Fiat 124 vs. Škoda Octavia RS: Tak co je tady vlastně sportovní?

Označení čehokoliv za “sportovní” prodělalo v poslední době obrovskou inflaci – a o světě automobilů to platí dvojnásob. Ve verzi Sport si dnes můžete koupit i dvoutunové SUV s naftovým dvoulitrem, a už to vlastně ani nikomu nepřipadá divné. Ale co jsou ty atributy a vlastnosti, které dělají sportovní auto sportovním? Jaký je rozdíl mezi doopravdy sportovním autem a autem “sportovně laděným”?

Když se na to zeptáte náhodného člověka někde na ulici, nejspíše popíše jako základní atribut sportovního auta to, že je rychlé. A potom možná, že je placaté a výkonné a dravě vypadá. Zeptejte se tradičně smýšlejícího motoristického nadšence a dozvíte se, že podle prapůvodní definice by sportovním vozem měl být výhradně dvoumístný roadster, pokud možno s pohonem zadních kol, co možná nejmenší hmotností a důrazem na precizní ovladatelnost a zpětnou vazbu, kterou poskytuje řidiči.

O tom, jak to ve skutečnosti je, bychom mohli vést dlouhou filosofickou debatu. Já jsem se ale rozhodl pro pokus spíše praktického ražení. Chtěl jsem porovnat dvě auta, která by vystihovala definice sportovního vozu z obou stran, a která by zároveň byla co možná nejodlišnější a přitom mohla stále zůstat alespoň teoreticky přímými konkurenty. Zbytek redakce sice tuto myšlenku považoval za přinejlepším podivnou a přinejhorším za známku mého počínajícího šílenství, ale já se nenechal odradit.

Rozhodl jsem se podívat na svět sportovních aut pohledem člověka, který by chtěl obohatit svůj život o sportovní vůz, nezáleží mu příliš na jeho praktičnosti, velikosti kufru ani počtu míst, ale chtěl by jej používat opravdu jako dopravní prostředek, nikoliv jako víkendovou hračku.

Z hlediska typického českého motoristy je volba jasná. Octavia RS je jedním z nejrychlejších aut, které můžete za necelého tři čtvrtě milionu koupit a je perfektním ztělesněním představ o tom, že sportovní znamená rychlé. I když je její faceliftovaná verze o něco charakternější než dřív, pořád to není auto, které by vzbuzovalo v nadšených řidičích extázi. Naopak pokud hledáte cestu, jak být co nejrychlejší s co nejmenší námahou, je RS perfektní volbou. A zároveň dokáže dát okolí jasně najevo, že řídíte “sporťák”. Je (v případě testovaného kusu) červené, oblepené spoilery a jeho sportovní výfuk dělá ve sportovním režimu řádný kravál.

Naopak Fiat 124 Spider je čistokrevným ztělesněním tradicionalistických představ o sportovním voze, téměř nepotřísněným tím, co většina lidí považuje za “sportovní” dnes. Zatímco sesterská Mazda MX-5 splňuje se svým dravým kukučem a uječeným, točivým motorem klasické představy o sportovním autě, Spider je spíše gentlemanský roadster. Od pohledu vypadá spíše usedle a retro, jeho turbomotor má utlumený zvuk a u testovaného kusu to navíc vše podtrhovala nenápadná šedá barva. A i když je malý Fiat stále podobně lehkonohým a skvěle vyváženým sporťákem jako Miata, zůstává nepřehlédnutelným faktem, že oproti Octavii RS je se svými 140 koňskými silami zkrátka pomalý, i když je o mnoho lehčí.

Když předávám Ferniemu klíčky od Fiatu, usedám za volant RS a následuji ho do kopců za Brnem, rozdíly mezi oběma vozy vystupují ještě jasněji – a čím dál víc mež fascinuje, jak je spousta věcí vlastně naopak, než by člověk mohl čekat.

První rozdíl je ještě vcelku očividný. Octavia je zkrátka rychlejší. Zatraceně rychlejší. A to jedeme na mokrých silnicích, které silnou předokolku bez samosvorného diferenciálu zásadně znevýhodňují – zvláště pokud, jako já, máte mnohem větší respekt z nedotáčivého smyku než přetáčivého. I když se František očividně snaží a zadek Fiaty sebou občas pohodí na tu či onu stranu, stačí mi udržovat svižné tempo, abych ho měl stále na dosah.

Druhý rozdíl už je i pro mě lehkým překvapením. Do určité míry jsem to čekal, ale jsem možná trochu zaskočen měrou. Jedno ze dvou testovaných aut totiž působí jako gentlemanský elegán, navržený s ohledem na každodenní použití, zatímco to druhé působí jako excitovaný, uřvaný chuligán, který jen čeká na to, udělat pořádnou rotyku. A tím gentlemanem je malý roadster, zatímco Octavia je chuligánem.

Veškerý “sportovní charakter” u Fiatu vychází z toho, jak a kde v něm sedíte (hodně vzadu, hodně nízko), jaký máte pocit z vyvážení auta a jak moc jste schopni vnímat dění. Z těch řekněmě “druhotných znaků sportovnosti” se u Fiaty nekoná vlastně nic. Hlučný výfuk? Kdeže – jakýsi zvuk sice slyšíte, ale obecně působí spíše utlumeným dojmem. Masivní zátah? Se 140 koňmi to není úplně pomalé auto, na dvoustovku se rozjede, ale pokud jste zvyklí na služební Octavii TDI, asi vás neoslní. A mimo zatáčkovité úseky vám ani neujede. Nekonají se ani spoilery a jiné křiklavé doplňy. Zároveň se ale nedočkáte ani drncání, vibrací a jiných projevů sportovnosti, které by vás v každodenním životě otravovaly. Vlastně si říkáte, že je 124 docela příjemné auto na každý den…

Naopak u Octavie RS je veškerá sportovnost “dolepena” na původní rodinný liftback. Věci, které se nedají snadno změnit, zůstaly stejné jako u standardní Octavie. Když přesednete ze Spideru, budete mít trochu pocit, že řídíte autobus – tak moc sedíte vysoko a vpředu, tak moc je volného prostoru za vámi. Ale o to víc si užijete těch “druhotných znaků”. Výfuk řve (opravdu je to výfuk a ne reproduktor – i za volantem Fiatu jsem slyšel víc RS než vlastní auto) a při přeřazení prská a chroptí. Podvozek je tvrdý a nedává vám ani na chvilku zapomenout na to, že sedíte ve “sportovním voze”. Spousta výkonu přenášeného přes otevřený přední diferenciál vás v malých rychlostech tahá za volant a na mokru odskakuje. Na jednu stranu to má své kouzlo, zvláště pokud hledáte spíše auru sportovnosti. Na stranu druhou mi stačil necelý den ježdění s RS po Brně, aby mě začalo poněkud unavovat. A začal jsem se těšit na relativní komfort Spideru. Ironické, že? 

Jenomže když jsem vyrazil z Brna zpět domů po co nejdelší, nejvíce “okreskové” cestě, měl jsem dost času zamyslet se i nad tím, co mi naopak chybí u Spideru. Ne, neužil bych si to víc s Octavií, to ani vzdáleně. Ale já patřím mezi řidiče, pro které je důležitější čitelnost auta, citlivé ovládání, skvělé vyvážení a možnost podívat se bez obav k limitům jeho schopností, než rychlost a show. Což je pro Fiat dobře, protože Spider neumí ani rychlost, ani show. Ne snad, že by byl pomalý v běžném slova smyslu. Ale pokud jste zvyklí na Octavii RS a její schopnost otevřít dveře k rychlosti i řidičskému polenu, naservírovat tempo bez nutnosti obávat se limitů, možná pro vás bude Spider až moc práce.

Svým způsobem si za to ale může Fiat sám. Protože snad všechny chyby, které kolegové novináři na 124 Spider kritizovali, by se daly snadno “opravit” za pomoci komponent, které byly výrobci k dispozici. Asi nejčastěji je kritika směřována na motor. Čtrnáctistovka MultiAir je prý se svými 140 k nejenom nevýkonná, ale především postrádá charakter a výkonovou špičku. Což je, nutno říct, nepopiratelný fakt. Zatímco Miata (zvláště slabší patnáctistovka) vás nutí a láká motor vytáčet, se Spiderem se můžete na většině okresek pohodlně flákat na trojku či čtyřku, aniž by vás to stálo nějakou reálnou rychlost. Stačilo by ale tak málo. Jak možná víte, americká verze Spideru má totiž ve standardním provedení nikoliv “náš” motor o výkonu 140 koní, ale jinou verzi téhož agregátu o 160 koních. Proč dostala Evropa slabší motor, těžko říct – snad aby se dal ospravedlnit příplatek za Abarth.

Ať už je důvod jakýkoliv, stačí jediný pohled na křivku výkonu a točivého momentu evropské a americké verze, abyste našli řešení tohoto problému. Stošedesátikoňová verze totiž není jen výkonnější – má především strmější křivku, což slibuje mnohem charakternější projev. Pokud mohu soudit podle své zkušenosti se stejným motorem pod kapotou Alfy Romeo Giulietta, mohl by se tak Spider proměnit v pravý italský sporťák s charaterem.

Druhý největší problém? Absence samosvorného diferenciálu. Ten sice nemá ani základní provedení sesterské MX-5, ale zatímco MX-5 s patnáctistovkou nemá dost výkonu a točivého momentu, aby to představovalo problém, přeplňovaný Fiat má sklony v ostrých zatáčkách pálit vnitřní pneumatiku. Bohužel, zatímco u Mazdy stačí ke získání samosvoru objednat výbavu Revolution a vyšší s dvoulitrovým motorem, Spider ho nabízí jen ve vrcholné verzi Abarth.

Třetím a nejmenším problémem je zvuk. Na jednu stranu je velmi příjemné, že na rozdíl od MX-5 (zvláště pokud jde o Roadster se slabším motorem, dvoulitrové RF je v tomto ohledu mnohem lepší) můžete ve Fiatu díky kombinaci tichého turbomotoru a dvojitě čalouněné střechy (jen u verze Lusso) bez problémů telefonovat či mluvit se spolujezdcem i ve vysokých dálničních rychlostech. Na stranu druhou by člověk občas ocenil trochu říznější zvuk výfuků.

Všechny tyto faktory dohromady způsobují, že 124 Spider je méně řidičsky zajímavé auto, než mohl být. Ale také je mnohem použitelnější v každodenním životě než jeho sesterská Mazda MX-5. Zároveň je to pořád auto, které perfektně funguje v režimu, který bude většina majitelů pravděpodobně využívat nejčastěji – tedy ve svižném, ale zdaleka ne limitním tempu. MX-5 fungují, když je tlačíte na limit přilnavosti a možná ještě kousek za něj, když jezdíte opravdu naplno. Ale vezměte na výlet manželku, která zrovna neholduje řidičskému heroismu, a Miata se snadno může stát jejím velmi neoblíbeným autem. To, co je na ní zábavné, je zároveň příliš frenetické. Zvýrazněný pocit rychlosti je skvělý pro nadšeného řidiče a o mnoho méně pro většinu spolujezdců.

Naopak 124 Spider se nejlépe cítí na řekněmě “osmi desetinách”. Už jedete dost rychle, aby vás to bavilo, ale stále v bezpečném odstupu od limitů a spíše uhlazeným, plynulým způsobem. Možná za to může přeplňovaný motor se spoustou zátahu ve středních otáčkách a utlumeným zvukem, který vás nenutí ke sprintům k červenému poli ani neustálému sázení kvaltů s meziplyny. Možná má vliv i podvozek, který je sice poněkud překvapivě tvrdší než u Miaty, ale o to lépe absorbuje náklony. Jeho tvrdší naladění je však poněkud překážkou na sériích jemných nerovností – určitý typ rozbitých okresek dokáže podvozek Spideru naprosto vyvést z rovnováhy a jízda se pak stává diskomfortní způsobem, který jsem nezažil v žádné MX-5.

Se samosvorným diferenciálem, výkonnějším motorem a trochu výraznějším zvukem – a možná s příplatkovými tlumiči Bilstein, kterými je osazen Spider Abarth, stejně jako top verze MX-5 – by byla 124 Spider téměř perfektní a neváhal bych říct, že je lepší než MX-5. I takto však zůstává zajímavým kompromisem. Stejně jako Octavia RS je to sportovní auto pro lidi, kteří vlastně tak docela nechtějí úplně sportovní auto.

Tak co je tady vlastně sportovní?

Odpovědí na otázku z úvodu tedy je, že ani jedno – nebo oboje stejně. Fiat splňuje všechny tradiční požadavky na sportovní auto, ale zároveň je to v reálu právě on, kdo je příjemnější pro každodenní cestování. Je pohodlnější, méně nervózní, uvolněnější a jízdu s ním si více užijete, i když nepojedete divokým tempem. Na druhou stranu Octavia nabízí, kromě očividné porce praktičnosti navíc, brutální a přitom snadno dosažitelné tempo a větší show. Dělá více zvuků, více dává najevo svou snahu tvářit se jako závodní auto.

Ale o tom, že Octavia RS je rychlá a přitom praktická, už nejspíš víte. Už jsme to o ní psali jak my (dokonce dvakrát), tak vlastně úplně všichni ostatní. A protože by závěrem mého článku mělo být něco jiného než očividný fakt, mohu ve výsledku říct jen jedno:

Pokud hledáte sportovně laděné auto na každý den a nezbytně nutně nepotřebujete zadní sedadla nebo obří kufr – a věřte mi, dost pravděpodobně je nepotřebujete tak moc, jak si myslíte – kupte si roadster. Pro většinu lidí je dvoumístné otevřené auto esencí hračky na víkend, něčeho, co si kupují bohatí z rozmaru. Ale ve skutečnosti bude každodenní soužití se Spiderem příjemnější než s frenetickou Octavií. A vzhledem k tomu, že provozní náklady i pokles hodnoty budou u Spideru nejspíše nižší než u Octavia, může to být vlastně ta rozumnější varianta.

Lidi vzadu? Ať si koupí vlastní auto. Zavazadla? Minimalismus je skvělý a naučíte se žít bez zbytečností.

Odvažte se a kupujte roadstery!