Sedmero dodávek za které se nemusíte stydět

Jako morálně nejvyspělejší (čti nejnudnější) člen redakce častěji než ostatní procházím inzerce užitkových vozidel. Byly to hned dva inzeráty nad sebou, které mě přiměly zasnít se na okamžik nad možností pořídit sobě dopravní prostředek drobného živnostníka. Konkrétní dva kusy rezavějící oceli, každý z jiné strany berlínské zdi, si probojovaly cestu do připravovaného výčtu a zbytek se tak nějak přidal po cestě. Samozřejmě jsme stále ještě na Autíčkáři a tak se v následujícím výběru nemusíte obávat žádné nudné, natož racionální volby.

VW T3 Syncro Westfalia

Jestliže si Vavris nedávno stěžoval na neúměrně rostoucí ceny sportovních ojetin, které se ještě nedávno daly pořídit za slušné peníze, pak jejich jednoprostorovým ekvivalentem bude právě fau-vé T3. Sehnat exemplář byť i v ‚předrenovačním‘ stavu za slušné peníze je dnes tvrdý oříšek a o verzích Syncro a Westfalia to platí dvojnásob. Ony už cenovky alespoň trochu provozuschopných T3 mířící ke stu tisíc připomínají špatný vtip. Na verzi Syncro s pohonem všech čtyř malinkatých koleček si připravte alespoň sto padesát tisíc a i tak budete muset mít štěstí na hezký kousek. Obytné verze s pohonem pouze zadní nápravy vybavené rachitickým naftovým motorem jsou k mání již od 200 tisíc, ale převážně jde o pojízdné pokladničky na investice. Co když chcete právě obytný kus s pohonem všech čtyř kol a navrch s výsuvnou střechou? Tři čtvrtě milionu za hezký kousek mi skutečně sebralo i poslední zbytečky humoru. Naštěstí se ještě dá natrefit na nějakou tu čtyřkolku v užitkové nástavbě a předělání na obytnou verzi se jistě ujme některá z řady specializovaných firem.

Jestliže jsem doposud pouze hořekoval nad astronomickou cenou, pak je načase podělit se s vámi i o můj zápal pro kdysi masovou dodávku. „Hádej, co řídím: Má to pohon všech kol, turbo, které výrazně zvyšuje výkon, perfektní vyvážení 50/50 a pohon vzadu.” Málokoho napadne zmínit kromě Porsche Turbo i stařičkou T3. Přitom celá ta aféra s klasickým Porsche je tak trochu ohraná. Hipstersky vyhlížející Volkswagen oplastovaný v hranaté módě osmdesátých let je beztak mnohem víc cool. Jako bonus k meta-hipsta vzhledu dostanete i spolehlivou čtyřkolku a pokud sáhnete po naftové přeplňované 1.6TD nemůže vás trápit ani spotřeba. Byla by obytná přestavba čtyřkolového následníka Kdf wagenu pro vás? Jestliže jste podstatnou část šatníku vyplnili kostkovanými flanelovými košilemi a nad sklenicí zteplalého stoutu vedete sáhodlouhou debatu nad ideálním fair-trade voskem na knír, pak doporučuji porozhlédnout se kvůli rostoucím cenám ve východní Evropě(http://www.autobazar.sk/).

Renault Espace F1 

Co že je zajímavého na obyčejném Espace očividně vytuněném někým s doživotní zásobou tmelu? Tak třeba motor. Vidlicový, tří a půl litrový desetiválec umístěný podélně místo prostřední lavice štěká na okolní provoz z otevřených výfuků. Při tom jen tak mimochodem posílá na zadní kola skrze závodní převodovku přes 800 koní. Aby se drahý spletenec oceli, hliníku a pancéřovaných hadiček mohl zabydlet hned za zády řidiče, musel dostat karbonovou podlahu. Přesto se speciál od sériového modelu příliš neliší, vždyť dokonce vznikl úpravou továrního kusu. Tedy těch úprav bylo o něco více. Do očí například udeří poněkud nestandardně široká kola s lepivými slicky, objímající karbonové brzdy a nezávislé zavěšení. Přesto celek působí až překvapivě civilně. Siluetou připomíná klasické MPV, má ladnou karoserii vyvedenou v lichotivém dvoutónovém lakování a z hodně velké dálky byste si ho nejspíše ani nevšimli. Tedy jen do té chvíle, než by vás minul rychlostí 300 km/h za řevu směle soupeřícího se startujícím Concordem. Jestliže již otevíráte inzertní servery, pak vás zklamu. Vznikl jediný funkční exemplář, který je v současnosti vystaven v továrním muzeu.

UAZ 452

Může se zdát, že s UAZem budete pouze levně kopírovat hipsterský ideál T3 ale nic nemůže být dále od pravdy. Fauvé vzniklo jako dělnická dodávka a řídí se skoro jako osobák. Naproti tomu 452 vznikla jako vojenský speciál a řidiče si rozhodně ničím nerozmazlovala. UAZ, domácky zvaný okurka, vznikl v polovině šedesátých let, když sovětská armáda přišla s požadavkem na lehký užitkový vůz s vysokou průchodností terénem, minimální nutnou údržbou a především s trvanlivostí atomového krytu. Přesně taková je i  Буханка (rusky bochníček). Na rámovém podvozku se zabydlelo zavěšení a pohon z GAZu 69 překryté trambusovou kabinou. Klasická koncepce slibuje volnou ruku v úpravách jak pohonu, tak především nákladového prostoru.

K přestavbě na obytný vůz pravého dobrodruha nejlépe poslouží vyřazená armádní verze například od vojenské policie nebo sanitky. Protichemickou filtrační jednotku hravě nahradí levná klimatizace, na střechu se nastěhuje pár náhradních pneumatik a dodatečné osvětlení a nakonec není nic stylovějšího než přespávat na originálním sovětském lehátku pro raněné. K duhu dálkových výprav jistě přijde nejen spolehlivost, ale fakt, že neexistuje součástka, kterou by na UAZu nešlo opravit kladivem. Motor dokáže spalovat cokoliv, co alespoň trochu hoří a životnost komponent podvozku je limitována pouze odvahou řidiče. Nakonec nejpádnějším argumentem bude cena, která začíná již v jednotkách tisíc za ‚nálezové stavy‘ a končí na třech stech tisících za zcela nový vůz s datem výroby 2016. Přesně tak, tahle hračka je tak dobrá, že se ještě pořád vyrábí. Někdy svět zkrátka potřebuje automobilový ekvivalent švába.

Subaru Libero 4x4

Jestliže je hranatá dodávka s osmiválcem symbolem osmdesátkové ameriky, pak minivan jako Subaru Libero je ztělesněním dravých asijských tygrů let devadesátých. Libero vzniklo na základě kei car dodávky Subaru Sambar avšak pro prodeje v Evropě dostalo do vínku větší převisy, vyšší střechu a především výkonnější motor ze Subaru Justy. Jestliže se při pomyšlení na ‚výkonný‘ motor z Justy usmíváte, pak vězte, že se půdorys Libera vešel na obdélník menší, než zabírá Škoda Citigo. Tahle malá krabička od nudlí plná ergonomických podivností, změti střešních okének a poctivé japonské oceli váží jen malinko přes tunu a mimo točivé jedna-dvojky s variátorem disponuje i plnohodnotnou čtyřkolkou.

Tři řady sedadel lze zcela sklopit do roviny a strávit tak kouzelnou noc s výhledem na noční oblohu na místech, kam se těžkotonážní off-roady nevyškrábou. Samozřejmě jsou tu i negativa. Tak například po estetické stránce dosahuje vůz kvalit kálejícího ohaře a schopnost poskakovat po předních kolech při prudkém brždění asi taky zrovna nepotěší. Nepřítelem číslo jedna všeho devadesátkového a japonského je samozřejmě koroze. Zatímco pár deka hnědého prášku majitele Demia či Patrolu nerozhodí, u Libera taková váha představuje hned několik důležitých konstrukčních prvků nenávratně ztracených v soli a dešti. Jenže některým lidem se na to malé vystrašené autíčko ztracené daleko od domova stačí podívat a hned pocítí potřebu jej ochraňovat. Ano, tenhle vůz útočí především na rodičovský pud svých majitelů a tak není divu, že bývá svými příznivci až nekriticky obdivováno. Ani se nedivím. Vždyť má takový malinký čumáček a vystrašená kukadla…

Mercedes Sprinter Mobile Office

Dosti bylo roztomilosti, dosti bylo nesmyslného dobrodružství. U mobilní kanceláře postavené na šasi Mercedesu je vše podřízeno pohodlí, prestiži a efektivnímu využití času.  Z venku byste na první pohled hádali obyčejnou dodávku, na druhý snad odposlouchávací stanoviště stasi (případně korektněji BfV). Ve skutečnosti jde o obdobu soukromého tryskáče na kolech. V garážích veledůležitých CEO po celém světě neparkují jen Maybachy a Rolls-Royce. Téměř v každé najdete i takovouto super-dodávku.

Po vstupu na palubu a měkkém zabouchnutí elektrických dveří vás spolkne svět přepychu. Čtveřice kožených sedaček (vyhřívaných s odvětráváním, protože tak je to samozřejmě nejlepší), palubní stereo s plejádou skrytých reproduktorů, palubní internet a spousta displejů sledujících i ty nejjemnější nuance na Wall street, to vše utváří ideální prostředí pro věčně zaměstnané vrcholové manažery. Komfortu a klidu jízdy je podřízen vzduchový podvozek i jemný chod dostatečně dimenzovaného pohonu. Limuzínu 21. století samozřejmě řídí výhradně šofér, který podle nabitého harmonogramu vyklízí podřadné übersedany z levého pruhu bundesautobahnu. Příkladně německá nebude jen náročnost na servis a kvalita interiéru, ale též cena. Po letmém pohledu do ceníku základních verzí kolikrát zjistíte, že by se spíše vyplatilo pronajmout si tři kanceláře v centrech různých měst a čas strávený dojížděním zkracovat za volantem BMW M4.

GMC Vandura

Třetí generace Chevroletu Van, představená v roce 1971, se oproti předchozím nově prodávala i pod označením GMC VanDura. Nově nabízela samonosnou karoserii s motorem vpředu a pohonem zadní nápravy. Pod kapotou se nacházely jak klasické benzínové osmiválce, tak i základní šestiválec a dokonce atmosférická naftová V8 s pěti litry objemu. Zatímco za oceánem jsou tyto majestátné krabice naprostou běžnou součástí každodenního provozu, u nás se jedná o vzácné a často opečovávané poklady. Na tomto místě by dost možná mohla stát jakákoliv detroitská dělnice ale je to právě GMC, které dotáhlo design pracovního nástroje k dokonalosti. Mluvím samozřejmě přesně o ročníku 1983, který proslavila televizní show A-Team. Americká dodávka ze sedmdesátých let se stala kulturní ikonou a oblíbeným námětem mistrů custom kultury. Je libo křiklavě zeleného ještěra s plyšovým interiérem? Jedině z Chevy G20. Vstříc výstřelkům zákazníků šel i samotný výrobce, u kterého bylo možné objednat si vůz zcela bez interiéru. Takový polotovar pak putoval k vyhlášeným firmám, jako jsou Starcraft, Tiara, Coach atd. Kolem vytuňených dodávek vznikl celý kult a letmé vyhledání odhalí hromady originálních počinů diskutabilního vkusu. K popularitě Vandury přispěl i fakt, že svého času byla za oceánem stejně vzácná, jako u nás Ford Transit.

Ford Transit SuperVan

Mluvíme-li o vlkovi: Protože jsem Autíčkář, i mé jinak logikou uzeměné srdce občas vzplane namodralým plamenem stooktanového benzínu. Právě pro tyhle náhodné detonace zbožňuji Transit SuperVan. Jelikož se nacházíme v Evropě, zemi omezených možností, vyvstala v Británii v sedmdesátých letech potřeba propagovat tovární závodní tým a novou generaci Fordu Transit najednou. Rozumnou volbou by bylo část peněz věnovat na setkání veřejnosti s továrními legendami rallye a za zbytek pořídit pár billboardů s jásavými ilustracemi Transitu doplněnými o potřebná hesla. Naštěstí Britové rozumní nebyli ani trochu. Jako mnohem vhodnější nápad jim přišlo objednat ze spojených států osmiválcový Ford GT a namísto aerodynamické karoserie namontovat ocelové panely z Transitu. Výsledek byl omračující. Sedmdesátkový Transit s čumákem, oplývající dynamikou vítěze Le Mans strhal asfalt, rekordy a především pozornost veřejnosti. Přitom jeho první inkarnace se vzhledově od série, až na rozšířené blatníky, nelišila.

Druhá generace kombinovala šasi ze závodního speciálu kategorie C, stylizovanou karoserii Transitu vyrobenou ze skelných vláken a motor, který se nejvíce proslavil svojí nespolehlivostí při nasazení do vytrvalostních závodů. Supervan 2 prodělal hned po roce své existence reinkarnaci na Supervan 3, který propagoval nový Transit páté generace. Osmiválec Cosworth, stejný jako u úspěšného Jaguaru  XJR-14, nakonec v roce 2004 nahradila V6 z ostré verze Scorpia. Ačkoliv se třetí generace od svého sériového sourozence lišila nejen použitými materiály, ale i měřítkem, ve kterém byla vyvedena, stejně stačila k uchvácení davů a superrychlá dodávka se stala miláčkem národa. Především proto, že ji měl téměř každý tak trochu doma.