistý milý pajzl, aby se nám lépe spalo a hůř vstávalo. Když mi pak chvíli před šestou zazvonil budík, tak jsem moc velkou radost neměl, stejně tak jsem si nedělal valné naděje, že na naše smluvené setkání Radek dorazí včas. Nemožné se ale stalo realitou a tak naše minikolona sestávající z Coltu a zelené Miaty dorazila někdy kolem deváté hodiny.

Ježdění už bylo v plném proudu, organizace šlapala až podezřele dobře, takže bylo potřeba využít volné chvíle dokud to šlo a projet se. Úplně sériové NB si s okruhem poradilo nad očekávání dobře a potěšilo mne. Způsobilo také mrzení Radkovi, když se mě ptal, za kolik to jezdím. Ale tak už to na světě chodí.

Mezi organizací už pak zbylo jen málo času, tak vyzdvihnu pár aut, co mi vážně udělaly radost. Jako první musím říct “Mňam dopíči!” Vrak E91 s geometrií udělanou svářečkou mě prostě bavil. I to, jak byl potupně odtažen na laně, když odmítl dávkovat naftičku (prosimtě) a později hrdinně zvítězilo (což se vzhledem k jeho obutí a psychopatům za volantem dalo docela čekat). Čestnou zmínku a imaginární ocenění “Spirit of PlechCup” zaslouží i Jan Lauer, zvaný též učitel (proč asi, že?), který za patnáct stovek pořídil Hyundai Getz, posprejoval jej, skončil poslední a po trackdayi ho odvezl do Remetu (místní to kovošrot). Tyhle dva přístupy, tedy koupit vrak a odstrojit, nebo koupit věc před smrtí, tak se to má dělat.

No a jak jste si užili náš trackday vy? Co vám utkvělo v paměti, na co budete rádi vzpomínat a jaké auto kroužící po okruhu si získalo vaše největší sympatie? Svěřte se nám do komentářů!