Ford Galaxy 2.0 EcoBlue Bi-Turbo: Chyť mě, když to dokážeš

Je to pár dní, co koncern VW ohlásil, že oba ryze rodinné vozy v jeho nabídce – tedy Sharan a Alhambra – se letos odporoučejí do penze. Na našem trhu tedy zájemcům o MPV příliš možností nezbývá. Slovy dvě. Uspějí už pouze u Fordu, který s modely Galaxy ani S-Max končit nehodlá. Pokud tedy nějací zájemci budou…

Kdyby MPV mohlo mluvit, mělo by plné právo vzdychat, že líp už bylo. V automobilovém zpravodajství padají takové výrazy jako soumrak, smrt nebo extinkce a asi není důvod těmto zprávám nevěřit. Minivany zkrátka nefrčí, zválcovala je móda SUV triumfujících stylem (ehm…), terénními schopnostmi (ehm…) a sportovním image (ehm…). Nastalé situace navíc zrádně využily užitkáče typu Berlingo nebo Caddy a hupky dupky lézt nebohým autobusíkům do zelí, tentokrát z druhé strany – skrzevá praktičnost a hlavně cenu. Drobné hřebíčky do rakve koneckonců vytrvale sázeli minivanům i mnozí kolegové svými hláškami, že MPV patří ve škále rezignace na život na podobné místo jako třeba crocsy.

Co je to, krucipísek, za nesmysly? Rezignace přichází až ve chvíli, kdy člověk přestane vnímat nové výzvy a po způsobu dodrápané gramofonové desky káže svůj status quo jako jedinou správnou volbu. Hledání řidičských radostí v situaci, kdy není čas, peníze ani energie prohánět po okreskách roadster muší váhy, to je výzva jako žádná jiná. I proto máme štěstí, že posledním vytrvalcem, který hájí čest MPV, je právě Ford. 

Coby člověk postižený vícečetným potomstvem a tudíž rezignovavší na život se sklesle ploužím branami autosalonu a rozhlížím se, jaký vůz bude pro ty malé hoardery dostatečně rozměrný, přitom s ním zaparkuju na sídláku, kde se úderem páté odpolední parkoviště mění v bitevní pole, nesežere mě na palivu a bude mít i nějaké ty bezpečnostní fíčury, aby mi zachránil život, až ze samé rezignace za volantem usnu. Zkrátka velkoprostorové, moderní osobní auto, spolehlivý spotřebič. A tady ho máme. Vypadá jako obří lednička, což dokonale odráží mé momentální životní priority. V posledním záchvěvu vitality k prodejci zasténám “ať to aspoň trochu jede”, a už jsem venku se smlouvou a klíčem. 

Dojem z prvního usazení do sedačky není špatný. Díky tomu, že je auto prosklené jako zimní zahrada, poskytuje mimořádně dobrý výhled. Když už se všech těch světských radostí nemůžu účastnit, ať je aspoň vidím. Tlačítkem nahodím motor. Skoro není slyšet, zaplať pánbůh, ticho a klid jsou cenné komodity, jichž si nikde jinde než v autě nedopřeju. Zvolna manévruju ven z parkovacího místa. Otočný ovladač řazení mi párkrát podle zapadl na P místo R, což mírně zamrzí, ale ve svém věku už vím, že život není peříčko, a dokud neteče krev, není důvod řešit. Senzory mě pak bezpečně navedou na silnici i poslepu, a pokud chci mít přesto oči otevřené, stačí sledovat jednoduchou, ale dostatečně návodnou parkovací kameru. 

Projedu jen pár ulic, a budu na dálnici. Už teď ale s úlevou a štěstím hodnotím, jak nenuceně se auto přelévá přes retardéry, kanály a všechny ostatní silničářské pasti. Pohodlíčko drží druhé místo hned za plnou lednicí. Poťouchle číhám, kdy se od kol ozve pořádná rána a já budu mít konečně alibi hodit se na pár týdnů marod za účelem instalace umělého obratle. Nic, říkám vám, prostě nic! Plavnost je přitom úplně jiná, než jakou známe z Francie, chybí to vertikální pružení, při kterém mám vždycky strach střídavě o hlavu a o strop. Nepéruje to jak stará karosa, spíš to pluje, tiše a klidně. Při pomyšlení na to, že za několik desítek minut budu mít za zády dva hlučné nedospělé hominidy, ta oáza lásky a míru poněkud bledne, ale pořád je tu možnost posadit je až do třetí řady a tu druhou zastavět – co já vím – třeba molitanovými matracemi nebo rolemi kevlaru. 

Konečně je tu dálnice, motor už se hezky zahřál. Na nájezdu s očekáváním, zda se mi podaří plynule zařadit do provozu, dávám plný plyn. Auto vystřelí jak z praku. Ou jé! Zdá se, že prodejce nejen poslouchal, ale dokonce zalitoval mé rezignace a rozhodl se mé poslední přání splnit. Pravý pruh mi přestává stačit asi za tři vteřiny, mé nejmilejší cestovní rychlosti sto šedesát auto dosáhlo, ani nevím jak, a chce víc. Zmatení řidiči překotně uhýbají a doufají, že se zabiju, až budu někde hodně, hodně daleko. Čistě hypoteticky, pokud bychom se náhodou ocitli na německém autobahnu, nebyla by pro tuhle ledničku dvoustovka žádný problém. Motor by - kromě momentů akcelerace – stále skoro nebyl slyšet. Obtékající vzduch už by o sobě samosebou dával vědět, ale Eva Urbanová a její Adagio in G minor by pořád zněly křišťálově čistě. Jen ten boční vítr by si mohli tam nahoře odpustit, ten ledničce dobře nedělá. Jinak ji ale nedojmou ani táhlé zatáčky, které si často žádají trochu zvolnit. I v těch stošedesáti auto dokáže prásknout do koní, když je třeba rychle předjet a uklidit se z cesty nějakému střelci v supersportu. Čistě hypoteticky, samozřejmě, těch supersportů u nás člověk zas tolik nepotká. Vlastně můžu trochu neskromně podotknout, že mě za celou cestu na dálnici nikdo nepředjel. Ta rezignace možná nakonec nebude tak hrozná. 

Půlhodinku slávy bychom tedy měli, ale teď už je tu sjezd a závěrečná etapa cesty, pár desítek kilometrů po okreskách. Okresky, to je něco jako music bary. Kdysi dávno jsme si je uměli užít, ale teď je radši míjíme bez povšimnutí, protože nechceme propadnout malomyslnosti a zatížit rodinný rozpočet ještě výdaji za terapie. Jenže ta dálniční veselice přecijen přilila do mého útrpného života trochu odvahy. Místo Evy si pouštím Scooter, a to pěkně nahlas. Na ticho a klídek bude dost času v hrobě, audio je navíc velmi slušné.  Nakonec se odhodlám, že ten kamion předjedu. Auto zahučí, míjím kamion a pak další dvě vozidla před ním. Možná se i malinko pousměju.

V zatáčkách se to naklání, ne že ne. Ale jistotu podvozek neztratí, ani když si nestihnete přibrzdit na rychlost odpovídající střednímu věku. A zůstane radostně neutrální i ve chvíli, kdy položky nákupu v kufru hrají už hodně drsný biliard. Je snadné zapomenout, že mládí je v hajzlu a do důchodu daleko. Že sedím v autě, ve kterém by člověk neměl jezdit jako čuně. Jediné, co mi trochu vadí, je opěrka pro levou nohu, umístěná příliš blízko na to, aby se v ní člověk mohl pořádně zapřít.

Táto, jsem doma! Auto mám, přesně podle zadání. Vejde se do něj sedm lidí a dost bordelu. Pojď se projet, ukážu ti, zač je toho rezignace!

Verdikt

Tyhle krabicoidní Fordy jsou tím pověstné, takže vám asi neřeknu nic nového, ale za vyladění jízdních vlastností by si tu někdo zasloužil obejmout. Přidejte k nim silný motor a sebejistý nenucený automat, a dostanete auto, kterému jednoduše není co vytknout. Jo, druhá a třetí řada má místo sedadel pryčny, ale kloni na nich beztak budou sedět v autosedačkách. Displej radiomapy je malý a zorientovat se v údajích přístrojové desky chvilku trvá, ale všechno to funguje nad očekávání dobře. Líbí se mi úložné prostory – do obří šachty pod středovou loketní opěrkou zapadla i zrcadlovka s dlouhým objektivem. Líbí se mi adaptivní tempomat, který freneticky nebrzdí, když to někdo pošle přímo před vás, ale dovolí autu, aby se neřádovi chvilku přilepilo na zadek a teprve pak si pozvolna dorovnalo odstup. Líbí se mi, jak snadno se sklápí zadní sedačky, že to má tažné a repráčky i v kufru. Opravdu je tu málo věcí, které by člověk neměl rád. Jestli takhle vypadá rezignace na život, sem s ní!

Technické údaje

Motor: přeplňovaný vznětový čtyřválec 1996 cm³
Výkon:240 koní (177 kW)/ 4000 ot/min`
Točivý moment 500 Nm/ 2000 ot/min
Převodovka: osmistupňová automatická (hydroměnič, Adame!)
Maximální rychlost: 216 km/h
Zrychlení 0–100 km/h: 8,7 s 
Spotřeba udávaná [l/100km]: 6 
Spotřeba v testu [l/100km]: 9 
Základní cena s danou motorizací : 1 029 900 Kč