Volvo XC60 B4: Lepší místo k životu

K různým testovacím vozům náleží různé testovací aktivity. Některá auta dávají možnost odstěhovat lednici, další vyzývají k adrenalinové zábavě na okreskách, jiná umožní hromadné poznávací výlety. V případě Volva se pomalu stává mým zvykem plánovat si na dobu jeho testování trasy zdlouhavé a otravné. Ten typ cest, které se mi v diáři opakovaně sunou na další a další týden, protože jen pomyšlení na ně přináší pocity marnosti a znechucení životem. Ve Volvu se to snáší tak nějak lépe. A otravná cesta je vlastně docela příjemně strávený čas, i když vám navíc do plánů hodí vidle počasí se svou nízkou oblačností a vytrvalým deštěm.

Volvo považuju odjakživa za svým způsobem nenápadné auto. Současná modelová řada je designově povedená a do detailu dotažená, přesto auta nekřičí do světa nic o společenském statusu, finančních poměrech ani duševní nerovnováze svých majitelů. Nenápadná jsou většinou i svým projevem na silnici. Málokdy vás Volvo pozávodí na semaforech, nevídáme ho naparovat se na parkovacích místech pro invalidy se vztyčeným prostředníčkem, v noci nás nebudí ze spánku túrováním motoru pod okny. Je to auto jednoznačně introvertní. Neumím si představit, že by si někdo koupil Volvo, aby na něj balil holky nebo s ním dělal dojem na sousedy.

Možná právě kvůli téhle nenápadnosti stojí stranou od segmentu, pro nějž se během let zažilo označení “prémie”. Sice nikdo moc neví, jaká kritéria by mělo “prémiové” auto splňovat, zato každý ví, že sem patří BMW, Mercedes a Audi, protože německá kvalita, preciznost a spolehlivost. No budiž. Volvo do party nikdy nepatřilo. Po celou svou historii si vystačilo s tím, že bylo zkrátka Volvem, a hledat pro něj přímé konkurenty bylo vždycky o něco těžší než v případě německé trojky. I dnešní modely jsou v něčem jiné, je to tak trochu svět sám pro sebe. Svět, do nějž si člověk občas rád zaleze jen proto, aby se schoval před tím svým, každodenním, reálným světem.

Jedna myšlenka se mi při jízdě Volvem vrací znovu a znovu. I teď, když sedím v XC60. Jak perfektně auto funguje jako celek. Nedaří se mi vnímat motor, zaměřit se na podvozek, sledovat převodovku, hodnotit izolovaně jednotlivé jízdní asistenty. Cítím v tom násilí. Jako bych chtěla hodnotit člověka podle stavu jeho sleziny. Všechny ty věci patří k sobě, tak jak jsou. Auto se rozjíždí hladce a plynule, naprosto bez odporu, navíc téměř neslyšně. Během chvilky mám na tachometru pěknou cifru, ale nedostaví se ani hluk, ani náklony, ani náznak nejistoty. Zatáčky můžu projíždět stejně rychle jako v nízkém sedanu, kola se drží silnice silou Den Braven Mamuta, ale opět – není v tom žádná křeč, je to zcela přirozené.

I kabina působí přirozeně – jako ušák, co máte doma už spoustu let a vyseděli jste si ho do tvaru vlastní zadnice. Když si sednete dovnitř, nenapadnou vás výkřiky “Tady je ale místa!” nebo “To je ale nádhera!” Je to blaho hluboké, ale skromné a nenápadné jako auto samo. Ruce, nohy, ba i lokty si poskládám přesně tak, jak potřebuju, to se nestává každý den. Pustím si hudbu z reprosoustavy, která – nevím, jak to dělají – patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v autě slyšela. A jedu. Bez jakýchkoliv ambicí na rychlost či výkon. Prát se s autem na limitu mi přijde stejně patřičné jako snažit se ve vířivce plavat kraula. Asistenty drží stráž, ale neobtěžují invazivními zásahy do řízení, míru jejich aktivity si může každý nastavit dle svého gusta. Jen jedinou výtku si neodpustím – nouzové brzdění potřebuje ještě poladit, aby v zatáčkách nereagovalo na okolo parkující vozidla. A teď už se můžu samou láskou rozplynout.

Když se to vezme kolem a kolem, je Volvo dokonale neřidičské auto. Zároveň je jeho řízení čirá radost – proč bych mu jinak ordinovala ty nudné, nezáživné cesty? Jenom to není řidičská radost viděná tradiční petrolheadskou optikou. Dost těžko se to vysvětluje…

Přestože je můj celkový pocit z auta hodně podobný jako u předchozích zástupců značky, dnešní testovací vůz se v jednom ohledu liší. Na víku kufru najdeme zkratku B4, což po mnohaletém panování téček a déček vnáší do značení mírný zmatek. Béčko znamená mild-hybrid a měli bychom si na něj hezky rychle zvyknout, protože v plánech automobilky figuruje jako standard, který postupně nahradí (samozřejmě po boku plug-in hybridů a elektromobilů) čistě spalovací motory.

V tomto konkrétním případě jde o naftový čtyřválec doplněný osmačtyřiceti voltovým elektrickým systémem, který rekuperuje energii vzniklou při brzdění, ukládá ji do akumulátoru a následně ji používá jak k vylepšení akcelerace, tak k napájení palubních systémů, jako je třeba svícení nebo audiosystém. Čistě na elektřinu mild-hybrid jezdit neumí, slibuje však tři zásadní benefity – plynulejší jízdu, nižší spotřebu a více výkonu. Po týdenní zkušenosti mohu potvrdit dva z nich, naštěstí ty dva, které mě zajímají víc. Plynulost rozjezdu hodnotím plným počtem bodů. Netroufám si hodnotit, jaký podíl zásluh má elektromotor a jaký perfektně vyladěná převodovka, výsledek každopádně nemá chybu. Při rozjezdu navíc auto působí lehce a živě, člověk by si bez váhání tipnul o pár desítek koní víc. Elektromotor funguje rovněž jako startér spalovacího motoru, přičemž startuje rychle, tiše a bez jakýchkoliv otřesů. Ovšem spotřeba… ta po týdnu běžného (běžného podle standardu naší Zlokočky :-) – pozn. Hamster) používání  - sice s vysokým podílem rychlých dálničních přesunů, ale i tak - činí 9,4 litru nafty. Vzhledem k dynamice mi to nepřipadá nijak tragické, ovšem pokud by si někdo koupil auto se slovem “hybrid” v názvu hlavně proto, aby ušetřil na palivu, mohl by být lehce zklamán. 

Na druhé straně chápu, že účel mild-hybridu spočívá někde jinde. Spíš než o trhání rekordů na Eco Rally jde o to, přiblížit elektrifikovaný pohonný systém i uživatelům, kteří k němu doposud nezahořeli láskou ani důvěrou. Mild-hybrid je jednoduše entry model, přestupní stanice mezi tradiční naftou či benzínem a elektřinou, mentální příprava na další přechod k pohonům budoucnosti. Máte v autě elektřinu, ale způsob užívání i jízdní projev se liší pouze v detailech, které jsou navíc veskrze pozitivní. 

Verdikt

Co dodat? Volvo vypustilo do světa další skvělé auto. Nevím, zda bych dala mild-hybridnímu pohonu přednost před “klasikou”, na to bych asi potřebovala zkoušet různé varianty souběžně. Pořád si ale neumím představit příjemnější pojízdné místo k žití, ať už ve městě, nebo na dálnici. Je mírné a konejšivé, když v něm člověk sedí sám, bezpečné a přátelské, když cestujete s rodinou. Je rychlé a komfortní bez zbytečných povrchních efektů. Cenovkou se “prémii” vyrovná, vyrovná se jí ale i ve všem ostatním. A jako dokonale fungující celek, komplexní organismus součástek v dokonalé souhře, si ji bez zbytečných povrchních efektů namaže na chleba. 

Technické údaje

Motor: vznětový přeplňovaný čtyřválec 1 969 cm³, mild hybrid
Výkon: 197 koní (145 kW) 
Točivý moment: 420 Nm
Převodovka: osmistupňová automatická Geartronic
Maximální rychlost: 205 km/h
Zrychlení 0–100 km/h: 8,3 s 
Průměrná spotřeba (udávaná): 6,4 l/100 km 
Průměrná spotřeba (v testu): 9,4 l/100 km 
Cena (XC60 B4 AWD R-Design): 1 798 000 Kč