Report z Trackdaye 26.8.2023: O Caterhamu a ostatních věcech (ODPOLEDNE DOPLNĚNO)

Tentokrát nejsme úplné ostudy a netrvá nám report dva měsíce, nýbrž pouze pouhopouhé dva týdny! Bohužel ale zase nemáme časomíru, neboť nebylo v našich silách ji logisticky zajistit. Věříme, že pro příští rok se polepšíme.

Davidova pohoda

Já na letošní zakončení sezóny dovezl ukázat právě testovanou motorku – Moto Guzzi Mandello. Na pohled pěkná a jízdně příjemná věc. S Jardou a jeho Suprou (test bude!) jsme si již den předtím cestu do Mýta patřičně užili. Vynechali jsme totiž leckdy protivnou svitavskou silnici smrti a raději se vydali kousek bokem. Po hraně Žďárských vrchů to byla sice o něco pomalejší, ale mnohem zábavnější trasa a téměř bez provozu. Pronásledovat na motorce Supru do západu slunce, ach ta romantika.

Dal jsem si za úkol, že se Mandello pokusím podstrčit právě se rozjezdivší naší redakční šéfové. Dopředu jsem předeslal, aby si vzala helmu, což také udělala a bylo poznat její nadšení a zvídavost. Jenže pak jsem to celé zkazil nenápadnou zmínkou o ceně a rázem následovalo zapření, že toho se teda ani nedotke. Ještě by to spadlo na zem a musela by to platit a já nevím co ještě… co se dá dělat, tak snad příště. 

K průběhu trackdaye samotného nemám moc co psát. Poslušně hlásím, že po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo. Zase mě jednou překvapila účast převážně známých tváří a aut. Jen málo začínajících nováčků – i když se nám zde nějaký “poprvé” blog vyloupnul. Příjemné na zkušené sestavě je, že všichni vědí co dělat. Nikomu nic nemusíte zdlouhavě vysvětlovat, všichni už dobře tuší, kde mají limity oni i jejich auta. Takže nevznikají žádné větší problémy či nepochopené situace. Sem a tam pouze stačilo někoho přátelsky informovat, že se trochu více rozvášnil a z věže už mu hrozí vstyčeným ukazovákem. Stejně tak se našlo pár hlasitějších aut, jejichž řidiči však měli rozum a také řešení pro případ nouze. U rallye Eva hodně pomohla deaktivace anti lagu, u kopcového Swiftu zase instalace dodatečného tlumení. Štěstí přeje připraveným!

Odpoledne jsem byl zaujat Markovým animačním programem, v podobě malého okruhového testu Caterhamu. Zřejmě jsem nevěřícně zíral až příliš dlouho, protože po chvilce byla tato možnost nabídnuta i mně. No dobrá, když to musí být, já se tedy obětuji. O tom, jak moc je Cat zábavná věc, vám povypráví Marek sám. Skutečně se však v mnohém neliší od motorky a není to jen tím, že jsem si na ježdění vzal stejnou helmu. Odezvu z řízení bez posilovače prostě jinde nenajdete. Ne nadarmo se říká, že na okruhové vyblbuntí nic lepšího neseženete. Mě však fascinovalo, jak z jeho kokpitu zbytek světa vypadá úplně jinak. Sotva vidím ven, pro optimální posez bych si tu sedačku musel nějakou chvíli upravovat. Ta Miata je najednou nějak obří, jedničkové BMW působí jako mastodontní SUV, když je míjíte. Sám majitel potvrzuje, že předjíždění kamionů je zdaleka největší adrenalinový zážitek.

Markovu přehnaně nadšenou reakci se snažím rozbít kritikou: V čem se tahle věc vlastně liší od – dle jeho slov “až příliš nebezpečné motorky”? Prý těch pár svařených trubek zabalených do laminátu zastaví všechny zlé plechy ostatních aut na světě. Mám pocit, že nestranná žurnalistika se zde tak trochu potýká s dvojím metrem.

Markovy vzpomínky

Můj trackday začal dosti smutně. Ve čtvrtek jsem vytáhl Hondu z garáže, abych vyzkoušel, že vše jezdí jak má, a v pátek s ní vyrazil tedy do práce. Během celého dne jsem ale úzkostlivě vyhlížel počasí, neboť škarohlídi hlásili silné deště, k nimž se nakonec ještě přidalo varování ČHMÚ před kroupami. Stojí mi těch pár kol, které bych si zvládl odjezdit na okruhu, vůbec za to, že přes noc v Chocni mi kroupy zničí můj perspektivní investiční youngtimer mou sekačku a pojišťovna ji ztotálkuje? Vyměkl jsem a po práci jsem Hondu znovu vrátil do garáže, abych vyrazil svým běžným vozem do Chocně. Aspoň nemusím být ráno úplně svěží a můžu se plně podvolit veškeré společenské zábavě, kterou kluci z Brna přivezou…

No, netřeba asi říkat, že žádné krupobití nebylo. Ráno jsem byl tedy vysloveně mrzutý, že jsem kvůli těm pár kapkám takhle vyměkl. A kolegové mi to nechávali celý den patřičně sežrat. Tak jsem tedy vykonával mávání na trati s lehkou společenskou únavou, vesměs celé dopoledne bylo klidné (s výjimkou velmi uřvaného Fordu, který se po pár kolech musel z trati odporoučet pro jisté úpravy na výfuku…), bez problémů s krátkým zastavením provozu pro odtažení Pumy, trochu jsem se povozil Suprou, aby měl Jaromír také málo benzínu (a gum) na návrat do Brna a odpočíval.

A pak přišlo odpolední ježdění, kdy dorazil Caterham, s jehož majitelem jsme si vyměnili pár komentářů pod mým snílkem o náhradě mé Hondy. Nejdříve se s ním začal přátelit pan Soukup, který najednou seděl na místě spolujezdce a vyrážel na trať. Po návratu pronesl pouze krátké: “Hurá! Já budu mít Hondu, protože až Ty se svezeš v Catu, bude odpověd na snílka jasná!” a utíkal znovu ke Caterhamu, tentokráte však na místo řidiče.

Po Jardovi jsem přišel na řadu já. Trochu jsem se obával, že to bude opravdu příliš dobré a budu mít deprese, že tyhle splašený trubky fakt potřebuju. Usedl jsem tedy nejdříve na místo spolujezdce, nechal se pořádně zakurtovat, a vyrazili jsme na trať. Zážitek z Caterhamu se nedá srovnávat s ničím jiným. Prostě sedíte na zemi, nikam se nehnete, protože zadek je pevně zaklíněný do skořepin (a to prosím fakt patřím pořád mezi hubenější) a jen vnímáte kravál kolem vás. A to ještě pořád nesedíte za volantem…

Kam jsem se také podíval, samozřejmě. Abych měl opravdu mrzení. Caterham prostě není auto, ale něco mezi autem a motorkou – se všemi výhodami i nevýhodami. Výhoda tak lehké věci (okolo půl tuny) je, že není potřeba tolik výkonu, aby to dobře jelo, a zároveň ani tolik brzdné síly pro pořádné brzdění. Prostě to i se zhruba 120 koňovým motorem jede tak akorát, a zároveň to naprosto perfektně brzdí. Ale to nejdůležitější z Caterhamu je stejně pocit, který je nepřirovnatelný k čemukoliv jinému. Absence čelního okna a jen pár trubek a trocha laminátu kolem vás zapříčíní takové spojení se strojem, jaké jde zažít snad jen na motorce. Motor řve, vítr kolem fouká, blatníčky nad koly se točí spolu s koly…prostě parádní zážitek. Po tomhle zážitku jsem se ještě svezl se známým ve vykuchaném a vážně rychlém Cliu RS, a neměl jsem vůbec ani poloviční pocit jako v Caterhamu. Až tak silně emotivní splašený trubky jsou.

Ano, Caterham je boží…ale jestli jej potřebuju? To ještě nevím. Uvidíme, možná někdy v budoucnu. Taky mi Jarda pořád nedal za Hondu peníze. 

Naše letošní sezóna trackdayů tímto skončila. Ano, jsme ostudy, že jsme zvládli jen dva, ale máme motivaci jich pro příští sezónu uspořádat víc. Díky, že za náma přijedete, a těšíme se na příští rok!

Za krásné odpolední fotky děkujeme Jakubu Svobodovi!