Autíčkář na výletě: Putování za Mercedesy a Dakarovou Tatrou

Když k nám do redakce dorazila pozvánka od užitkové divize Mercedesu, bylo hned všem jasné, že si takovou příležitost nenechám ujít. Spousta dodávek a pickupů a možnost projet se po terénním polygonu? Kde a kdy? Nakonec se ukázalo, že zajímavý den bude vykoupen dlouhým putováním až do Kopřivnice, ale místní polygon rozhodně stál za strastiplnou cestu. I když jsem ji měl absolvovat v Ladě Niva s neustále pištícím středovým diferenciálem. Za terénní auto jsem nakonec byl rád, jelikož Žďárské vrchy, oddělující Středozem od Mordoru, jsou kvůli všudypřítomné těžbě bahna a chovu skřetů posledním úsekem na trase sjízdným běžnými vozy. Po chvilce bloudění podle navigace, která usoudila, že v hustých lesích nejlépe uniknu Černokněžnému králi a jeho létající bestii, jsem dorazil na obrovskou vyasfaltovanou plochu, zaplněnou všemi velikostmi Mercedesích dodávek a dvěma tucty předváděcích modelů X-class. Pod rozlehlým bílým stanovým přístřeškem seznamoval moderátor hosty s denním programem, za ním se rozkládal bohatě zásobený bufet a lidé, přijíždějící v nejrůznějších modelech značkových SUV, se přátelsky zdravili a dělali věci, které nonšalantně nazývají 'networking'. No a pak jsem tu byl já, ve slamáku, lezoucí z Lady Niva Pickup s výrazem Sméagola, spěchající přitisknout nos na sklo nového Sprinteru.

Chvilku jsem se toulal kolem vystavených kusů a prolézal interiéry nacpané výbavou, infotainmenty, elektricky seřiditelnými sedačkami a jemnou světlou kůží. Je skutečně pozoruhodné, co všechno jde do Mercedesí dodávky objednat, jen jsem se nemohl zbavit dojmu, že takto vybavených kusů se u nás prodá minimum. Zatímco se z bílého stanu ozývaly tipy pro poslední trendy v trhání obočí, odcoural jsem se ke stánku s registracemi zkušebních jízd. Tři mladé dívky s výrazným make-upem pobíhaly jako včelky od vysílaček k zájemcům a k rozřazovací tabuli jízd. Zkusmo jsem nadhodil, že bych chtěl vyzkoušet Vito. Vysoká blonďatá slečna na vysokých podpatcích, která se ke mě musela sklánět jako Galadriel k Forodvi, mě zcela zaskočila dotazem, zda chci manuál nebo automat, jakou bych si přál výbavu a délku vozu a jala se vyjmenovávat motorizace a to prosím bez jediného ohlédnutí na tabuli. Ohromen jsem nesměle zamumlal cosi o základní výbavě, manuálu a už jsem mířil k rudé dodávce na parkovišti.

Tady stál, zázrak v očích motoristického novináře: Mercedes-Benz v základní výbavě s nejslabším naftovým dvoulitrem. Byl jsem v sedmém nebi z pohledu do interiéru bez zabudovaného iPadu. Ta věc měla tlačítka! Fyzické knoflíky které se daly mačkat! Vyrazil jsem na krátký okruh a oceňoval jsem, jak dobře dokáže zavěšení krotit boční náklony, jak přesný má řadící páka chod a trochu jsem potrápil i ekonomickou variantu turbodieselu. Škoda, že nákladový prostor byl prázdný, aspoň jsem tedy vyzkoušel, jak se vůz chová obsazený třemi lidmi. Když nad tím tak přemýšlím, tak mě nejspíš pořadatelé sledovali už od výstupu z Nivy a když jsem se narozdíl od hezky upravených a oblečených lidí začal zajímat o čísla a základní výbavy, poslali se mnou hned dva mladé zřízence.

Nejspíš jsem se ukázal neškodným, jízdu si užil a pro změnu vyrazil na lov co možná nejslabšího Sprinteru. Verzi 311 CDI jsem na place nenašel a při hledání jsem trochu vyděsil pána, kterého jsem se ptal, jestli tu náhodou nemají tak tunu betonu, kterou by mi vůz zatížili. Po vydšeném pohledu, který jsem si vysloužil návrhem zaparkovat do nákladního prostoru alespoň vedle stojící Citan, jsem zatoužil po prstenu umožňujícím okamžitě zmizet. Nakonec jsem se vnutil do verze 314 CDI. Věru teď nevím co o Sprinteru napsat. Jel jsem s ním chvilku, malý motor s agresivně namapovaným plynovým pedálem s prázdným vozem příjemně cvičil, a pán, co mě dostal na tu chvilku na hlídání, byl velmi milý a hovorný. Budu si tu věc muset někdy půjčit na pořádný test.

Poté, co jsem si vyzkoušel dodávky, vyrazil jsem pro přidělení X-class na offroadový okruh. Ve stánku registrací se mě ochotně ujala krásná Arwen a poslala mě k zářivě rudému pickupu 220d. Pod dohledem zkušeného prodejce jsem vyrazil na rozbahněnou lesní cestu zakončenou prudkým stoupáním. Hned po zařazení uzávěry středového diferenciálu mě velmi příjemně překvapila redukce, která je u Xka opravdu hodně pomalá a umožňuje opatrné valení se terénem, i šplhání do strmých svahů. Výkonný vůz zhltl stoupák jako malinu a vrátil mě na cestu s hlubokými výmoly. Protože jsem na akci přijel lesními cestami ve starosvětské Nivě, uvědomil jsem si, jak se s vývojem automobilů změnil dojem z jízdy terénem. V Nivě řidič zařadí potřebný převod a pak jen plynem jemně upravuje rychlost. Klíčové je nezastavit a vybírat ideální trasu mezi výmoly tak, aby lehký vůz s úzkými pneumatikami obratně poskakoval z jednoho hřebenu nerovností na další. V moderním Mercedesu stačilo přepnout na AWD a bezohledně se valit kupředu. Naplno se pak projevovala vysoká hmotnost technologií nacpaného vozu i měkké tlumiče zpříjemňující jízdu po zpevněných cestách, které s masou prudce se houpající ze strany na stranu měly plné ruce práce. Ne že by Xko mělo s terénem sebemenší problém, ale kontrast projevu to byl značný. Asi jako když jednou krotíte okresku v Miatě NA a podruhé v Golfu R. Ten druhý přístup je takový samozřejmý a snadný. Zda je to dobře, nebo ne, pak záleží na osobních preferencích.

Na šikmém sjezdu z asfaltu na polní cestu jsem ověřil, že ani křížení náprav nedělá vozu potíže a boční náklon ve vyjetých kolejích ve stráni byl v kurzu vlastně jen pro doplnění výčtu schopností. Nakonec jsem vyzkoušel, že na velmi hrubých nerovnostech je nejlepší jet tak rychle, že setrvačnost dopředného pohybu udrží auto v klidu, zatímco čtveřice kol pod ním kmitá a odráží se od vrcholků balvanů. Příjemné svezení moderním offroadem by bylo hezkou tečkou za celou akcí, ale když jsem se chystal zaútočit na stoly přetékající dobrotami, uslyšel jsem apokalyptický řev hodný samotného Balroga.

Stranou hlavního dění stály nákladní vozy týmu Buggyra Racing a protože jsme byli na terénním polygonu v Kopřivnici, ohlušující ryk vycházel z dakarového speciálu Tatra spolu s mohutným oblakem černých sazí. Fronta na zážitkové jízdy na sedadle navigátora byla krátká, ale upřímně, kdyby vedla až za roh, pošlu si pro stan. Ta věc je monstrózní! Kamion Tatra Phoenix je vysoký jako dva vzrostlí muži a pod bočnicemi, které evokují nákladní prostor, skrývá pouze ventilátory chlazení a náhradní kola. Na první pohled zaujmou dvojité tlumiče, tlusté jako paže dospělého člověka a ráfky Hutchinson s více šrouby, než by jste našli v celém Trabantu. Do kabiny jsem si musel vzít nehořlavou kuklu a helmu a nebýt přistavených štaflí, nevím, jak bych se dovnitř vyšplhal. Velmi přátelský řidič, ze kterého jsem viděl přes helmu jen nos a mikrofon vysílačky, vysvětloval, že nemá rád budíky, protože odvádějí pozornost od věcí, do kterých pak nevyhnutelně nabourá. Když se člen týmu přesvědčil, že vícebodové pásy mě bez volného milimetru tlačí do skořepinové sedačky, zapadly za mnou dveře a řidič dostal znamení ke startu.

Kdesi pode mnou jako by vybuchla bomba. Šestiválec o objemu 12,5 l poslal na kola všech 4200 Nm a celý 8,5 t těžký kamion zrychlil na padesátku během vteřiny. Na klopeném asfaltovém okruhu nás hnalo 950 koní vstříc svodidlům. Brzdný bod byl velmi blízko překážce. Skoro to vypadalo, že ta svodidla přeskočíme. Řidič se ohlédl na mě a když viděl, že nezelenám, nýbrž se směji od ucha k uchu, poslal Tatru bokem na lesní cestu, po které jsem před tím jel krokem v Mercedesu. Výmoly, do kterých by se pohodlně uložil kůň, přeskakovala Tatra stovkou. Připoután v sedačce jsem se marně vzpíral o plošinu pro chodidla a rukama jen neovladatelně máchal do prázdna. Byl jsem jako hadrová panenka v automatické pračce, bezvládně smýkaný nahoru a dolů, jak obrovské coilovery Rieger nemilosrdně zadupávaly nerovnosti pod sebe. Před námi se vynořil svah se sklonem 65° a Tatra před ním zastavila.

Dakarský speciál hleděl proti svahu jako Aragorn do očí Černého Númenorejce před Morannonem. "To si děláte srandu" adresoval jsem řidiče. "Proč?" Ozvalo se odvedle. Další odpovědí byl jen ohlušující řev šestiválce, prudký úder zrychlení do prsou a nakonec jen odlepení přední nápravy při překonání horizontu. Ono to umí šplhat! Po kousku asfaltu byla poslední překážkou dráha pro testování kroucení rámů. Sinusově tvarovaný povrch měl rozdílnou fázi pro každé kolo, někde se vrcholy potkávaly, někde míjely. Bez citelného zpomalení jsme vjeli přímo na zvrásněný povrch. Tatra poskakovala, kroutila se, padala a znovu stoupala a já už po druhém překonaném vrcholku ztratil oprou pod nohama. Opět se mnou vůz zmítal. Když jsme zastavili abych uvolnil místo dalšímu zájemci, byl jsem vytřepaný, otlačený od pásů a šťastný. Rozechvělý jsem sestoupil z kabiny. Dílo bylo dokonáno. Svezl jsem se Vším, co bylo na parkovišti Mercedesu, pokořil terén v Xku a zkřížil meče s nemilosrdným démonem. Nechal jsem Kopřivnici na úpatí Amon Amarth za sebou a vyrazil zpět do Kraje s pocitem, že si zasloužím vyměnit šedé oblečení za bílý háv.