Bertone Ritmo Cabrio a Fiat Barchetta: Italští hadráci

Na test dvou kabrioletů jsme vyčlenili hned tři redaktory, přinášíme vám tak trojici svébytných pohledů. Vozy zhodnotí pragmatický Kubajs, Italofil Honza a sekci příznivců zadohrabů zastoupí Jeník. 

Kubajs

Léto je v plném proudu a ke slunečným dnům neodmyslitelně patří otevřené vozy. Rozhodli jsme se proto, že vám zase jednou nabídneme článek plný užitečných spotřebitelských rad a srovnáme si dva vozy s plátěnou střechou. A protože každé malé dítě ví, že ta nejlepší auta na léto vznikají v Itálii, vybrali jsme si dvojici Fiatů. Za veteránskou sekci nastupuje unikátní Bertone Ritmo Cabrio, devadesátkovou klasiku reprezentuje obligátní, ale přesto velmi milý Fiat Barchetta. 

Můžete namítnout, že srovnáváme nesrovnatelné, vozy od sebe dělí dvě desetiletí vývoje, avšak recept jejich vzniku je až překvapivě podobný. V obou případech stál na počátku vcelku obyčejný hatchback, který pomocí menší (Ritmo) nebo větší (Barchetta) hromady dílu změnil tvář a stal se stylovým vozem pro radost. Zatímco přestavbu Punta zvládal Fiat ve svých dílnách sám ( no ono to bylo spíše v dílnách karosárny Maggiora, ale dejme tomu – pozn. Hamster), výrobu otevřeného Ritma outsourcoval k Bertonemu.

Ačkoli hranatý Fiat bez střechy na první pohled vyzradí, jaký vůz je jeho základem, společných dílů s obyčejným hatchbackem má méně, než byste možná čekali. Vlastně všechno od hrany předního skla je specifické a tudíž jen velmi obtížně sehnatelné. Proto mi přišlo nevhodné malý Fiátek tlačit někam k limitu (který má malý motor překvapivě v docela vysokých rychlostech) a spíš jsem si tak plul krajinou. Díky tomu jsem si mohl všimnout propracovaných detailů, které jinak celkem plebejskému Ritmu vdechl Bertone. Střecha je zevnitř čalouněna alcantarou, kožený kryt na zadní víko i po letech výborně lícuje a netřepí se, hrany bezrámových oken přesně dosedají k hraně střechy. Tohle není žádná odbytá rychlokvaška, ale na svou dobu velmi pečlivě a dobře postavený kabriolet, od kterého by se leccos mohly učit i mnohem novější kroutící se hrůzy z devadesátek. 

No a pak tu máme Barchettu. Ač to z fotek možná není moc poznat, není černá, má příplatkovou tmavofialovou metalízu, která krásně odráží ducha doby jejího vzniku. Tohle auto, ač to fotky umně skrývají, má na své karoserii nejeden šrám a prasklinu, není to žádná královna temperované garáže, ale přesto jezdí skvěle. Šestnáctiventilová jedna-osma z Punta HGT a jejích 96 kW bohatě stačí na svižné vymetání okresek. Automobil je příkladně tuhý a Punto byste v něm hledali stěží. Ano, interiér je trochu skládačka z dílů, které se zrovna našly v koncernových skladech, ale to vůbec nevadí. Narozdíl od Bertonem vyladěného Ritma tohle není statusový symbol a snaha pozvednout obyčejné auto do luxusní třídy, ale spíše podařené splnění úkolu “vyrobte mi levný a zábavný roadster”. Až bych skoro řekl, že se s tím ve Fiatu do jisté míry poprali lépe, než v Hirošimě…

Kdybych měl ze slunného letního odpoledne odjet jedním z testovaných vozů, vybral bych si Barchettu. Ritmo má sice o kus víc charakteru a exkluzivity, ale na dokonale sžití s ním bych asi potřeboval více času. Veterán, Abarth a ještě kabriolet – možná je těch vjemů až moc. (Což mi připomíná, že už se těším, až si vyzkouším Ritmo s klasickou uzavřenou karoserií.) Z černé dvoumístné motorové myši na základěch Punta čiší velmi příemná bezstarostnost a hravost, jednoduchý a přímočarý recept na zábavu tu funguje na jedničku. Až jsem z toho začal hledat na Bazoši nějakou tu zachovalou ojetinu…

Hamster:

Jo, tohle byla zas skvěle naplánovaná akce, jak se na Autíčkáře sluší a patří. Jenže když vám někdo nabídne uprostřed letní sezóny Fiat Barchetta a Ritmo Cabrio, nejde říci ne. Šli jsme na to hezky po italsku, organizace celého projektu totálně v troskách byla zachráněna improvizací a nadšením. Než vám ale Jeník pábitelsky popíše všechny své pocity z onoho odpoledne, pojďme si v duchu seriózního odborného periodika představit oba stroje. Začněme třeba tím starším.

Tím je Ritmo Cabrio 85S, tedy vůz ze druhé série Fiatu Ritmo. Ten oproti první sérii přišel o nezaměnitelný originální design, zato získal trochu té dravosti a dospělosti. Pod kapotou se nachází patnáctistovka o výkonu 60 kW (nebo jak Italové optimisticky uvádí 85 koní) spojená s pětistupňovou převodovkou. 

Záměrně jsem nenapsal Fiat Ritmo Cabrio, ono je to celé trochu složitější. Tohle auto nese v přední masce kulaté logo Bertone nemísto klasického znaku Fiatu. A Bertone je uveden i v technickém průkazu coby výrobce. Tohle auto totiž skutečně vznikalo ještě tak trochu postaru, v dílně karosáře. To se pochopitelně projevilo i na samotném způsobu zpracování. Je postavené tak nějak hezky, s láskou. Výrazně mladší Barchetta je stavěná jako sportovní roadster, je jednoduchá, přímočará, některé detaily jako odkrytou konstrukci střechy zkrátka neřeší. 

To Bertone je jiná káva. Tady je strop čalouněný krásnou látkou či snad dokonce alcantarou, zadní okno je poctivé skleňené a vyhřívané, všechno k sobě tak nějak hezky ladí a i po letech to překvalivě dobře lícuje. Barchetta je úplně něco jiného. Roadster z druhé půlky devadesátých let je zkrátka sporťák. Spartánská kabina vypadá skvěle a díky rudému křížově prošívanému čalounění vzácné edice Riviera, kterou jsme si díky ochotě našeho kamaráda Tomáše z Italmotori mohli zkusit, je to dokonce ještě lepší.

Barchetta je maličká a přímočará. Schránka před spolujezdcem neexistuje, střecha je jen takový malý nouzový stan. Dokonce tu není ani koberec, podlaha je prostě jen plastová. Jenže o tom to právě je. Barchetta je sice postavená na základech Fiatu Punto, jenže to vůbec nevadí. Tohle je sporťák. Čtyřválec o obsahu 1.8 litru miluje otáčky, nabízí velmi slušných 96 kW a rád se nechá vytočit k hranici 7.000 ot/min. Skvěle mu sekunduje i převodovka s krátkými drahami řazení.

Máte pocit, že jste s autem srostlí, letíte krajinou a přesně víte, co můžete od Barchetty čekat. Ano, má pohon předních kol, ale jako celek je tenhle italský roadster tak perfektně vyvážený, že bych mu dal přednost před nejednou zadokolkou, Auto je tuhé, vůbec se nekroutí. To je dáno poněkud extrémním přístupem k samonosné karoserii.

Ve Fiatu se rozhodli, že všechno, co se nemusí otevírat, prostě svaří dohromady. Tady není žádná přední maska, čelo nebo třeba blatníky. Všechno je jeden monolit, jeden tuhý celek. To má samozřejmě jasné výhody. Jednak nic neruší plavné linie této malé bárky (jo, fakt, barca je loď, barchetta je lodička, Italové to mají se jmény snadné, stačí nazvat auto naprosto jakkoli, v italštině to vždycky zní dobře), druhak je tuhost takové konstrukce opravdu skvělá. Ale jsou tu i nevýhody – tady není výměna promáčklého blatníku otázkou hodiny…

Ritmo je možná více o komfortu a dolce vita na italském pobřeží, jízdně ale překvapilo snad ještě více, než Barchetta. Ono to vážně jede! A vůbec ne špatně! Teď mě nechápejte zle, ale bavíme se tu o Fiatu Ritmo, o malém levném hatchbacku, který před čtyřiceti lety někdo rozřezal a ručně poskládal zpět, o autě, které vůbec nebylo konstruováno pro to být kabrioletem. Jenže nějakým zázrakem se kabrioletem stalo a dokonce dost dobrým! Malý motůrek vesele brblá a prská a žene Ritmo kupředu, ani v zatáčkách se Bertoneho Fiat neztratí, hezky drží stopu a nechá si líbit i nějaké to ostřejší zacházení.

Ostatně Roman, majitel téhle červené radosti na kolech, sice dává svému pokladu vzornou péči, i originální a prakticky nesehnatelnou lampičku patřící do schránky před spolujezdcem pro své Ritmo získal, ale také ho nešetří a když se naskytne ta správní silnice, dá mu pěkně za uši. Malý a velmi vzácný volant Abarth, který v Ritmu nahradil původní tovární kus, pak začne dávat dokonalý smysl, jakkoli byl doposud při městském manévrování (pochopitelně bez posilovače) spíše k vzteku. 

Takže který z těch dvou je lepší? To se nedá říci. Ritmo je prostorný kabriolet, je to už přecijen veterán, ale i tak překvapil svým temperamentem. Barchetta je sportovní roadster. Je krásná v každém detailu, filigránské kliky, jednoduchá přístrojovka, křížově prošívané sedačky – na to všechno je radost se dívat. Obě auta mě však dostala svým jízdním projevem, motorům nechybí výbušnost a nadšení a obě auta jako celek fungují mnohem lépe, než jsem si myslel.

Machač:

S tím výletem to bylo jednoduché: Prostě mě vyzvedl Křeček v Deltě a jelo se pro Ritmo. Když jsem viděl moderní předek se žaluziemi, zastesklo se mi po praštěném předku originálu a byl jsem ihned zahlcen fanouškovstvím pana majitele. Vstřebal jsem jen, že to má manuální sytič, neorigo Recara, volant a kola, ale jinak že prý jako cajk. A taky, že se to vyrábělo z normálních hatchbacků. U Bertoneho vzali nový auto, rozebrali, rozřezali, vyztužili, potunili, složili a voilá! 

Je dost divný, jak to auto jezdí. Srovnatelný Escort ze stejných let je proti němu rozklepaný sulc. Věřím, že mírně psychotická údržba tomuto kusu prospěla, ale stejně: Sice kyblíček, ale docela povedený. Auto není rychlé, ale je živé a tak krásně pitoreskní, že mu skoro vše odpouštím. 

Rachtá, úhel volantu je zcela mimo, neoriginální posed není moje velikost a tak do toho vždy zapadám jako do studny. Ale je tu logo Abarth na volantu a má to ty kulatý kliky. A taky skleněné okno na zips ve střeše. Jednoduše řečeno je to dnes spíše už jen krásná obskurnost pro kohokoli, kdo se v tomhle vzhlédne, ale jako auto na každý den to už tak nějak moc nedává smysl. Jsou tu lepší alternativy.

Jako třeba Barchetta. Upřímně jsem tento malý předohnaný roadster nesnášel. Jeho předohnanost mi pila krev jako každé porušení pravidel pro dogmatického vola. Tady to taky sice nezačalo moc slavně. Ono totiž když jedete s Honzíkem Křečků Barchettou a snažíte se ještě k tomu fotit dlouhým sklem pohybující se Ritmo proti slunci, dost surově se vám začne nedostávat místa. 

Jenže pak jsem se posadil za volant a tam, kde to znám a kde to jde, jsem si tu věc položil do zatáčky a zjistil, že uleželé dřevěné gumy sice nemají grip, ale auto se skvěle stáčelo, působilo pevně a naprosto předvídatelně jsem s ním pak proplužil zbytek, protože jsem dogmatik a jezdím vším jako kdyby to byl zadohrab.

Barchettu musím vzít na milost už jen proto, že jsem zaslechl nějaké směšné částky na adresu hodnoty tohoto konkrétního kusu. Jasně, že je to složenina všemožných Fiatů, ale má to tydlencty kosočtverečky hezky viditelně kolem řidiče a je to takové celé hezké. Až jsem si skoro pohrával s myšlenkou, že bych si to pořídil. Ale nemám peníze a odvahu a tak jsem to neudělal.

Tož tak. Ta Barchetta byla fakt překvapení…

Moc děkujeme Tomášovi a Romanovi, že se nebáli nám svěřit své vozy, a těšíme se na další poklady z jejich garáží!

Technické údaje:

Ritmo Cabrio 85S

Motor: zážehový čtyřválec 1 495 ccm
Výkon: 60 kw (82 koní) v 5 800 ot./min.
Točivý moment: 118 Nm v 3 800 ot./min.
Převodovka: manuální pětistupňová
Maximální rychlost: 165 km/h 
Zrychlení 0–100 km/h: 11,9 s 
Provozní hmotnost: 920 kg 

Fiat Barchetta

Motor: zážehový čtyřválec 1 747 ccm
Výkon: 96 kw (131 koní) v 6 300 ot./min.
Točivý moment: 164 Nm v 4 300 ot./min.
Převodovka: manuální pětistupňová
Maximální rychlost: 200 km/h 
Zrychlení 0–100 km/h: 8,9 s 
Provozní hmotnost: 1 135 kg