Ach, jak já bych Buick chtěl.

Mohl to být vážně hezký výběr aut. Dodávka od Dodge za kilo, nějaký ty full-size sedany, který tak akorát hrajou na notu auta, které by se mi líbilo, ale zároveň také napovídají, že do nich budu nalívat peníze po kýblech, jen aby byly v nějakém rozumném stavu. Ale někdo prodává auto, které má k jednomu vozu z mého seznamu ‚must-have‘ věcí tak blízko, že bych nejraději zašel do své banky a nepřemýšlel nad tím, jak to všechno splatím. A kdy.

Tím autem je Buick Super 8 modelového roku 1949. Víte, já mám pro tenhle ročník vážně velkou slabost. Hlavně design Buicku, v němž se toho roku láme poválečná střídmost a tak trochu začíná rozpuk okázalosti, mě dokáže rozněžnit natolik, že byste si mysleli, že mám na monitoru velice roztomilé koťátko. Masivní chromovaná maska byla rozšířena, blinkry byly umístěny nad přední světla a připomínaly tak rok 1941. (Ano, mně to třeba hrozně moc připomíná Lincoln Continental z onoho roku. Ach jo.) Novinkou byly také tři otvory na obou předních blatnících umístěné za předním kolem. Nazvány byly VentiPorts™ a přinejmenším podle dobové brožury byly určeny k lepšímu chlazení motorového prostoru. To sice mohla být pravda, ale u pozdějších modelů jsou již tyto otvory čistě designovou záležitostí bez jakékoli funkce. Tedy zaslepené.

Vznik VentiPortů je vlastně docela zajímavá historka. Hlavní designér Buicku, Ned Nickles, si na svém Buicku Roadmaster z roku 1948 udělal na každém blatníku otvory čtyři, do každého umístil červené světlo a připojil je na signál z rozdělovače tak, aby při každém zápalu motoru probliklo jedno. To Nedovi připomínalo stíhačky, kterým se z výfukového vedení valily plameny. A za volantem svého vozu se tak mohl cítit jako za kniplem pomyslného letadla. Jeho nápad se v Buicku tak líbil, že bylo rozhodnuto, že VentiPorts budou na každém Buicku. Ale neosvětlené.

No dobře, možná to nebyla až tak dobrá historka. Raději se zaměřme na novinky. Rok 1949 byl mimo jiné prvním rokem jedné z mnoha revizí platformy C-body, která existovala od roku 1936. Pro Buick Super byla novinkou také převodovka Dynaflow. Ano, uživatelé Roadmasterů mohli drandit po amerických bulvárech s touto převodovkou už o rok dříve, ale víte, Roadmaster byla špička nabídky. Dynaflow byla vůbec zajímavým kouskem techniky. Vyvinuta byla přímo Buickem a mimo jeho automobily si našla cestu třeba i do tanku M18 Hellcat, sic pouze pro testovací účely. Šlo o dvoustupňovou ‚automatickou‘ převodovku, která se vyznačovala tím, že nebyla schopna automatického přeřazení. Velice zjednodušeně řečeno, při zařazení dopředu jela na druhý kvalt a v případě, že si řidič přál akcelerovat trochu rychleji, mohl manuálně zařadit nižší rychlost, kterou mohl podržet až do 60 mil za hodinu. Na svou dobu šlo o unikátní převodovku hlavně díky tomu, že případné odřazení bylo tak hladké, že jej spolujezdec neměl šanci postřehnout. Ano, byla to velice příjemná převodovka. A velice neefektivní.

Převodovka Dynaflow ale není to, proč tady jsme. O té si můžeme popovídat jindy, ano? Dnes tu jsme kvůli tomuto inzerátu na bazoši. Slyšte! „Prodám BUICK SUPER 4 DOOR SEDAN ROAD MASTER.R.V.1948. Motor řadový 8 válec 4.2l, převodovka manuální 3 kvalt. K autu jsou originální doklady USA a celní doklady při dovozu v roce 2001. Buick je pojízdný, motor i převodovka funguje, auto brzdí. Více info na tel. Nejlepší je se přijet podívat a posoudit. Po dohodě zajistím i dopravu k vám. Před návštěvou volat!!!“

Přiložen je i odkaz na video, kde je vidět, že se automobil pohne z místa. Jdu si pro kapesníček.

Jen se na něj podívejte, jak je krásný! Inzerát sice říká rok výroby 1948, ale jak možná víte, rok výroby a modelový rok jsou v USA dvě různé věci. Všechny lišty a chromy jsou na svém místě, občas je na nich vidět trocha zubu času. Anténka by potřebovala vyměnit za správnou s chromem, ale to je malá věc. Ano, našly by se tu další nedokonalosti, čalounění by potřebovalo mnoho lásky, lak má na některých místech své nejlepší roky za sebou. Ale to je úplně jedno. Má písmenkové pneumatiky, je tak trochu pankáč, a to mě přesně hřeje u srdíčka.

Navíc je pravděpodobné, že by mohlo jít o bývalé detektivní auto. Nasvědčoval by tomu hledáček na levém A-sloupku, který je dodnes specialitou americké policie (a městské policie Lázní Bohdaneč). Ale to jsou jen dohady, bylo to před více než sedmdesáti lety…

Vzhledem k tomu, že jde o rok 1949, pod kapotou ještě najdeme řadový osmiválec Fireball o objemu 4,1 litru. Jeho výkon bude někde do sta koní. Spřažen je s třírychlostní manuální převodovkou a už určitě někdy dostal trochu péče, protože pod kapotou svítí líbivou tyrkysovou barvou. Strašně moc by mě zajímalo, jak se s tím jezdí. A mám pocit, že by se mi to moc líbilo.

Stále nechápete, proč tady básním o nějakém ohnilém Buicku? A fotky vám nepomohly? Pak si přečtěte něco od Stephena Kinga! Třeba jednu konkrétní knihu, jmenuje se Buick 8. Já se jdu ještě chvíli dívat na fotky a pak se budu chvíli neklidně převalovat v posteli. 260 tisíc je cena více než příznivá, ale bohužel nejsem člověk, který by 260 tisíc měl. A půjčovat si na takovou věc by bylo více než nerozumné. No nic, no. Ale narozeniny mám kdyžtak za měsíc a půl. Tak teda dobrou noc.