načítám data...

Naše nejlepší zážitky roku 2021

Rok 2021 je za námi a přišla chvíle si tak trochu zavzpomínat a zabilancovat. Co pro nás byly nejlepší zážitky uplynulého roku?

zobrazit celou galeriiZobrazit galerii

Vzpomínání začneme od našich nováčků. Pro koho asi byl nejlepší zážitek ta chvíle, kdy se stali členy redakce? Nebo zažili i něco lepšího?

Jardův nejsilnější autíčkářský zážitek roku

Vy, co už jste některý můj článek četli, nejspíš předpokládáte, že můj nejsilnější zážitek roku bude s nějakým zvlášť obskurním Citroënem. Tak to vás možná překvapím, neboť nebude. Je tedy pravda, že blízko bylo mé první sundání střechy u Plurielu a zjištění, že to díky bohu funguje, ale ne, nakonec se nekvalifikoval. Pro svůj nejsilnější autíčkářský zážitek jsem si letos zašel na brněnský Masarykův okruh. Ovšem, abychom se nepochopili špatně, já tam neřídil, já byl jen divákem. I tak jsem si ale odnesl opravdu intenzivní pocity a dojmy, na které ještě teď vzpomínám. Bylo to v září, kdy se tam již tradičně konají Masarykovy závodní dny. Je to úžasná akce, na které se mísí všechny myslitelné automobilové třídy od plechovek typu šampionátu Suzuki Swift až po souboje závodních aut z Le Mans. Tato akce je ale výjimečná i v tom, že každý návštěvník má automaticky přístup do paddocku, a pokud soutěžní tým neřekne vyloženě jinak (což se mi nestalo), tak smí na chvíli i do boxů. Což je opravdu úžasný pocit, neb auta, která jsem ještě před 10-15 minutami viděl a slyšel řítit se cílovou rovinkou ve 250 km/h a na obrazovce sledoval jejich jízdu tratí, teď ještě za tepla stála přímo přede mnou, bez jakékoliv bariéry nebo plexiskla, včetně těch Le Mans vozů. Cítil jsem všechno, rozpálené pneumatiky a vysokooktanový benzín nevyjímaje. Mohl jsem se nahnout dovnitř a vnímat tu závodní atmosféru spartánských interiérů. Mohl jsem si prohlédnout vybavení kamionů, které daná závodní auta vezou. Takže tohle byl můj nejsilnější zážitek? Ne, to byl jenom jeho předvoj. Ten pravý nejsilnější zážitek přišel na tribunách. Na Masarykových závodních dnech totiž jezdí i formule, včetně monopostů královské třídy Formule 1. Můj nejsilnější zážitek byl tedy poslech vytočeného motoru auta Toro Rosso STR1, se kterým Ingo Gerstl projížděl cílovou čárou okruhu rychlostí přes 300 km/h, na dohled vlastnímu rekordu dráhy z jednoho z předchozích ročníků. On totiž jezdí starším modelem, který ještě pohání dnes už zakázaný dokonalý atmosférický třílitrový vidlicový desetiválec Cosworth s výkonem přesahujícím 900 koní a točícím přes 16 000 otáček. A přesně tolik točil Ingo vždy na cílové rovince před užaslou (a na půl ohluchnutou) tribunou. Ten zážitek se těžko popisuje, to musíte zažít. A jen tak mimochodem, ano, i k tomuto skvostu nás pak pustili do boxů, přímo k němu, bez jakéhokoliv jištění. Jen nás tiše kontroloval jeden zaměstnanec stáje, ale jinak nic. Bože, už teď se těším na další ročník!

Foto: Jarda Soukup, autíčkář.cz

Davidův zážitek roku

Můj nejsilnější letošní zážitek byl, stejně jako Jardův, z Masarykova okruhu. Vydal jsem se tam provětrat svůj nový Triumph Street Triple. Poměrně čerstvě po koupi, asi 3 týdny, ale týden z toho jsem byl na dovolené, takže jsem toho na něm moc najeto neměl. Co by se mohlo pokazit? Vlastně cokoliv, ale nepokazilo a já se skvěle bavil a objevoval schopnosti a možnosti mého nového odrážedla. Bylo to naprosto skvělý, počasí bylo skvělý, motorka byla skvělá. Po dosažení nového osobního laptimu (2:33,5) se mi povedlo odhalit ještě jednu zajímavou věc. Doslova jsem si „sáhl až na dno“. Už jsem to tady pitval, ale asi vás to nebavilo tolik jako mě, ten zážitek je prostě mnohem víc než to povídání. Na příští rok mám v plánu pořídit držák na GoPro a podpořit povídání i nějakým amatérským vizuálem. Jinde na internetech jsou amatérský záběry poměrně oblíbený, tak uvidíme, jak to půjde.

foto: Dafit

A na co vzpomíná Lukáš?

Letos ve mně silnou vzpomínku zanechalo setkání s veterány v rámci akce South Bohemia Classic. Je to zvláštní, ale sám na sobě pozoruji, jak asi stárnu nebo co. Možná jsem jen trochu zmoudřel, a tak nějak si začínám uvědomovat, že na ty nejnovější sporťáky, které obdivuji, asi reálně nakonec nikdy mít nebudu. Už si to prostě musím sám sobě přiznat. O to víc se tak začínám obracet do minulosti a svět veteránů mě láká stále víc a víc. S příchodem dětí i moje SLK jen tak stojí před domem a je mi ho líto. Proto jsem začal pokukovat po jeho výměně za něco staršího. Přineslo by mi to (snad) možnost proniknout na podobné akce a mé „víkendové“ auto by zase získalo aspoň občasné využití. Proto poslední dobou navštěvuji akce podobného typu, a právě South Bohemia Classic je asi největší z nich, která se koná na Jihu Čech. Úžasné je, jak může být vozový park rozmanitý. Najdete tu auta, která se do kategorie veterán (30 let stáří) sotva vejdou a vedle nich stojí automobily, které jezdily dřív, než se narodili moji prarodiče. Každý si tu vybere to svoje ideální období. Jedno ale mají společné – všechny bývají v perfektním stavu. Já se stále nemůžu rozhodnout, jestli chci starý Mercedes (něco jako W126) nebo mě to táhne víc k amerikám (Cadillac Fleetwood). Takže tak pokukuji, zjišťuji možnosti a hlavně taky šetřím peníze. Snad se v příštím roce konečně rozhoupu k akci a něco si vyberu.

Hamster objevoval offroad

Řádění mimo cesty jsem nikdy tak úplně nepropadl. Tedy ne, že by mě to vůbec nezajímalo, strojům schopným pohybu v extrémních podmínkách se obdivuji a jako pracovní nástroje mě nepřestávají fascinovat, ale jen tak pro zábavu se ráchat v bahně, to úplně není můj šálek kávy. Nebo abych byl přesnější – nebyl. První nahlodání tímto směrem přinesl týden za volantem Jeepu Wrangler Rubicon, který ukázal, že pokud má člověk to správné náčiní, k žádnému ráchání se v bahně vlastně vůbec nemusí dojít. Uvnitř vozu je příjemně a tam venku může být cokoli, protože tam ven chodit nemusíte. Od toho máte Jeep.

Foto: Autíčkář.cz

Letos se však staly dvě zásadní věci. Tou první byl test Land Roveru Defender. Toho nového, pro mnohé vyměklého, co už nemá tu drsnost a mužnost svého předchůdce. A možná právě to je mi na něm paradoxně sympatické. Nejen, že tohle auto už funguje velmi uspokojivě na silnicích i dálnicích, ale zároveň nabízí i odkazy na ten původní stroj – ať už obří plátěnou střechou, malými okýnky po stranách střechy, nezaměnitelným tvarem, ale i bytelností a omyvatelností všeho uvnitř i venku. Není to ale žádné laciné retroauto, je to moderní offroad 21. století, auto, se kterým můžete zdolávat i náročný terén díky chytré technice v pohodlí, jako civilizovaný člověk.

Foto: Autíčkář.cz

Ale úplně největší radost mi v roce 2021 udělal Fiat Panda Cross. Upřímné malé dostupné autíčko, jednoduše navržené, jednoduše postavené, jednoduše fungující. U nejlevnější čtyřkolky na trhu by se člověk smířil i s nějakým tím kompromisem, Panda však po mě nic takového nechtěla. Zvládala terén, silnice i dálnice, odvezla věci i lidi, zvládala všechno, co od auta chci a nadto i pár věcí navíc. Chytré nápady mnohdy nestojí nic a malý Fiat jich byl plný.

Foto: Autíčkář.cz

A přestože papírově to není žádná nabušená mašina (vždyť motor má jen dva válce!), stal se malý Fiat nejen mým nejoblíbenějším autem roku 2021, ale vlastně vůbec nejlepším vozem, jaký jsem za svou kariéru v Autíčkáři měl možnost zkusit. Ten týden s Fiatem Panda Cross jsem si užil naplno. 

 

Vzpomínky Zlokoččiny

Vybrat jenom jeden zážitek a označit ho za ten NEJ prostě nemůžu. Na to, že se mi do psaní tohoto příspěvku vůbec nechtělo (uplynulý rok mě z různých důvodů štval) a při zběžném ohlédnutí mě nenapadalo vůbec nic zajímavého, k čemu bych se chtěla vracet, nakonec je zážitků celá hromada.

Rukama mi prošlo pár skvělých nových aut – Jeep Gladiator byl láska na první pohled, na milost jsem vzala Ford Puma ve verzi ST, s Rangerem Raptor jsem zažila kopec srandy. Nesmím zapomenout ani na po všech stránkách fascinující Lexus LC500 nebo prvotřídní novou S-klasse. Poprvé jsem řídila traktorbagr, poprvé jsem vybírala nové kolegy do redakce a poprvé jsem zkoušela jezdit na spotřebu

Potkaly mě i zkušenosti na první pohled prozaické, nicméně také pamětihodné. Třeba jak jsme s Honzou objížděli staré vraky a hledali můj budoucí rodinný automobil. Nebo jak jsem si ze čtenářských tipů pod svým článkem sestavila ten nejlepší playlist ever (díky!). A vzpomenout musím i zážitky, které sice nepotěšily, ale poskytly zajímavý studijní materiál. Třeba požár na trackdayi nebo malá nepříjemnost se skvělým Fordem Bronco.  
Tak či tak doufám, že v příštím roce těch highlights bude ještě o něco víc. Plánů máme spoustu :).

 

Kubajzův rok 

Letošek byl první celý rok, kdy jsem musel jezdit autem do práce, navíc ne po metropoli, ale po docela hezkých silnicích. A já vím, že pro spoustu z vás je to úplně obyčejná věc, ale já jsem si to moc užil. Když jsem bydlel v Praze, hledal jsem nesmyslné záminky, abych auto vůbec vytáhnul a nestálo týden na ulici. Pak jsem chvíli do Prahy autem sice dojížděl, ale většinu cesty jsem strávil v ranních a odpoledních zácpách. A od loňského ledna se najednou všechno změnilo. Dvacet až třicet, podle nálady, kilometrů mezi vesnicemi, zatáčky, stoupání, možnost výběru ze tří cest, z nichž každá má svoje. Ranní čtvrthodinka v autě se stala milým probouzecím rituálem, odpoledne jsem si při pěkném počasí jen tak zajel delší, za to klikatější cestou. Je to paradox, ale asi nejsilnější autíčkářský dojem letoška je to, že konečně jezdím autem po hezké silnici protože musím a není třeba se kvůli tomu hodinu vymotávat z centra metropole. Obrázek jsem si půjčil od bloggera Stanleyho, který před léty psal článek na podobné téma a ta malůvka dokonale vystihuje moje pocity.

Františkovy zážitky

Foto: Jan Machač

Jak psali moji drazí redakční kolegové výše, z toho přehršle skvělých aut a zážitků se těžko vybírá. Každý rok si při vzpomínání na to nejlepší projedu svůj archiv fotek a zavzpomínám si. Letos to bylo…  nosné. Začalo to Insignií GSi, která mě překvapila svým pohonem, a pokračovalo to ve velkém stylu. Bavila mě skoro všechna auta. Zapomenout nemůžu na Nka na Slovakiaringu, ani na GR Yaris všude. Těšila mě i konečně řádně funkční Miata na všech okruzích, kam se podívala. Okusil jsem i mnoho nového, třeba za volantem traktoru nebo řídítky motorky.

Foto: František Čáslavský

Zároveň jsem zažil i velkou změnu, co se osobní mobility týká. Jednoho dne jsem při odjezdu z korporace provedl varietní číslo na téma „jak se vyrábí mraky“ a už se nikdy nevrátil. A od té doby jsem několik měsíců chodil do práce prostě pěšky. Bylo to to nejkrásnější, co se mi přihodilo. Teď už zase musím popojíždět, ale víte co? Není to tak hrozné. Dokonce jsem zjistil, že tu práci mám vlastně docela rád. A navíc, po cestě z práce mám své oblíbené podniky…

Hele mami, jsem na internetu!

Tento rok se také podařilo mnoho dalších dobrých věcí. Obnovit Kafe&Káry, připravit Pubquiz (a neuspořádat ho) a hlavně… video! S GR Yarisem jsme během intenzivního týdne natočili i krátké video, které i přes velký pank (zejména z mé strany) vyšlo skvěle a přijato bylo mnohem lépěji, než bych čekal. A to je nejspíš můj nejlepší zážitek, byť je tak trochu hořkosladký. Od natočení Yarise sice proběhly plány, natáčení dalšího dílu, ale u toho také zůstalo. Důvody jsou relativně nasnadě. S polevováním světových mrzutostí se najednou rozběhla práce druhého Františka, který stál za kamerou a obstarával všechny ty technické náležitosti a kouzla. A když máte na výběr, jestli budete pracovat za peníze nebo jen tak… No, však víte. Ale pořád doufám, že se k tomu ještě vrátíme.

Jeníkův nejlepší zážitek roku

Jeník je člověk trpící kognitivní poruchou tempa (čti: Je líný. Hodně.), takže nám do vydání článku nic nedodal a jeho zážitek mu byl vybrán.

foto: Jan Machač, autickar.cz

Jeníkovi většinu roku dělalo radost jeho Camaro, které se po poloviční renovaci nutném servisu, konečně dalo do pohybu. Užil si s ním mnoho legrace od ztracené targy (uletěla) až po gumování všude možně. Dokonce si na svůj samohyb pořídil i zimní gumy. Pak ovšem při cestě z hospody ztratil klíče. Ty jediné, co od svého vozu do té doby měl. Sice neví kde, ale určitě to pro něj byl ten nejintenzivnější zážitek roku. Koneckonců, jeho následky si nese dodnes, kdy hledá správný rezistor k imobilizéru. František už se těší, že na jaře bude swapovat motor do Miaty.

Nezbývá nám než poděkovat vám, našim čtenářům, za to, že nás stále čtete! A pokud chcete, podělte se o vaše zážitky s námi! Diskuse je vaše.

Nelíbí se Vám reklamy, ale líbí se vám články?
Podpořte nás, pořiďte si VIP členství a užijte si autíčkáře bez reklam.


Mohlo by Vás také zajímat

Pro přidání komentáře se přihlašte nebo registrujte

Komentáře

PB
02. ledna 2022, 13:12
0

Jako zazitky blabla bla... kouzelnej rok to byl! Ale hlavni prinos tohodle clanku byl stejne link na muziku:) nejvetsi uchylarny, ktery se znepokojive shoduji s mym vkusem:) Radost mi Zlokocka udelala, jak jsem na to zapomel, tak to dneska sjizdim cely a zacaly mi dochazet piva od Silvestra... Krasnej 22 decka, doufejme, ze bude jeste lepsi nez tenhle rok.. death to 2021!

reagovat
PB
02. ledna 2022, 13:36
0

Jsem mel uklizet bordel po Silvestru a misto toho parim na Maxe Raaba... prokleti budizte!

Jan Machač
02. ledna 2022, 20:47
1

Děkujeme a jsme s pozdravem! ;-)

Viola Procházková
03. ledna 2022, 18:04
0

Bylo mi potěšením :)

martin_100
02. ledna 2022, 13:19
4

Ovšem kognitivní porucha tempa je mazec :-)

reagovat
ransom
02. ledna 2022, 14:14
1

Tak můj nejlepší zážitek byl, že KONEČNĚ protáhli D11 z Hradce do Jaroměře. Zkalený a zatlumený tím, že kvůli pár kurvám neudělali blbejch 6,5 km silnice, která má konec dálnice propojovat s obchvatem České Skalice.

reagovat


Poslední komentáře

Poslední inzeráty

Maxus (SAIC) EV80  2021
Maxus (SAIC) EV80

2021 rok výroby
122 koní výkon
56 kWh baterie

Nissan LEAF  2015
Nissan LEAF

2015 rok výroby
110 koní výkon
24 kWh baterie

Plymouth Fury  1969
Plymouth Fury

1969 rok výroby
230 koní výkon
5 210 ccm objem

Mercury Monterey  1964
Mercury Monterey

1964 rok výroby
390 koní výkon
6 400 ccm objem