Design pro rok 2000 je s dvacetiletým zpožděním konečně tady

Když jsem byl malý kluk, co ještě ani neuměl pořádně číst, listoval jsem si rád dlouhé hodiny různými prospekty a katalogy s auty. Dokonce jsem měl takové velké sešity, do kterých jsem si z novin a časopisů poctivě vystřihoval a lepil skoro každý obrázek auta, na který jsem narazil. Nejraději ze všeho jsem ale měl různé koncepty a studie. Vůbec nejlepší mi vždy připadaly koncepty “pro rok 2000” z osmdesátých let. Klínovité profily a ostře řezané čisté tvary zvenčí a hlavně pořádně retrofuturistické interiéry plné kontrolek, televizních obrazovek a tlačítek. Tak měla vypadat budoucnost.

Toyota FCX-80 (1980)

Jenže když přišel ten tolik vyhlížený přelom milenia, nedostali jsme žádné kosmické lodě na kolech, ale vlnu jakési podivné pseudomódní zakulacenosti a největší terno byla palubní deska, do jejíhož měkčeného plastu šlo dloubat prstem a on se trochu propadl. A to znamenalo luxus. No fakt dík, takhle jsem si tu budoucnost teda nepředstavoval. A i když časem ta divná móda buclatosti a falešného chromu opadla, stejně to pořád nebyly ty krásné futuristické koncepty plné čistých linií, barevných světel a obrazovek.

Naštěstí nakonec stačilo počkat dvacet let a budoucnost je konečně tady. Ono je to prostě tím, že děti osmdesátek dospěly do let, kdy vydělávají dost peněz na to, aby si kupovaly nová auta a nostalgicky vzpomínají na hrdiny z plakátů a vozy, kterými je vozili tátové a dědové. Výrobci tomu jdou samozřejmě naproti a výsledkem je nádherný retrofuturismus. Samozřejmě chápu, že to nemusí být po chuti každému, ale já osobně si myslím, že právě na dvacátá léta budeme časem vzpomínat jako na zlatý věk automobilového designu.

Hyundai Ioniq 5 (2020)

V onom zmiňovaném roce 2000 asi nikdo nečekal, že vůbec největším průkopníkem moderního designu se za dvacet let stane Hyundai, značka, která tehdy české silnice obohacovala klenoty jako Atos, čtyřoké Coupé, nebo plastem a lepidlem vonící Accent. Motivace pro koupi korejských vozů mohla být tehdy různá, ale nikdy neměla nic společného s estetikou, průkopnictvím, nebo futurismem. Podívejte se na jejich nabídku dneska. Ioniq 5, jehož test vydá Jeník pravděpodobně v neděli, nejen že vypadá skvostně, ale také obstojně funguje a nestojí majlant. Chtěli jsme ho poslat do přímého souboje s Audi EQ4 a čtyři kruhy z Ingostadtu z toho vyšly tak smutně, že ze srovnávacího testu nakonec raději nic není. 

Ale zpět k designu. Ostré linky, rovné plochy, oplastování v osmdesátkovém stylu a ta “pixelová” zadní světla jako třešnička na dostu. To auto je zkrátka skvost. V redakci mu říkáme Cyberhatch, což zní jako variace na Cybertruck od Tesly, ale ve skutečnosti je to spíš proto, že nám připomíná vůz, kterým by zfleku mohl/mohla jezdit V ve videohře Cyberpunk. A pohled na veletrhy a autosalony ukazuje, že to od Hyundaie zdaleka není konec. Na vlně retra se pravděpodobně ponese i reinkarnace modelu Grandeur a šušká se i cosi o kompaktním Pony. 
Hyudai Grandeur Concept a Hyundai Pony Concept

Dobrá, to jsou přeci jen koncepty a dost pravděpodobně se na nich ještě něco změní. Ale už za pár týdnů se v prodeji objeví nové MPV Staria, které si i v produkční verzi zachovalo unikátní sci-fi vzhled. Jen se na to podívejte. Opět tu máme unikátní světlomety, souvislou linku denního svícení, hrany, velké plochy a jednoduché tvary. Nemohu si nevzpomenout na osmdesátkovou studii Pontiacu Trans Sport, nebo třeba na koncept Citroënu Xenia. 

Hyudai Staria (2021)

Nejsou to ale jen korejci, kdo nás v poslední době zásobuje skvělými retrofuturistickými vozy. Velkou radost mi vloni udělala Honda s malým stylovým elektromobilem Honda E . To auto sice mělo pár objektivních nedostatků, ale copak mu to mohl mít někdo za zlé? Stačilo se zaměřit na detaily. Neexistující zrcátka (mimochodem dost nepraktická), ledková kulatá světla, skryté kliky, dlouhatánský displej táhnoucí se přes celou palubní desku i před spolujezdce – přesně takhle nám před těmi třiceti lety slibovali, že bude vypadat budocnost. Konečně je tady. 

Honda E (2020)

Trochu méně se mi zamlouvá směr, kterým se ubírá většina evropských automobilek. Jako bychom se na starém kontinentu báli trochu odvázat. Jako vrchol moderny se často označuje Mercedes EQS, který je sice zajímavý, ale z opravdu odvážného konceptu se nakonec bohužel stal zas jen Mercedes, akorát kulatější a se svítící maskou. A to je tak trochu málo. Svěží vítr přinesl nedávno alespoň Renault se svojí studií nové “pětky”. Ta vypadá moc hezky a pokud se zadaří a dočká se v nezměněné podobě seriové výroby, mohla by to být ta pověstná první vlaštovka. Rozhodně v tom francouzům držím palce. 

Renault 5 concept (2020)

No a pak je tu samozřejmě Tesla a její Cybertruck, který se k futuristické estetice hlásí naprosto nepokrytě a veřejně. A já si vlastně pořád nejsem jistý, jestli už to není přehnané. Nechci tu bezdůvodně za každou cenu kopat do Tesly jako na jednom nejmenovaném webu (co začíná na Auto a končí na Forum), ale onen stříbrný jehlan mi přijde už jako přehnaná snaha o to šokovat. Srovnejme ho třeba s na začátku článku zmíněným Ioniqem 5. Vidíte, v čem je rozdíl? U Ioniqu stále design následuje funkci. To auto je dobře vymyšlené a jako bonus zabalené do podařeného vzhledu. Tesla je šokující tvar, kolem kterého se pak musel nějak postavit pickup. I tak jsem ale rád, že vznikla. Extravagance a odvážné nápady totiž do světa automobilů patří od nepaměti a nadávat na to, že je Cybertruck trochu divný by bylo jako zlobit se na Lamborghini Countach, že má malý kufr.

Tesla Cybertruck (2019)

Jsme na samém počátku dvacátých let a z několika automobilů rozhodně zatím nelze odvozovat, jakým směrem se v této dekádě vydají designové trendy. Pokud nás ale čeká retrofuturistický hodokvas, rozhodně se nebudu zlobit. A co vy? Líbí se vám výše uvedené vozy, nebo jste spíše na “klasiku”? 

A ne že se zas zhádáte v diskuzi kvůli tomu, že jsou v dnešním článku jen elektromobily.