Nevada: Kde nic se kříží se svobodou a kameny

Zjistil jsem to v minulých asi pěti dnech, kdy můj mechanik hledal na Cadillacu důvod, proč se klepe jako drahý pes a měnil oleje a filtry. Jezdil jsem MHD a měl deprese. Nebylo to tím, že se štítím lidí, bylo to tím, že jsem neřídil auto. Jsem na tom asi závislý… Takže když jsem se dozvěděl, že budu ve Vegas, ihned jsem sháněl auto, blokoval dovolenou a škudlil peníze, abych následujících 10 dní mohl strávit na zadku a jen tak bezcílně se potulovat po Zemi Svobodných. Mám Ameriku rád. Kamkoli se člověk pohne, vždycky narazí na kousky moderní historie a místní otevřenost, upovídanost a – i kdyby povrchní – přístup k věcem ve stylu “nic není problém” mi vyhovuje. Vypadnout z dnes už zaprděné Evropy, kde se na sebe lidé často dívají skrz prsty, je prostě osvobozující.

A vzhledem k tomu, že to byla dovolená je fotek málo, přesto se ke každé váže malý pábitelský příběh, berte to tedy třeba jako tipy na výlet. Začneme ve Vegas a budeme sledovat mé stopy. A ještě jedna věc: Tento článek prosím podávejte s vychlazeným pivem…

Možná se k vám doneslo, že v Nevadě legalizovali Marihuanu. A jak je zvykem v místech, kde kšeft a praktičnost má přednost před zákony, i zde se objevují slevy. Nahoře vidíte slevový lístek z Dispensary Pisos z jižního Vegas. Povšimněte si, že největší slevu dostávají studenti a učitelé. Jo holt škola není sranda ;-) A navíc vám i poradí, co si pořídit, pokud byste si nedejbože chtěli vymastit mozek i na veřejnosti. Extra silný vaporizér na jedno použití ve kterém je prý 20 “tahů z trávy” stojí 47 dolarů.

Na sever od místa, kde jste si mohli koupit trávu pak můžete narazit na malé zastrčené muzeum atomových testů. To, co je nahoře to je prosím atomová bomba. Jde o jednodušší konstrukci, ne o implozní bombu. Muzeum je maličké, ale jde z něj chlad nejen díky silné klimatizaci. Všem atomovým mykologům doporučuji! Jó kde jsou ty doby, kdy největší atrakcí výletu do Vegas byla možnost vidět ze Stripu atomovou bedlu. Co na tom, že vám pak po těle začaly velmi rychle růst zcela nové kulaté orgány…

Čtenáři v krizi středního věku si možná uvědomili, že v GTA San Andreas byly kolem fiktivního Las Vegas i kopečky. A ony tady fakt jsou i v reálu. Jen podstatně dále. Tohle už je první fotka z cesty směrem Lee Canyon a Mount Charleston. Nekonečná rovina plná štěrku a horka se po pár desítkách minut jízdy začne měnit ve scenérii městečka Twin Peaks. Je srandovní, jak náhle se ztratí výškové budovy kasin a město přejde ze spleti uliček s malými domky v naprosté nic…

Na mount Charleston vede cesta. Samozřejmě, jak byste se tam jinak jako chtěli dostat, že… Nabízí krásný výhled do vyprahlé pouště a já měl to štěstí, že jsem z něj pozoroval bouřku. Pozoroval jsem bouřku z boku. Mimochodem tahle fotka je teleobjektivem, ty hory v pozadí budou tak 50 kilometrů daleko. Zdejší rozměry jsou pro Evropana dost divoké. Absence stromů, suchý vzduch a široká údolí pak působí, jako byste se ocitli na desetkrát větší zeměkouli. Mě to ale táhlo do severní Kalifornie, do údolí smrti. Byla to totiž nejbližší ryze turistická atrakce, takže jsem sjel z hor a pokračoval pouští dál…

Údolí smrti jsem penetroval skrz Death Valley Junction, kde je mimochodem další dispensary. Tentokrát ovšem již Kalifornská. Cesta se začne svažovat a svažovat až nakonec dojedete za kopec a tam stojí budka. V budce zaplatíte tuším 30 dolarů a máte vjezd do parku vyřešen na týden.

Od budky doporučuji nepokračovat rovně dál vstříc nížině, ale odbočit doleva na Dante’s View. Fotka nahoře je samozřejmě “přebuch” a barev je tam víc, než ve skutečnosti, ale podle mého vyjadřuje dobře šílenou a na kost odhalenou geologii tohoto místa.

Trošku realističtější barvy tedy na téhle fotce. Co je fantastické na Nevadě a přilehlé Koulifornii je nehotovost zdejší části zeměkoule. V podstatě tu není rovina, i když se vám to nekonečné plochy ostrého štěrku snaží namluvit. Jezdíte prostě po místech, kde z úplně fungl nových skal padaj kamínky, ty se pak shlukují v údolích a pomalu, ale jistě zasypávaj nejnižší body… Velmi barevným štěrkem. Je to tu nehotové, nové a někdy až jakoby z jiné planety. Mimochodem, všimli jste si, že tuhle krajinu miluju? Fotka níže ukazuje kterak se kamínky z hory sypou…

No a pak jsou tu tu “malé rozdíly”. Američané mají – z mě neznámého důvodu – naprostou paniku z vylučování na veřejnosti. Tam, kde by v Česku byla vyšlapaná cestička směrem k hříbkům podpapířákům se v USA dočkáte… Hajzlíku uprostřed pouště. Malebnost sama.

Ale zpět na hlavní cestu směrem dolů. Nezapomeňte ale uhnout na Twenty Mule Canyon, je to za žlutým šutrem doleva, nemůžete to minout. Nachází se zde první, tak typická, předpřipravená turistická cesta pro automobily. Ono je to celkem logické v místech, kde je všude daleko, žádná voda a letní teploty kolem 40 stupňů Celsia. Chodit tady pěšky je o ústa a navíc byste toho viděli tak desetinu. Omluvte kvalitu videa, byl jsem na dovolené v módu “kašlu na všechno” a jen tak trošku z povinnosti zaznamenával.

A pak dále, ještě než narazíte na absentující hladinu moře, jedete kolem Zabriskie Point. Je to jedno z nejbarevnějších míst a turistická atrakce par excellence, ale čemu se divit: Následující fotka není editovaná, takhle vylezla z iPhonu a ty barvy fakt nekecaj.

A jsme konečně tady. Hladina moře, které není. Odbočka před Furnace Creek směrem na Badwater. Baví mě ta jména. Jsou tak trefná. Připadáte si fakt jako v troubě a bajka o tom, jak bylo pojmenováno “jezero” je taky pábitelská. Dobyvatel s karavanou mul si prostě zapsal do zápisníčku to, co nastalo, když se jedna z mul napila. Bad Water. Špatná Voda. No si piš, todle není socialistický seriál o koních! ;-)

Na cestě směrem vlevo, k tomu imperialistickému protikladu Dobré Vody, je nenápadná odbočka na jednosměrku nazvanou Artist’s Drive. Luxusní místo dokonce s asfaltem! Nedalo mi to a udělal jsem provokativní obrázek…

Ale je to pitomost, nikde tu není vidět, cesta je dost šišatá i vertikálně, takže doporučuju dávat bacha. Sice vás tady asi nikdo nezměří, když překročíte povolenou rychlost, ale rozplesknout půjčené auto o kamínek velikosti budky PNS v místě bez mobilního signálu není zrovna zážitek, který bych doporučoval. Odměnou vám bude krajina jako z jiného světa…

A zrovna v momentě, kdy si začnete myslet, že to šílenější už být nemůže dorazíte k Artist’s Palette. Tohle místo ukazuje tolik divokých barev nerostů, že mám podezření na nějaký zásah člověkem. To nemůže být přírodní tohleto… Inu posuďte sami:

A pak zpět na Badwater Road a smutek. Na druhou stranu údolí se se svou břichoplazkou od Mercedesu nepodívám. Ne, že bych potřeboval čtyřkolku, ale cesty jsou tak rozbité, že by mi napřed vypadaly, plomby, pak součástky interieru a nakonec kola. A bez signálu to fakt riskovat nebudu. Tohle je důvod, proč vám doporučím si půjčit offroad.

Údolí jde pohodlně projet podél, ale na ta zapomenutější místa se holt normálním automobilem nepodíváte. Je to i jeden z důvodů, proč se sem chci ještě jednou vrátit. A když se dívám na délku celé téhle anabáze pokrývající vlastně jen první dva dny mého tuláckého života, nechám toho a připravím vám druhý díl. Nechci Vás připravit o nic, ale zase vím, že moderní čtenář té pozornosti moc nemá. Takže jen večerní fotka motelu Atomic Inn v Beatty a čus bus! Budem pokračovat. Za předpokladu, že mi za tenhle nepříliš motoristický “článek” nevynadáte ;-)