Ferrari s pohonem předních kol: Co nás ještě čeká?

Až naprší a uschne. To dříve zamrzne peklo. Až opadá listí z dubu! To se prostě nikdy nestane, petrolheadská ikona Ferrari auto s předním pohonem nikdy nepostaví! Ale co se to teď děje v Maranellu? Je tu nový supersport Ferrari SF90, deštěm zmáčené ulice rychle vysychají, duby se celé chvějí a v pekle se znatelně ochladilo. Novinku na světlo světa táhnou přední kolečka…

Ale vezměme to od počátku. V září 1929 byla založena značka Ferrari. Možná jste o ní už slyšeli. V roce 1987 tato firma přišla s modelem Ferrari F40, kterým se rozhodla oslavit své čtyřicáté výročí. Proto ten název F40. Trochu vám to nesedí? Ferrari tenkrát slavilo čtyřicet let od představení prvního produkčního modelu s jeho logem. Příležitost slavit se vždycky najde. Co je však podstatné -  začala tím tradice výročních modelů. A ačkoli ta výročí vycházela tak nějak nepravidelně a pokaždé trochu jinak, auta, kterými je značka slavila, byla vždy fantastická. A často přelomová. Ferrari se nebálo experimentovat a zavádět nová technická řešení.

Už samotný model F40 byl jiný, než všechna Ferrari před ním. A vlastně i než ta po něm. Dal by se charakterizovat dvěma pojmy – turbo a křídlo. Takové věci nebyly na autech značky před F40 (a vlastně ani po ní) běžné, nebyl tu ani dvanáctiválec, který jinak k vrcholnému Ferrari patří. Stroj byl však natolik fantastický, že mu to všechno protentokrát i ti nezatvrzelejší petrolheadi odpustili. Motor o výkonu 480 koní byl základem auta, nebyl jen jeho srdcem, byl celou jeho podstatou. Všechno okolo tu bylo minimalistické a lehké, pokud to tu vůbec bylo.

A tak tedy začala tradice výročních modelů. Následoval můj nejoblíbenější výtvor ze maranellské stáje, překrásné Ferrari F50. Světlo světa spatřilo roku 1995, dva roky před padesátým výročí prvního modelu Ferrari. S těmi výročí to zkrátka v Itálii není snadné. Křídlo zůstalo, zmizelo turbo a střecha. A vzadu se konečně usídlil dvanáctiválec.

Konstrukce motoru i podvozku vycházela z tehdejšího monopostu Formule 1 a to byl problém. Fanoušci značky tohle auto nikdy úplně nepřijali. Jedni říkali, že toho ze závodního auta příliš nezůstalo, že vůz je oproti formuli příliš silniční a příliš vyměklý, druzí naopak argumentovali tím, že formule se pro silniční provoz nehodí, auto bude nepoužitelné a nespolehlivé. Kdyby Ferrari o příbuznosti monopostu a F50 pomlčelo, udělalo by lépe…

Další z výročních speciálů se světu představil v roce 2002. K jakému výročí to bylo tentokrát? Možná ani v Maranellu si nebyli úplně jistí, proto nový model pojmenovali Enzo. I tentokrát to bylo Ferrari jako žádné jiné. Minimalistickým provedením se jasně hlásilo k odkazu či filozofii modelu F40, je pozoruhodné, jak hluboko do útrob vozu lze různými nezakryrtovanými místy nahlédnout. Zkrátka toto je ultimativní sportovní vůz. Novinkou bylo větší zapojení elektroniky, auto bylo vybavené aktivní aerodynamikou a chytrou kontolou trakce. 

Ale pojďme dál. V roce 2013 byl odhalen další výroční speciál. Italové stále nevyřešili problém se jmény výročních modelů, které tak nějak nerespektují ona výročí, jejich zoufalství v tomto ohledu tady patrně dosáhlo naprostého vrcholu. Nový model Ferrari se jmenoval prostě jen Ferrari. Tedy La Ferrari. Pokud se tvůrcům tohoto vozu nepodařilo vyřešit problém se jménem, s technikou si poradili naprosto skvěle. A i tentokrát se odvážili jít dál, než s jakýmkoli produkčním modelem značky. Poprvé se tu objevilo hybridní pohonné ústrojí, poprvé se uvnitř výročního speciálu usídlila i výbava zajišťující i nějaký ten komfort cestování a především – poprvé se silniční Ferrari přiblížilo hranici 1000 koní.

A teď se vracíme k onomu pohonu předních kol. Ferrari totiž nedávno ukázalo světu zatím poslední výroční speciál, model SF90 Stradale. Třicet let po Ferrari k čtyřicátému výročí tu tak máme vůz k devadesátému výročí. Ve Ferrari jsou zkrátka rychlí. Ale to teď nechme stranou. Ferrari SF90 je totiž opět fantastický stroj. Ale pozor, i tady je spousta novinek, na které si někteří pravověrní fanoušci značky budou dlouho zvykat. A někteří se s nimi nesmíří ani do konce svých dnů.

Začněme tedy tím pohonem. Přepínač jízdních režimů Manettino se zde proměnil v eManettino. A jeho poloha eDrive aktivuje čistě elektrický pohon. Ano, slyšíte správně, Ferrari bez řvoucí strojovny, jen s bzučením elektromotoru. Elektromotory jsou tu vlastně hned tři, jeden je vzadu spojený se spalovacím motorem, dva potom vpředu. A právě tyto dva pohání SF90 v elektrickém módu, v tomto režimu je tedy Ferrari skutečně předokolka. Samozřejmě jsou tu i jiné režimy, ale úplně normální tohle Ferrari nikdy nebude. Plug-in hybrid, osmiválec, turba, pohon všech kol a především 1000 koní. To znamená katapult z nuly na sto za 2,5 vteřiny a SF90 se tak stává nejrychlejším Ferrari, jaké jste si kdy mohli pořídit.

Přestože se SF90 Stradale skutečně dokáže pohybovat pouze na baterie (ačkoli dojezd v takovém případě je jen asi 25 kilometrů) a dostalo pohon všech kol, hmotnost oproti předchůdci dokonce poklesla. A pokud se rozhodnete pro paket Assetto Fiorano, ve Ferrari vám (za patřičný příplatek pochopitelně) z vozu seberou dalších 30 kilogramů věcí. A přidají závodní gumy a spoiler.

Narozdíl od předchozích výročních speciálů, u SF90 Stradale se nepočítá s limitovaným počtem kusů. Zatímco LaFerrari či Enzo byly modely určené jen vyvoleným, zvláštnímu klubu lidí, které si vybírala sama automobilka, pokud splnili přísné podmínky, u SF90 je celá věc mnohem snazší. Přijdete do obchodu, vytáhnete kreditku a své nové Ferrari si prostě objednáte. Toto není vrcholný nedostupný hypersport od Ferrari (ten nový teprve přijde). Jen počítejte s tím, že dodací doba se maličko protáhne. Ferrari pozvalo na slavnostní odhalení vozu 2000 vážených klientů a své SF90 si údajně objednali prakticky všichni. Dobrou zprávou by naopak mohla být cena, která by se podle neoficiálních zdrojů mohla vejít do patnácti milionů korun, což je polovina ceny La Ferrari.

Až vám vaše nové Ferrari SF90 Stradale dorazí, dejte určitě vědět, rádi se přijedeme podívat.