BMW 750iL: Dobrodružství bitevní lodi Bismarck

Tradičně byste ode mě teď čekali úvod do historie sedmičkové řady BMW. Pak srovnání s nějakým mým oblíbeným Jaguarem a na závěr pár zaručeně chytrých rad při koupi. My jsme ale spolu s dvanáctiválcovým křižníkem prožili určitá dobrodružství. Test nebude testem a k vylíčení příběhu si s dovolením vypůjčím deníčkový styl našeho šéfredaktora, který takto nedávno popsal svoje letošní letní neobyčejné zážitky za volantem Mazdy MX5 RF .

Den první: Počkej – ty jsi tu šíleně dlouhou starou limuzínu vážně koupil?

Na pátek jsem se vážně velmi těšil. Přejel jsem Prahu z jedné strany na druhou v našem malém Yarísku. A celou dobu plazení se padesátkou v komplexu tunelů Blanka jsem si představoval, jaké to bude. To první otočení klíčkem a zážeh motoru všemi dvanácti svíčkami zaměstnávalo celou moji hlavu a Yaris jsem řídil tak nějak automaticky a bezmyšlenkovitě. Dostaví se zaburácení jako u vé osmičky? Nebo se motor nenápadně avšak harmonicky rozezní ve volnoběh plných tónů jako v případě řadových šestiválců? Nenastalo ani jedno z toho. Velmi rychle se roztočil silný startér a do ticha vyštěkl jako smečka precizně sladěných šakalů vyjicích na měsíc onen legendární BMW „doublesix“. Volnoběh se poměrně rychle ustálil a po vyjících šakalech najednou nebylo ani stopy. Motor běžel naprosto neslyšně a pomalu se prohříval. A já jsem se usadil v měkce čalouněných, plně elektrických křeslech bavoráku, zíral na velké kulaté kormidlo před mýma očima a říkal si: „ Je to tady! Můj první víkend s dvanáctiválcem.“ V areálu společnosti AAA Auto, od které jsem si tuto krásnou 750iL z roku 1995 zapůjčil, se scházím ještě s kamarádem, který si díky tmavozelené barvě Oxford Grün myslí, že snad vystupuji z Jaguaru. Oba pak vážně obdivujeme množství chytrých odkládacích ploch, kapesní svítilnu BMW v malé kapsičce u spolujezdce a množství popelníků na palubě. Jo, tohle auto vznikalo ještě v době, kdy se s podobným, jen o maličko starším sedmičkovým bavorákem proháněl náš pan prezident Václav Havel. Ano, tohle auto je z doby, kdy se na palubě kouřilo a pan prezident snad občas i na své soukromé cestě na Hrádeček řídil a tu a tam bral stopaře. A pokud řídil, dal tomu dvanáctiválci i trochu napít, aby měla ochranka práci stíhat jeho svižné tempo. Oba jsme si sedli na chvíli do auta, venku byla zima a přesně takhle jsme se zasnili. O devadesátých letech a o tom, jaké to asi bylo brázdit tehdejší prázdné silnice ve velkém bávu.

Pak jsem se vydal k domovu, bylo pozdě dopoledne a já musel ještě udělat dost věcí do práce. Upřímně, chcete vědět co jsem po většinu času dělal? BMW jsem si doma ručně opláchl a trošku přeleštil, přeci jen bylo zaprášené. Údržba odstínu Oxford Grün je doslova sisyfovskou prací. Můžete ho čistit pořád dokola. A on se vzápětí jako ten pověstný skutálený balvan, zapráší, umaže a ušpiní. Jinak ta kombinace tmavozelené a světlého interiéru z bůvolí kůže Nappa nemá absolutně chybu. Vyndal jsem fascikl dokumentace k autu a místo vyřizování emailů jsem se dal do detektivního pátrání komu asi tato sedmička patřila, než se jí povedlo v Itálii pořídit společnosti AAA Auto. A vyklubal se nám jako majitel s katolickou církví spjatý domov důchodců v italském městě Fontecchio. A možná v něm právě jezdil jeho zakladatel, důstojný otec Mons. Emidio Di Pasqualle. Měl vytříbený vkus, ale současně si říkám: „I vy fráterníci. Ovečky vedete ke střídmosti a sami se vozíte do kostela ve dvanáctikuli. A přijímáte pod obojí. Už mistr Jan Hus vám to říkal…“

Pak jsem si chtěl udělat jeden plusový bod u mé lepší polovičky a byl jí vyzvednout z práce. V sobotu se konal vánoční večírek naší partičky redaktorů Autíčkáře a chtěl jsem dostat propustku i na noc. Bylo asi jasné, jak večírek dopadne a navíc se konal přímo na dálném východě, tedy v Pardubicích. A protože Krab je liška lstivá, vymyslel plán. Sedmička je natolik stará a nevypadá dramaticky draze. Takže když na pár minut zalžu, že jsem jí právě koupil, Krabová tomu uvěří. Tomu se říká léčba šokem. Přijel jsem tedy limuzínou před její kancelář za zvuku hudby Johana Strausse linoucí se z reproduktorů rádia Classic FM. „No, to si děláš pr…“, zněla její obligátní odpověď na můj šibalský, avšak lehce provinilý výraz ve tváři, který použiji vždy, když domů přivezu nějaký ten starý vehikl. No, samozřejmě, že jsem pak rád rychle přiznal, že nám ta fantastická limuzína bohužel neříká pane. Ale po tom prvotním šoku už bylo logicky snazší dostat tu propustku na akci následující den. Protože, to bylo menší zlo v jejích očích.

Den druhý: těžký život Alfreda, řidiče limuzíny

Do Pardubic se mi jelo lépe než kdy jindy. A to já zrovna posoudit umím, často tam jezdívám na služební cesty různými auty, typicky z autopůjčovny. Sedmička jede jinak. Je to auto, které chci řídit a současně chci v ní být vozen na zadních sedadlech. Snad nejraději bych dělal obojí. Na rozdíl od S-klasse Mercedesu, kde jsem asi radši vozen než řídím, u BMW je tomu naopak. Trošku cestou sněžilo a když jsem na první křižovatce při odbočování na dvouproudou silnici ve dvou a půl tisících otáčkách zažil krásný čitelný a čistý přetáčivý akcelerační smyk, byla ta touha řídit jedině větší. Taky bylo kluzko a obuté velmi staré „pirelky“, o kterých ještě uslyšíme. Zbytek cesty proběhl plynule a uvolněně. BMW plachtí prostorem. Stačí jen auto rozjet, což se stane za doprovodu krásného naprosto hladkého “soundtracku”, který vážně nejde napodobit. Ve vysokých otáčkách přitom dvanáctiválec krásně burácí. Ale to burácení je doslova prosté jakýchkoli vibrací. Uvnitř motoru směs nevybuchuje, oheň se s písty ve válcích prostě mazlí. Dopředný pohyb je naprosto plynulý a silný. Kdybych chtěl vyrobit z auta lokomotivu, koupím si jednu přesně tuhle sedmičku s dvanáctiválcem o objemu 5.4 litrů.

Za poslechu rádia Beat a narozeninového speciálu Jimma Morrissona se ocitám v Pardubicích. Hodina a půl cesty uběhla jako nic. Na nádraží vyzvedávám redakčního kolegu Vavrise. Se slovy „Alfréde, do hotelu Zlatá Štika“ vyrážíme jemně a důstojně kupředu. Zatímco se Vavris kochá kůží obšitou palubou mého BMW, slyším najednou divný zvuk. A to zrovna když si pochvalujeme, jak je sedmička na svoje léta extrémně tichá a klidná. Taky má dvojité zasklení oken. A nejen to. Má i píchlé zadní kolo. „Do háje, ale to není ještě taková katastrofa“, pomyslíme si. Vavris v okamžiku přestává být snobským pasažérem a jde mi hned pomoci vyměnit kolo. Nářadí máme, máme i hever a máme i plnohodnotnou rezervu – vlastně prázdnou. Povoluji kola a dopracuji se k tomu pátému, bezpečnostnímu šroubu. „ Vavrisi, podej mi prosím tě ten oříšek na bezpečák“, povídám. No, v nářadí není, v kufru nikde není a najednou se zdá, že není ani v žádné z těch milionů přihrádek a popelníků. Ani zapadlý v kvalitním velurovém koberci nikde taky není. Takže tušíte správně. Vyměníme leda kulové. Tak jsme chudáka zaparkovali v mezeře v ulici naproti místu, kde jsme kolo píchli, respektive kde se nám asi stářím roztrhla bočnice pneumatiky. Řidič i pán holt museli do hotelu ten kus pěšky. Ráno po večírku to spravíme.

A tak jsme ráno po večírku spravovali. Spíš v poledne, abych byl přesný. Jestli chcete vědět něco víc o mužské části redakce Autíčkáře, tak já vám něco prozradím. Šéfredaktor Vojta měl ještě v tu dobu půlnoc a beztak je k manuální práci levý. Zbytek redakce umí dobře postávat okolo auta, prohlížet si finesy elegantního interiéru starého BMW a zasvěceně o tom debatovat. A Když jsem přišel s kladívkem z hobby marketu a trubkovým klíčem nevalné kvality, akorát se mi smáli. „ Ne, kladivem to vážně nepovolíš Krabe!“ Aspoň, že měkkým trubkovým klíčem vmáčknutém do tisícihranu v šroubu jsem si udělal přesnou míru toho, jak velké má být pořádné nářadí, co potřebuji. Naštěstí máme v redakci ještě Hamstera. Hamster umí rozebrat Alfu Romeo 166 a tím pádem jsou z nás obou dva velmi dobří mechanici. Objeli jsme pár hobby marketů, museli dokonce až do Hradce, a nakonec jsme po vytrvalém boji našli něco, čím to zaručeně půjde. Ostatní nám nevěřili a po obědě se vydali ke svým domovům v testovacích turbo-tříválcích (zbytek redakce odjel ve dvou Mercedesech a Cadillacu, korejským turbo-tříválcem jsem jel k domovu já hned potom, co sem ti pomohl vyměnit kolo na ‘tvé’ dvanáctiválcové limuzíně. Tak se ptám, kde je spravedlnost? :-D pozn. Hamster). Zatímco my s Hamsterem, jsme ten šroub nakonec vážně povolili. Takže, nevěřící Tomášové měli smůlu, o možnost svezení do Prahy dvanáctiválcem přišli. A já si opět za zvuku rádia Beat užíval onu výjimečnou atmosféru mého BMW při cestě zpět. Směs vzdáleného šumu motoru a skladby „ No son of mine“ od Phila Collinse a Genesis jsou přímo geniální kombinací k plachtění krajinou ustálenou decentní rychlostí.

Jenže přijedu do Prahy a začalo sněžit. Na těch starých letních a jedné ještě starší rezervě to zase bude o nervy. A to jsem netušil, co ještě přijde. Vyjel jsem kopec na Barrandov a spustila se doslova chumelenice. Od odbočky u Slivence směrem na Ořech jízda po ujeté uklouzané vrstvě sněhu připomínala sáňkování s těžkým slonem na zádech. Prostě nešlo skoro zastavit. A já fakt nechtěl té sedmičce ublížit. V Ořechu u hřbitova jsem to vážně vzdal, zaparkoval a do cíle stejně jako v sobotu – nedojel (tady je ta spravedlnost – pozn. Hamster). Musel jsem se tomu vážně už smát. Tohle nevymyslíš. Domů jsem dojel pozdě, místo v ředitelské limuzíně v taxíku, který mimochodem ve Zbuzanech taky dost bojoval s jedním malým kopečkem. Ještě, že jsem nepokračoval. Asi bych býval zablokoval provoz ve Zbuzanech na celou následující noc s tím přes pět metrů dlouhým sedanem. A Krabová měla opět pravdu. „ Já jsem ti to říkala, že jsi neměl nikam jezdit, kdybys zůstal doma, tak se ti to nestalo.“

Den poslední: Potřebuji auto s dvanáctiválcem, zn. spěchá!

I přes to všechno, přes fakt, že auto nedojelo ani jeden den do místa určení, mě nálada na BMW 750iL nepřešla. To zásadní je na něm vlastně skvělé. Je to jeho srdce. Vše na tomto exempláři funguje tak, jak má, převodovka řadí hladce, auto jen potřebuje pečlivého majitele. Pamatujete si, že u testu Jaguaru XJ, řady XJ40 jsem psal, že konkurence nespí a BMW vystrkuje drápky? Myslel jsem na sedmičku řady E32. To byla ta, ve které vozili často Václava Havla. Zbrusu nová E38 v roce 1995 působila ještě moderněji, a hlavně oproti Mercedesu „Mamutovi“ vážně elegantně sportovně. V kombinaci se sportovním režimem elektronicky regulovatelných tlumičů se mi vlastně sedmička neřídila zásadně těžkopádněji než stará pětka, generace E39. Kabina je prosvětlená a pozice za volantem velmi nízká a příjemná. Spíš jako u menších sportovních sedanů než u limuzín. Jen ten volant je legračně veliký. Líbí se mi moc. Je to pro mne jeden z nejhezčích bavoráků, musím se vám přiznat. Víte, možná bych ho ani nevrátil. Ne, já mám ale teď vážně zákaz. Naprosto jasně už začínám chápat smysl vlastnictví dvanáctiválcového auta. Totiž, ono nemá zbytečně velký motor. On je to perfektně vyvážený a optimální motor. A víte, že je i úsporný? Počítejte se mnou. Moderní tříválec bude mít na trase ujeté pozvolným tempem asi poloviční spotřebu mého BMW. Jenže BMW má čtyřikrát tolik válců. Je tedy dvakrát tak úsporné na každém válci, oproti například litrovému tříválci turbo. A když bych někdy příště, na nových pneumatikách a v Německu nasadil stabilní dvoustovku, zaposlouchal se do Phila Colinse a plachtil krajinou, málokteré nové auto mi bude připadat lepší. Věřte mi!

Za zapůjčení BMW 750iL řady E38 z roku 1995 děkujeme společnosti AAA Auto a.s.

Technické údaje:

Motor: zážehový vidlicový dvanáctiválecválec, vstřikování paliva DME, katalyzátor výfukových plynů
vpředu podélně, DOHC, 2 ventily na válec,
Zdvihový objem: 5379 cm3  ( 85 mm x 79mm), komprese: 10:1
Maximální výkon: 326k/240kw při 5000 otáčkách/min
Točivý moment 490N.m při 3900 otáčkách/min
Převodovka automatická 4 stupňová
Pohon zadních kol,  nezávislé zavěšení kol, vpředu zavěšení typu Mc Pherson, vzadu víceprkové zavěšení vinuté pružiny a stabilizátor, elektronicky ovládaná tuhost tlumičů – systém EDC
Brzdy: ventilované, kotoučové, ABS 
Pneumatiky: 235/60 R16
Rozměry: 5124x1862x1429
pohotovostní hmotnost 2046kg
Maximální rychlost  250km/h
zrychlení 0-100 km/h  6.5 sekund
Spotřeba 12l/100 km ( víc to opravdu nebylo – na psí uši a kočičí svědomí)