Františkova Miáta: Ach koně mé, kam jste běžely...

Již po staletí, ubírali se muži stižení nezájmem žen, k umění. Někteří kreslili obrazy. Jiní dělali sochy. Žen. Ale je zde i sorta mužů, kteří neutíkali za uměním, ale za šroubky. A do této sorty patří František… O skoro každém druhém voze, který testuje říká, že by jej ztunil a pak by se vidělo, takže když se nabídla možnost uzmout mu na pár dní tu věc, co kdysi byla Mazdou MX-5, neváhal jsem.

A musím hned ze startu dodat, že Františkovo obsedantní pohrdání sportem si ten chlapec asi fakt kompenzuje v tomto vozidle. Hned po nastartování a vyklopení světel (jako debil jsem u toho vždy hulákal "Headlights go up!" a byl veselý) je jasné, že klid na palubě nebude. Jakési laděné sání, nějaký ten výfuk, tužší uložení motoru, no je tu kravál a všechno se klepe. Zvenku zní auto jako taková klasická uprděná mijáta, ale zevnitř je to trošičku teror. Naštěstí jsem hluchý z bigbítu, takže popojedem. 

Vyrážím zlehka a na sjezdu na dálnici cítím, jak se mi auto vrtí. Neustřelilo, ale jede jako na medu. To bude asi ten kulturní šok z Vraníků, který Franta popisoval na chatu. Auto taky reaguje na přidání plynu změnou směru i když jedete rovně. Camaro to dělá taky. Stejně. Oběma se točí motor na stejnou stranu a obě jsou obuta tak nějak zemědělsky. Podivné…

Automobil je v zimní úpravě. Ta se vyznačuje použitím pneu Vraník a hardtopem. Samosvor tam má Franta celoročně a citlivé a rychlé řízení je tady tak nějak sériově. Výsledkem bylo, že jsem na to dusal na suchém asfaltu a zvykal si na mazlavost obutí. Zvyklý z toho mého osmiválcového placatého pickupu jsem s tím jezdil bez řazení a byl nevrlý z toho, že to nejede. Pak mi ale došlo, že tady se řadit musí. A řadí se tu něčím, co připomíná… No jak to napsat kulantně… Je to takový malý zakulacený výčnělek… A přiznám se, že mi to zestartu moc nešlo.

Ono totiž výčnělek je to krátký. Síly nutné k posunutí vidliček v šaltru jsou větší, ale dráhy příkladně krátké a přesné. Nato, že je to převodovka z nějakého jiného auta to složili hezky, chlapci. Jen kdyby ta zpátečka měla nějakou rozumnou pojistku, já se furt bál řadit šestku a semtam se ve víru vášně netrefil do pětky.

Pak však nasněžilo a já měl čas. Prohnal jsem tu věc po svých oblíbených místech a musím uznat, že je to krásně ostré, ale čitelné náčiní. To auto krásně reaguje nejen na brutální hamtání na plyn na sněhu. Není problémem jej rozhoupnout jen váhou a relativně bezpečně se prát s občasnou nedotáčivostí, když se na plyn šlápne příliš opatrně, nebo se přesun váhy nepovede. Zpočátku jsem měl sevřené hýždě, ale postupně jsem si zvykal více a více a začínal věřit tomu, že reakce auta jsou o tolik napřed, že to většinou fakt stihnu chytit.

Když to pak všechno roztálo a já se dostal na mokrý asfalt, zkušenosti ze sněhu nebyly k zahození. Konečně jsem našel odvahu tu věc točit a několikrát jsem sám sebe nachytal, že jedu příliš rychle. Co mi však vadilo, bylo poskakování na nerovnostech, což mi přišlo jako jednoduše nedostatek tlumení. Tohle auto má ale stavitelný podvozek, takže jsem otevřel obě kapoty a podvozek nastavil. Auto zostřilo reakce a stalo se trošičku tvrdším na malých nerovnostech. Získalo ale také nádhernou stabilitu ve vysokých rychlostech.

Odjíždím takhle z benzinky, napojuji se na dálnici, trošku na to šlápnu a slyším, jak kolem svišní vzduch nějak moc. Kouknu na tachometr a sundávám nohu z plynu. Když si člověk nakonec zvykne na ten kravál a začne autu trošku dávat, ono se hýbe svižně. Až moc svižně. A ty brzdy má Franta taky k neutahání, když už jsme u toho. Prej jsou jakdyby závodní, nevím, tomu nerozumím, ale utahat nejdou a šarmantně pískají, když mají tu správnou teplotu.

Je to fakt asi spíš bručení motoru a hvízdání hardtopu, které vás zastaví při dálničním kravení, než nedostatek výkonu. To auto je fakt maličké, takže odpor vzduchu se zde projevuje podstatně méně, než jsme u nabobtnaných aut současnosti zvyklí a pokud se nebojíte motorek točit, tak se pak taky radostně točí. Auto je krásně stabilní a padlo mi do ruky za ty dva dny tak nějak přirozeně.

A má rádio, které jsem vypnul, aby bylo vypnuté.

Franta se mě ptá, co bych na tom jeho strojku vylepšil a já musím říct, že snad jen větší kola, aby se změnila frekvence propružení pneumatik a neprala se se zavěšením a pak ten hluk, což je dle mého fakt to karbonový sání, který tam rezonuje v nízkých rychlostech jako by se snad výfuk karoserie dotýkal.

Ale to jsou detaily. Já si s volantem Momo překrytými zelenými budíky připadal jako hrdina starých časů a Pan Řidič. Užíval jsem si ostrého naladění a tak nějak vnitřně se radoval nad tím, že i tak starý stroj může povrzávat pouze nepodstatnými součástkami. Celá ta věc vůbec nezní jako dobře namazaný stroj a rozhodně tak zvenku ani nevypadá, ale je to tak. 

Navíc při vystupování u obrubníku musíte dát nohu ideálně hned vedle svého zadku a do stejné výšky. Nakupování u McDrive znamená mluvit někam nahoru. A když jsem to vyhrabával ze sněhu, přišli se na to podívat sousedi a chtěli vidět, že se tam fakt vlezu. Vevnitř přitom člověku nic nechybí a auto jen upřímně plní příkazy řidiče. Ani ABS tu není.

Způsob, kterým Franta tuhle věc potunil je mému srdci velmi blízký. Šel po podstatě věci, po tom, aby se mu s autem radostně jezdilo. Postavil sice podle mě něco, co mělo být původně Mustang a pak to dostalo obrnu, no ale neva, máme i zimní sezónu.

Dobře živený otec od rodiny na mne čeká nasoukaný v maličkém automobilu, nadšeně osahává jednoduché páčkové přepínače v 3D tištěném dílu na palubce a pohihňává se. Startuju a jedeme se projet. 

”To je kravál!” “Jo vono to má vlatně mrkačky!” “Tyo to docela jede” a pak “s tim asi mužeš i driftit víc to vypadá docela hodný” byla slova co z pana otce padala.

Vystupovali jsme ve svahu, oba s bolavýma zádama. Já pak uklouzl. On snad ne…

Má vás tahle oslava Mazdy MX-5 nějak ovlivnit v názoru na Mazdu MX-5? Jen to ne! Tohle není normální Miáta, todle je Františkova Miáta…