Stručná historie automobilové plavby

Pokud pravidelně sledujete Autíčkáře, jistě vám neuniklo, že naše redakce svým záběrem zdatně pokrývá celý rozsah automobilového nadšenectví. K článkům 'TopX sporťáků chudého petrolheda' postupně přibyly rady j ak provozovat americké plechovky ze studentského rozpočtu, první nesmělé pokusy s historií vojenské techniky a zlatým hřebem širokého záběru jsou nedávné (dle mého skromného názoru skutečně povedené – AF) články o autobusech. No, a aby toho nebylo málo, občas něco přibyde i o letadlech a cestování po Spojených státech. Co že nám tu chybí? No jasně, lodě! Nebyl by to ale Autíčkář, aby v tom zase nebyla ‚namočená‘ auta…

Začněme pěkně od začátku: První pokusy o 'kočár bez koní' vznikaly již ve století páry. Kotle a šoupátka však byly pro každodenní použití v osobní silniční dopravě příliš těžké a tak nejdříve došlo na mechanizaci lodní a železniční dopravy. Nemluvíme tedy toliko o historii 'automobilů, které se učily plavat' jako spíš o 'lodích, které se učily jezdit'. Obrazové dokumentace prvotin dobových vynálezců se bohužel nedochovaly, a kdyby ano, k jejich prezentaci by na pozadí hrála veselá klavírová hudba stylu ragtime. Na dřevěné trupy lodí byly připevněny nápravy s řemenovými převody od parních strojů, a zatímco obratnost a výkony na souši byly přinejlepším rozpačité, na vodní hladině stačil závan větru a lodě bez kýlu ležely bokem dříve, než posádka stihla říct 'císařpán'.

Praktické nasazení obojživelných strojů můžeme vystopovat do oblastí těžby dřeva v Kanadě a Jižní Americe. Parní remorkéry svážející dřevo po řekách musely překonávat silné protiproudy a mělčiny, k čemuž používaly lanové navijáky poháněné parními stroji. Pod lodě se nakladly kůly, po kterých se parník odvaloval, než opět dosáhl vodní hladiny. Jenže to tak trochu popírá tu část s automobilismem, že? Zrod prvních skutečně použitelných obojživelníků vynutila až druhá světová válka.

VW Schwimmwagen

Nejznámější a vyrobený v největším počtu kusů je obojživelník sloužící wehrmachtu Třetí říše. Technické řešení začalo s KdF-wagenem, tedy legendárním broukem. Z něj vznikla terénní verze s možností připojení předních náprav známá jako Kübelwagen a právě ta měla posloužit jako základ obojživelníka. Podvozková plošina převzatá z brouka byla nahrazena svařenou vanou umožňující pohyb po vodní hladině, nápravy měly kolové redukce zvyšující světlou výšku a zároveň omezující maximální rychlost na souši na 80 km/h. S průchodností terénem pomáhal jak pohon obou náprav při zařazeném prvním stupni, tak samosvorné nápravové diferenciály. K pohybu na vodě sloužil sklopný lodní šroub poháněný od klikové hřídele. Vznikly tři prototypy a k sériové výrobě byl vybrán typ 166. Ten neměl na rozdíl od předchůdců kryt listů vrtule a zatáčel pouze pomocí natáčení předních kol. Měl také výrazně zkrácený rozvor kvůli větší pevnosti šasi při pohybu v náročném terénu. První kusy se jako evakuační vozy pro raněné zařadily do výzbroje koncem roku 1942 a jejich výroba skončila až v roce 1944 vybombardováním Wolfsburské továrny. Vzhledem k absenci antikorozních opatření a nízké předpokládané životnosti v boji se dochoval jen zlomek z velkého počtu vyrobených kusů a dnes se jedná o ceněného veterána, který už se koroze ani násilné destrukce bát nemusí.

DUKW / Seep

Za oceánem se na začátku čtyřicátých let rozjížděla mašinérie válečného průmyslu, která terorizuje svět dodnes. Američané se zdráhali do války zapojit, ale armáda si nevyhnutelného konfliktu byla vědoma a tak vznikaly výrobní kapacity a prototypy nových bojových strojů. Mezi nimi i DUKW, americkými vojáky vyslovovaný jako 'duck' – kachna. Pojmenování sice vychází z popisu technického řešení, ale název je to výstižný. Jako základ posloužil osvědčený třínápravový nákladní vůz GMC CCKW, zvaný též 'Jimmy'. Kabina byla posunuta nad motor a kolem vozu přibyl ocelový trup. Ve skříni přídavné převodovky bylo možné přiřadit pohon přední nápravy, pohon lodního šroubu, motorem poháněný naviják a kompresor. Kompresorem bylo možné doplnit tlak v pneumatikách, které byly pro potřeby vylodění na mokrém písku podhuštěny. V trupu byla instalována výkonná pumpa, která udržela plavidlo/vůz nad vodou i po proražení až pěticentimetrových děr. K ochraně osádky sloužil lafetovaný kulomet kalibru .50 BMG. Obojživelné kachny se podílely na druhoválečném úsilí v Africe, Evropě i v Pacifiku a byly natolik úspěšné, že po konci druhé světové války byly zkopírovány v Sovětském svazu. Ačkoliv soudruzi provedli dílčí vylepšení pro jízdu v těžkém terénu, jako základ posloužil ZiS-151, který měl k dokonalosti skutečně daleko zejména kvůli vysoké hmotnosti, nevýkonnému a žíznivému motoru a všeobecně katastrofální kvalitě výroby.

Zajímavý, dnes bychom řekli spin-off, z úspěšného DUKW byl Seep, neboli Ford GPA. Zadání bylo jasné: Vezměte úspěšný DUKW, zmenšete ho a jako základ použijte bestseller Jeep. I přes kořeny ve skutečně povedené technice se však plovoucí Jeep neosvědčil kvůli nepříznivému poměru skromného výkonu k vysoké hmotnosti. Nepomáhala ani neohrabanost lodního trupu a nízké nájezdové úhly znehodnocující jinak užitečný krátký rozvor. V malých plovoucích vozech měli zkrátka Němci navrch.

GAZ 46

Tam kde Američané končí s neúspěchem, Sověti začínají s budovatelským nadšením. Není žádným tajemstvím, že za veškerou technickou slávou Sovětského svazu stojí Americké a Německé strojírenství bez ostychu ukradené a okopírované. Tedy okopírované tak, jak jen to s technologiemi dostupnými v Rusku zrovna šlo.

Jen co se spojencům Seep neosvědčil, rozhodli se předčasně ukončit jeho výrobu a skladových kusů se zbavit odesláním do Sovětského svazu v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu. Sověti byli z amerických strojů nadšení. Zatímco americká armáda používala obojživelníky v první linii jako podporu vyloďovacích jednotek, rudá armáda nadělila plovoucím automobilům role v týlu. Sloužily k zásobování jednotek a transportu přes dálavy protkané veletoky s relativně klidnou hladinou a žádnými mosty. Generalita se okamžitě po vlastenecké válce rozhodla Seep okopírovat a vznikl tak NAMI-011. Technici podílející se na jeho vývoji byli vyznamenáni řády práce, pochváleni a vyzváni k předání prototypové dokumentace a jednoho hotového vozu do továrny v Gorkém. Konstruktéři zpracovávající podklady pro velkosériovou výrobu však narazili na početné chyby v technické dokumentaci a spoustu dodatečných oprav mimo ni, což učinilo Stalinem vyznamenaný projekt nemožným pro masovou výrobu. Navíc se celá továrna připravovala na výrobu moderního GAZu 69, zatímco NAMI-011 využívalo komponenty ze staršího GAZu-57B. Odmítnout Stalinův rozkaz k výrobě však v padesátých letech nebylo příliš moudré a tak tovární tým začal pracovat, paralelně s adaptováním NAMI-011 pro sériovou výrobu, na konkurenčním projektu obojživelníku využívajícího dílů modernějšího GAZu 69. Upravené NAMI a konkurenční GAZ pak byly prezentovány armádě, která však pevně stála za svým rozhodnutím vyrábět zastaralejší NAMI. Pořád totiž ve vzduchu visel onen příkaz a tak až tajná stížnost generalissimovi a přímá intervence Josifa Vissarionoviče ukončila jepičí život NAMI-011 a započala výrobu GAZu 46.

Fotografie NAMi-011 (vlevo) a GAZu 46 (vpravo)

Ten z velké části vycházel z konceptu Seepu, pouze s využitím většího a těžšího rámu a modernějších komponent současné tovární produkce. Od západních vzorů se lišil především použitím skutečného kormidla, což dávalo vozu-plavidlu lepší ovladatelnost na hladině. Nakonec se vyrobilo přes 600 kusů, než jeho roli v armádě zastal univerzálnější BRDM-1, vybavený pro tísnivý příslib nukleární války. Pokud stejně jako já patříte k fanouškům filmů s Indiana Jonesem, můžete kopii GAZu 46 obdivovat v napínavé honičce v Království křišťálové lebky.

Amphicar

Zatímco můj článek ležel rozepsaný v redakčním ~~smetišti~~ systému, Kuba už o Amphicaru stihl napsat ve svém článku Automobilové "one hit wonders" a byla by škoda ho na tomto místě nepřipomenout.

BARC

Úspěchy druhoválečné kachny nedaly americkým inženýrům spát a tak když došli Němci ke střílení, napnula vojenská mašinerie svoji pozornost do Asie. V padesátých letech vzniknul BARC. Možná jste slyšeli, jak se Britové a Američané snažili v Normandii naučit tanky plavat při vylodění? Inu nápad to nebyl nejlepší, zejména kvůli složitým úpravám pohonné soustavy pro pohyb na vodě a snadné potopitelnosti nafukovacích plovacích stěn. Navíc tanky začaly výrazně těžknout, což nadále znemožnilo pokusy o jejich pohyb po hladině. Vzniklo tak vyloďovací vozidlo schopné převézt 60-100 tun, tedy třeba i tank. BARC měl na palubě rovnou čtveřici motorů GMC, každý o výkonu 265 koní. Na palubě nebyly žádné diferenciály. Jednak by překážely nízko položenému nákladnímu prostoru a předně každé kolo mělo svůj vlastní motor a zatáčecí mechanismus, tudíž vůbec nebyly potřeba. Oba páry motorů za sebou pak byly propojeny hřídelemi, které poháněly lodní šrouby. BARC pak byl schopný přistát na pláži i při odlivu a překonal až 60° stoupání. S úctyhodnými rozměry 19 m délky, 8 m šířky a 6 m výšky dodnes patří k největším plavby-schopným automobilům.

VAZ 2122 Reka

Nebyli by to Sověti, kdyby s vývojem vojenských podivností zůstavali pozadu. Zatímco pancéřové bojové prostředky se ubíraly svojí cestou evoluce, velení začínal chybět obojživelník, který by byl pořád ‚prostě auto‘ a sloužil v týlu a logistice. A nebyl bych to já, kdybych do článku alespoň nějak nepropašoval oblíbený VAZ 2121, tedy Ladu Niva. V roce 1976 byl zahájen vývoj vojenské verze, která s civilním modelem sdílela většinu komponent. Pod kapotou byla slabší třináctistovka z VAZu 2101, šasi bylo výrazně zpevněno a rezerva se z motorového prostoru přesunula na páté dveře, ale tím úpravy víceméně končily. Nový model nazvaný Reka (řeka) měl v rudé armádě zcela nahradit klasický UAZ-469 a stát se tak novým ‚džípem‘ východního bloku. Jenže ekonomická situace na začátku osmdesátých let, kdy byla sériová výroba připravena, nepřála drahým nákupům. Ekonomický růst byl téměř na nule, sestřelení civilního jihokorejského letu KAL-007 podrývalo autoritu strany a Jurij Vladimirovič Andropov, generální tajemník ÚV KSSS, musel dát přednost důležitějším věcem, než plovoucí Nivě. Škoda.

Rinspeed sQuba / Rinspeed Splash

No dobrá, odolám pokušení ukončit dnešní výběr sovětskou šíleností a raději napnu vaši pozornost do Švýcarska. Země, která k autům chová velmi schizofrenní vztah, je totiž domovem dílny Rinspeed. Určitě jste již některý z jejich šílených konceptů viděli a s vodou jsou spřízněni hned dva. První se jmenuje Splash (Cákanec) a představil se na Ženevském autosalonu v roce 2004. Roadster s pohonem zadní nápravy ukrývá ve své odklápěcí zádi konvenční lodí šroub, poháněný mechanickým převodem od motoru. Na vodní hladině pak plavbou dokáže dosáhnout až 50 km/h, což je rychlost dostatečná pro vodní lyžování.

To pravé divadlo však nastává až nad hladinou. Zadní spojler se otočí pod vozidlo, z boku se sklopí dvojice břitů a lodní šroub poklesne pod auto. Už od rychlosti 30 km/h se celý vůz zvedne nad hladinu a stane se křídlovým člunem, neboli hydrofoilem. Ve vzduchu ho drží ponořená křídla podobná těm, která známe z letadel avšak díky mnohem vyšší hustotě vody stačí mnohem menší nosná plocha a mnohem menší plocha zase znamená mnohem menší odpor. Rinspeed po vynoření zrychlí až na maximálku 80 km/h, což je na vodní hladině skutečný kalup.

Ze stejné dílny pak pochází sQuba a tentokráte se Švýcaři skutečně překonali. Předně je to lehký dvoumístný roadster, což jistě potěší většinu našeho čtenářstva. Zároveň je to elektromobil se slušnou zásobou instantního krouticího momentu, pocházejícího z trojice palubních elektromotorů. Automobil po najetí na vodní hladinu plave díky dvěma lodním šroubům na zádi. Po otevření dveří na vodě se interiér začne plnit vodou. Pokud uvnitř sedí posádka, vůz se začne ponořovat. Je na čase nasadit palubní potápěčské masky a vydat se potápět! K manévrování slouží vodní trysky na předku vozu a chladicí systém akumulátorů se umí překonfigurovat pomocí soustavy rolet ze systému vzduch-voda na voda-voda. Tohle auto má zkrátka všechny myslitelné cool vychytávky. Vzniklo podle fiktivního automobilu Jamese Bonda z filmu Špión, který mě miloval, na palubě najdete diamantové nesmekavé povrchy, vykládání interiéru perletí, speciální potápěčské čalounění a ambientní osvětlení pro noční potápění. Rinspeed tedy vzal dříve vojenskou schopnost obojživelného pohybu a přidal k ní velkou dávku zábavy a přesvědčivé výkony na silnici, ale i nad, na a pod vodní hladinou.