První okružní kilometry a zážitky s Triumphem.

Na začátek bych rád poupravil některá fakta z předchozího článku. Maximální rychlost není 230km/h jak jsem psal původně. Vždycky totiž píšu maximální rychlost dosaženou a skutečnost je taková, že tou dobou jsem ještě nedorazil na konec otáčkoměru na nejvyšší rychlostní stupeň, nyní již ano a budík ukáže 250km/h. Ne že by na tom uplně záleželo, bez kapoty je to stejně spíš takový chvilkový rozmar, ale coby tamten, “skoroprofesionální novinář” mám potřebu se opravit a pak ještě jednou úplně na konci článku. Jo a taky by se mi hodila lepší helma, v téhle už pak začíná být i větrno, o hluku nemluvě, ten je tam už od stovky, upgrade je v plánu na další sezonu.

SOBOTA

Tak jo, nová motorka, ještě ji nemám pořádně osahanou, neumím trefit neutrál a nechci ji rozbít. Zároveň je ale potřeba zjistit co umí, takže … okruh? Začínám pořízením dvou pozdně odpoledních jízd na Masarykově okruhu, v 16 a 17h, je potřeba se svézt, dokud to ještě jde. Hmm, 650kč za kus, čítající pětadvacet minut, jako je to drahý, ale už jsem se účastnil dražší a kratší zábavy.

S dochvilností mě vlastní přijíždím na okruh s dostatečnou rezervou, asi dvě minuty před startem, ani nezastavuju na bráně a rovnou se řadím do fronty na trať. Na úpravu tlaku v pneu není čas, stop-appku spustit stíhám, ale bez nějakých velkých očekávání. Volím zcela opatrné tempo, mám sice sklony k tomu být přehnaně ambiciózní, ale fakt to nechci rozflákat v první jízdě, protože bych neměl na čem jet tu druhou. Žádné drama se nekoná, appka po dojetí ukazuje 2:51, nic extra, ale na rozjezd stačí. Hned jsem si vzpoměl na Františka, jak byl celý šťastný, že se mu s novým motorem v Miatě podařilo udolat Brno o pouhou sekundu rychleji. (a jak to dával Vavrisovi sežrat) Bylo by vážně smutný, já nevím, kdyby mu někdo zkazil nově nalezenou radost. Upouštím tlak v pneu a najíždím do druhé rozjížďky s jasným cílem: zkazit Frantovi radost. Tohle přece nemůže být tak těžké. Brzdím později, rychleji otvírám plnej a občas dokonce předjíždím ostatní, to je docela novinka, to na SV nehrozilo. Ani jsem se nenadál a je konec, sjíždím do boxů s dobrým pocitem, že tohle by mohlo klapnout. Pohled na stopky skýtá překvapení, příjemné – 2:41, bez debat nejrychlejší kolo na Masarykáči v životě, zatím. (semnou za volantem/řidítky) Hej tenhle stroj má asi docela potenciál. Večer téhož dne jsem se samozřejmě jal vysmát Frantovi, měl mrzení, splněno. Motorku zatím pořád nekupuje, ale my ho časem dostanem.

PONDĚLÍ

Hned na pondělí už jsem měl domluvené celodennní ježdení v Mýtě, opět s Piklenem. To samozřejmě vyvolává spoustu deja-vu momentů a (bolestivých) vzpomínek. Samotnému trackdayi předcházela cesta po slavné svitavské rychlostce, známé jako silnice smrti, což je zážitek sám o sobě a vůbec tam není potřeba dálnice nebo tak něco. Cesta ubíhala, GPS netřeba, už tam trefím po paměti. Náhodou si všímám rozsvíceného hladového oka, ale tuším, že už je to jen kousek a ještě takových padesát kilometrů to na rezervu přeci dá, ne? Po nějaké době už začínám být docela nervózní, že tam ještě nejsem a říkám si, že na další benzince URČITĚ stavím a tankuju. Nicméně další benzínka je ONO, nic proti němu, jindy tam tankuju, ale měl jsem chuť na nějakou Vervu, co přidá dvacet koní. Váhám, zda sjet. Moment, to vzadu je letiště, co sousedí s okruhem? Tak to už tam jsem, na klid, natankuju v Mýtě, tam je solidní výběr. Otvírám plyn a řítím se vstříc mému cíli, asi tak dalších pět set metrů. Víte, co je horší než benzín z Ona? Vzduch. Motorka zakucká, chcípne, beru za spojku a ladně plachtím doslova k plotu okruhu, tak blízko a přece tak daleko. Volám Piklenovi a prosím ho, ať sjede do kouta a hodí mi přes plot kanystr. Blbec prostě.

Začínám kroužit, ale držím se dost zpátky. Jednak jsem se tu už jednou vysekal a druhak, díky mým zbrklým rozhodnutím, tentokrát nemám padáky, které posledně motorku dost zachránily a umožnily mi odjet. Jsou v plánu, ale nestihl jsem je nakoupit a ten chladič tak strašně trčí ven, brrr raději na to vůbec nemyslet. Pouštím stopky a razím na trať. Naháním se s kamarády, které jsem konečně potkal po dlouhé době, skvěle se bavím, dřu kolenem o zem. (konečně jsem využil nové RST kalhoty se slidery, jsou super, RST nejlepší značka, pokud to čte něko z RST, tak potřebuju ještě nový boty) Díky širšímu spektru otáček vlastně ani není potřeba řadit trojku. Při výjezdu z vracáku na rovinku vzadu, do kopce, se mi dost často odlepuje přední kolo od země. Wow, tohle je taky novinka. Snažím se přenášet váhu víc na předek při výjezdu, abych ho udržel při zemi. Na následující kličkování skrz šikany si tu trojku přeci jenom dávám, motorka je klidnější a líp se mi kontroluje. Dvojka je v těchto místech dost vytočená a na povely plynem pak reaguje přehnaně horlivě. Mojí „oblíbenou“ zatáčku jezdím krokem. Celkově ale časy nic moc, lidí je mnohem víc než posledně a je trochu provoz. Jak víme, tak předjíždění v Mýtě není jen tak. Provoz moc neslábne ani odpoledne, všichni jsou plní energie. Nejlepší kolo se mi daří 58.2, zhruba o půl vteřiny lepší než čas na SV. Po zkušenosti z Brna jsem to čekal ještě trochu lepší, ale je fakt že s SV to vyústilo posléze v zához. Tady jsem si dával vážně mnohem větší důraz na odjetí po svých a nešel jsem tolik na hranu.

STŘEDA (za 2 týdny)

Tak nějak na mě padla depka. Počasí se začalo kazit a já jsem si na novým stroji vlastně pořádně nezajezdil. Hledám volné jízdy v Brně a moc jich nenacházím, depka se prohlubuje a zkouším proklikávat různé akce na okruhu a hle, tady u toho celodenního ježdění není psaný, že by bylo vyprodaný, jak to? Ono totiž není. No, co můžu dělat, zaháním depku a přihlašuju se. U registrace je kolonka na to, jaké bych si přál číslo, je mi to úplně fuk, ale když už tady tu možnost mají, tak samozřejmě začínám vymýšlet kraviny. Chce to něco, co mě definuje a k čemu budu mít vztah. Zjišťuju, že tam jde zadat nula, takže zadávám a do poznámky píšu, že to je taky číslo a má právo na život. Jo, je to docela drahý, ale zase slibujou skutečnou profi časomíru a instruktory v průběhu, takže bych se mohl i něco naučit. Navíc na to mám reference od kamaráda, který se účastnil stejné akce v průběhu sezóny a moc si to pochvaloval. K mému překvapení po příjezdu skutečně dostávám požadované číslo a lidi na registraci vypadají pobaveně. Hned vedle, při převzetí transpondéru (krabička co měří časy) u anglicko-německy mluvícího pána narážím na problém, jejich systém nulu nezná, resp. neuznává jako číslo. Vracím se zpátky k registraci a nechávám si změnit číslo. Následně zjišťuji, proč všichni jezdí kapoty, číslovky jsou moc velký, nemám je kam nalepit.

Jsem aktivní (rozuměj otravnej) a hned se vrhám do boxu instruktorů, nějakého z nich ukořistit. To je potřeba udělat hned ráno, protože zájem je velký a co nevidět budou všichni vytížení. S jedním se domlouvám, ale při nájezdu na trať jsem vyrazil za někým jiným ve stejné kombinéze, se stejnou motorkou a nenašli jsme se. Později zjišťuju, že instruktoři mají reflexní vestu s nápisem „INSTRUKTOR“, asi aby se tohle nestávalo … kdo to mohl tušit. Po úvodních dvou rozjížďkách, obou bohužel předčasně přerušených červenou vlajkou, z důvodu pádu některého z jezdců, nemám odjeté v podstatě žádné solidní kolo a dostavují se poněkud smíšené pocity. Naštěstí se mi daří narazit na volného instruktora a další rozjížďka už je bez přerušení a je to naprosto skvělý zážitek. Chvíli jezdím první já, abych předvedl, co dělám špatně, poté chvíli instruktor, ukazuje mi lepší stopu. Poté opět střídání a předvádím, jestli jsem dával pozor. Konečně se dostávám do solidního tempa. Daří se mi předjíždět celkem dost lidí, poměrně nezávisle na jejich strojích, litry na brzdách, slabší šestistovky na výjezdech. Až na toho pána s BMW XR1000, celkem vysoký cesťák, kterého jsem se chystal předjet při brždění venkem, ale na poslední chvíli si najíždí k venkovnímu kraji a jde na brzdy, zatímco já mám ještě plný plyn. Tisknu brzdu jako ještě nikdy dřív a naštěstí se ukazuje, že tam pořád ještě nějaká rezerva je, protože se mi to daří ubrzdit, jen potřebuju nový trenky. Po dojetí do boxu ještě následuje krátký debrief v boxech a rada, že na odpoledne mám požádat o přesunutí do rychlejší skupiny.(nyní nejpomalejší) Mezičas v jednom z posledních kol totiž prý vypadal dost slušně, dokud jsme ke konci nenarazili na větší skupinku pomalejších jezdců.

První odpolední jízda v rychlejší skupině mě trochu vyděsila. Stojím u nájezdu na dráhu a okolo mě se řadí ostatní jezdci. No a já si všímám, že koncentrace litrových motorek je mnohem vyšší. Taky mi neušlo, že skoro všechny motorky v mém nejbližším okolí mají slicky, zoufale se rozhlížím do dálky po někom, kdo by měl silniční gumu, se vzorkem, jako já. Dobrý, vidím asi tři podobné „experty“ … nebo lidi co neví, co dělají, záleží na vás, jak tomu chcete říkat. Končí období snadného předjíždění, začíná boj. Ke konci rozjížďky jeden z jezdců zvedá ruku, to znamená nějaký problém, prostě zpomalil a sjíždí do boxu, předjíždím ho a vyhýbám se mu o něco větším obloukem než by bylo nutné, abych mu nechal prostor. Dobrý nápad? Ne, další jezdec mě míjí dost těsně, evidentně nečekal moje širší vyhnutí. Jsem poučen a naštěstí to ani nebolelo. Později sjíždíme do boxu bok po boku, takže se jdu za svůj manévr omluvit.

Další rozjížďka je zase nářez, víc se soustředím na vlastní jízdu a míň na ostatní. Po chvíli dojíždím dvojici – jezdce na R1 a instruktora, který s ním jezdí. Takže se chvíli držím za nimi a zase okoukávám stopu, instruktor mě po chvilce pouští. Jeho “studenta” vždycky dotahuju na brzdách, ale průjezd máme tak nějak nastejno a na výjezdu už na něj nemám nic. Po pár kolech se mi ho daří načíst, zvolit jinou stopu a dostat se vpřed, tohle vedení mi vydrží asi dvě kola a na cílovce se R1 dostává zpátky přede mě. Dobrá zábava, výsledkem čehož je solidní čas 2:33.5. Myslím, že je to zvěčněno na téhle fotografii, takže díky pánovi na R1 s číslem 33 za parádní zablbnutí, kdyby to náhodou četl.

Poslední rozjížďka dne, při nájezdu na dráhu si všímám mého úhlavního nepřítele. Ne není to R1 s číslem 33, mám na mysli hladové oko, už zase svítí. Ono je totiž faaakt špatně vidět, když mi na budíky svítí sluníčko. Sakra, a to jsem ráno tankoval, no teď už je pozdě, tak to jeden stint prostě zvládne na výpary. Po zahřívacím kole stíhám jedno ostré měřené (2:33.7 – to mohlo být ještě zajímavé) a pak hned za první zatáčkou zhasíná motor. Spojka, zvedám ruku a hledám výjezd na obslužnou cestu táhnoucí se okolo. Blbec prostě, fakt se stydím. Traťák mi volá odvoz a trochu umenšuje mou potupu informací o tom, že jsem dneska už čtvrtý, komu se to stalo, ale stejně. B-L-B-E-C.

Tak nevím, jak to povídání ukončit? Já se bavil, motorka je super, akorát k životu potřebuje benzín, zvažuju propojení kontrolky hladového oka s klaksonem. Je vhodná na okruhy? Jakoby není, ale koho to zajímá? Kdybych se nepouštěl do věcí, u kterých vím, že se ztrapním, tak nejsem tam, kde jsem teď … hmm, tak moment. Prostor pro zlepšení je vždycky, dobrý jezdci, umí Brno s tímhle stejných strojem okolo 2:20. Já jsem ale takhle na začátek spokojený. Pořád je to nejrychleji, co se mi povedlo dopravit svépomocí okolo Masarykáče a navíc jsme oba vcelku, abychom se do toho mohli pustit zase znova. Spíš než Brno mě ale láká vyzkoušet nějaká nová dobrodružství, o kterých vám pak i napíšu, ale docela s jistotou to bude až v příští sezoně.

PS: Přijeďte na Autíčkářův Trackday (9.10 a 30.10.) ukázat mi, jak se to dělá. Nebo se ztrapnit, ale tomu se dá předejít tím, že natankujete.

Dodatek
Vyslyšel jsem vaše hejty z minula – že to nový CBR je vlastně docela cestovně pohodlný a já jsem jen zbyytečně ubrečenej. Musím říct, že kus pravdy na tom je, při cestování po okruzích jsem si zkusil svezení nebo aspoň posez na více kapotách a ano. Věci jako R1 nebo novější Fireblade jsem i bez svezení cítil, že tohle by byl úplně jiný level utrpení. V Mýtě byly celkem tři starší kusy CBR 600 F4i, všechny měly nějakým způsobem přizvednutá řídítka. Při svezení mi „pohodlí posezu“ přišlo celkem srovnatelné s tou novou CBR650R. Takže ano, měli jste pravdu, vůbec to není tak špatné, jak se na první pohled zdálo. Jenže já jsem prostě divnej a i na ten okruh si vezmu radši ten naked – však to vidíte nahoře.