clanek/clanek

Spojené státy americké jsou příslovečnou zlatou lodí automobilismu. Byly první zemí, kde se řízení stalo přirozenou součástí všedního života a dodnes zde platí, že automobil je primární volbou přepravy z místa A na místo B. Také je pravdou, že z této části planety pochází nepřeberné množství ikonických modelů, jež překračují svět fanoušků motorismu a jsou známé i široké veřejnosti. Však víte o někom, komu by nic neříkalo třeba slovo Mustang?

Jenže už nějaký pátek se zdá, že tato zlatá loď má v sobě trhliny. Jistě, zmíněný pony car od Fordu, stejně jako jeho odvěký soupeř od General Motors nebo třeba pick-up trucky sice stále existují, ale ve své “legendárnosti” začínají být trochu osamělými vojíny v poli. Naprostá většina dnešních amerických aut má jiné tvary než dřív, míň válců (pokud vůbec nějaké) než dřív a odlišné poháněné nápravy než dřív. I houpají ta auta nějak míň. Jistě, je to přirozený vývoj, který nezastavíme. Přesto mi přijde, že ve dvacátém prvním století Amerika postupně ztrácí styl.

A je to škoda. Těžko totiž přemýšlím, jaká jiná země dokázala svým zákazníkům nabídnout tolik charakterní a zajímavé stroje v tak velkém množství. Přirozeně, měly své chyby (třeba neuměly moc zatáčet nebo i přes velké objemy svých motorů nejezdily příliš rychle), avšak platí, že byly boží. Měly až zbytečně velké karoserie (pětimetrová auta s dvěma dveřmi nebyla nijak neobvyklá) plné zajímavých designových detailů, obrovské motory a nabízely úžasně plynulou, pohodlnou jízdu.

To si až říká o nějaké nostalgické zavzpomínání, že? Vidíte, a přesně to tu pro vás mám. Díry v trupu lodi jménem americký automobilismus dnes hodíme za hlavu a vydáme se do doby, kdy byla ještě cítit čerstvým nátěrem. Společnost nám nebude dělat nikdo jiný než jeden z nejslavnějších modelů vůbec, Dodge Charger ve své úplně první generaci, který mi ochotně zapůjčil jeden šťastný majitel. Tak si pojďme připomenout dobu, kdy se ještě v USA jezdilo stylově.

Nejprve něco málo k historii modelu. Charger máme dnes nevyhnutelně spojený s pojmem muscle car používaným pro vysokovýkonná ostrá jízdní kupé. Tím se však stal až ve své druhé a hlavně třetí generaci v průběhu sedmdesátých let. V té první, kterou vidíte na obrázcích, ještě tento pojem zavedený nebyl a auto k němu nemířilo. Naopak, mělo hrát roli luxusního cestovního kupé vyšší třídy a tím působit vrásky modelům jako Ford Thunderbird nebo Oldsmobile Toronado.

Proto dostalo specifický design, jenž si s názvem dnes, nejspíš kvůli znalosti následných generací, typicky nespojujeme, a propracovaný, honosný interiér. Technicky stálo na platformě Chrysler B-body a nabízelo několik osmiválcových motorů od základního označovaného jako 318 cu, evropskou optikou neskromně 5,2l, až po 426 cu, tudíž plných 7.0l, spojených buď se čtyřstupňovou manuální nebo třístupňovou automatickou převodovkou.

Představené bylo na přelomu let 1965 a 1966 a výrobce si od něj sliboval hodně. Jenže úspěch se úplně nedostavil, vyrobilo se jen 53 132 kusů. Proto také ve svých dalších generacích vůz postupně změnil směřovaní, aby spolu se svým asi ještě o něco známějším “bratrem” Challengerem začal soupeřit proti svalnatým modelům konkurence.

Konkrétní kousek spadá právě do prvního roku 1966. Je to dokonce jeden z úplně prvních vyrobených aut, takže přestože se řadí do MY 66, vznikl na konci roku 1965. I když už ve své původní domovině i v Česku něco urazil, stále zůstává v dobré kondici. Není ale leštěnkou určenou výlučně na výstavy. Vlastník chce, aby prostě stále sloužil a dělal radost. Takže nějaký šrám už na sobě má. Avšak to přece není na závadu.

Jedná se o specifikaci 318 s již zmíněným vidlicovým osmiválcem 5.2 litru a automatem v barevném provedení černá venku, svítivě červená uvnitř. A jaký je? No přesně takový, jaký by měl jako staré americké auto být. Je obrovský, má osmiválec, pohodlné odpružení, zadní náhon a stylový je až na půdu. Pojďme si to probrat jedno po druhém.

Jak už jsem řekl, jeho design není úplně to, co bychom si představili, když někdo řekne Dodge Charger. Ale tak to u prvních generací často bývá, charakteristické prvky ještě nejsou zcela přesně dané. Nicméně je pravda, že auto je to i tak úchvatné. Hodně dělá už skutečně značná a s tehdejší evropskou nabídkou naprosto nesrovnatelná velikost. Jeho rozměry jsou: délka 5171 mm, šířka 1913 mm, výška 1346 mm, což je u dvoudveřového osobního kupé vážně hodně.

I vzhled samotný se stará o výraznou osobnost. Vůz oplývá poměrně tvrdými tvary, dynamickou splývavou siluetou a spoustou chromu, což vypadá jednoduše skvěle. Aby toho nebylo málo, Dodge má na sobě několik nádherných detailů, jež onu osobnost ještě podporují. Mluvím třeba o působivém nepřerušeném pásu zadních světel s celoplošným nápisem Charger, ikonickém trojúhelníkovém logu nebo zdobných kolech.

Tím nejúžasnějším detailem je pak za mě přední maska. Kromě toho, že je bohatě žebrovaná, ještě ukrývá hlavní světlomety. Její kraje se po aktivování spínače superstylově otočí o stoosmdesát stupňů a odhalí čtyřparabolovou soustavu. Je to epochální pohled. I když ve zkoušeném kousku občas světla trochu zlobí, zrovna v době testu fungovala bezchybně a já se na ně nemohl vynadívat.

V nastalém duchu pokračuje i interiér. O jeho atraktivní červené barvě jsem vám už říkal, ale to je jen začátek. Auto je i přes svou dvoudveřovou karoserii plnohodnotně čtyřmístné, přičemž všichni pasažéři mají k dispozici samostatná, rozměrná a nádherně pohodlná, měkounká křesla. K tomu mají moře prostoru, ti zadní si akorát musí dávat trochu pozor na hlavu.

Je to opravdu zážitek tu sedět. A kochat se palubní deskou je snad ještě lepší. Nic tu nepůsobí lacině, ozdobného chromování je tu tak akorát a přidávají se i zajímavé detaily jako osvětlení prostoru pro nohy nebo vysoký středový tunel s posuvnými a otevíratelnými schránkami. Královskou perlou jsou poté přístroje, jež nejsou nasvícené obyčejnou žárovkou, nýbrž pomocí elektroluminiscence, což vypadá skvostně. Na denním světle z fotek to nevynikne, ale v noci je to neuvěřitelná podívaná.

Z celého auta je jednoduše znát, že mělo být luxusní v době, kdy ještě Amerika svým stylem dělala dojem běžně. Dnešnímu řidiči tím pádem opravdu stačí jen sedět, zírat a vnímat atmosféru. Ale nebojte, tady nekončím. Já se směl i svézt, takže vám řeknu i o mých dojmech z řízení. Už teď je však myslím jasné, že jízda to byla úžasná.

Na silnici má toto auto bez přehánění nekonečně charakteru. Přitom vůbec není rychlé. Přestože má osmiválec s výkonem 171,5 kW, čili 230 koní, není žádným expresem. Ono je to za prvé tím, že tento výkon je naměřen podle amerických norem a starou metodikou bez příslušenství, takže ve skutečnosti má výkon menší. Za druhé je to tím, že má starý hydrodynamický automat, který opravdu nikdy nezamyká měnič. Takže ano, je to pomalé vozidlo.

Jenže to vůbec nevadí. Pointou je vést se poklidně a užívat si ševelení V8 v otáčkách někde u volnoběhu. Jistě, v případě kickdownu obrátky povyskočí a auto i trochu zatáhne, ale jinak se motor zpravidla pohybuje jen v nejnižších sférách otáčkoměru a naprosto nenuceně se posouvá vpřed. Sametovost podporuje i převodovka. Má tři stupně a o jejich změnách nikdo v kabině nemá nejmenší tušení, tak jemných přeřazení vůz i po tolika letech dosahuje.

Naprosto pohodové je i řízení. Nebo tedy takto, je šnekové, takže zvlášť v prvních chvílích jsem auto neustále “hledal” a dalo mi práci udržet rovný směr. To jsem však tou pohodou na mysli neměl. Já mluvím o asi nejúčinnějším posilovači řízení, který jsem kdy zažil. Připomnělo mi Fiaty a jejich režim city, akorát že tady je snad ještě lehčí. Hledáte-li auto, u něhož tvrzení o ovládání volantu malíčkem není klišé, je to šedesát šestkový Charger.

Stejně uvolněný a stylový dojem na mě udělal podvozek. Je ukázkově měkký a na silnici se jen klidně pohupuje. Přirozeně, na ostřejších nerovnostech je občas mírně cítit tuhá zadní náprava s listovými pery, ale rozhodně to není nic nepříjemného. Jde o vzdálené podrncávání, žádné třesení se nekoná. Zbytek děr už je pak ztlumen na sto procent.

Nebudu lhát, limity podvozku a schopnosti zadního náhonu jsem v tomto testu nehledal. Kromě toho, že mi to vzhledem k velikosti karoserie nepřišlo zvlášť na silnicích druhé a třetí třídy ani trochu bezpečné, jsem názoru, že se to především vůbec nehodí k povaze auta. František, který se samozřejmě testování zúčastnil, se však dušoval, že zrovna platforma B-body i zatáčet docela umí.

Jediná oblast, která tím pádem má potenciál člověka vytrhnout ze snu, jsou brzdy. Všechny jsou bubnové, bez posilovače a testovaný kousek má ještě trochu potíže s brzdovým válcem. Zastavení auta tudíž dá docela práci a velmi se vyplatí nechávat si velkou mezeru od vozu před sebou. Avšak já se ptám: Je fér Dodgi z roku 1966 vyčítat slabší brzdy? Nemyslím si.

Je asi jasné, že svezení s tímto automobilem jsem si maximálně užil. Úplně chápu, proč kdysi všichni tolik vzhlíželi ke Spojeným státům americkým. Představte si, že podobných aut, jako je Charger, dřív bývaly silnice nového světa plné. Jeden obrovský koráb s osmiválcem se tu střídal s druhým, v krásných barvách, všechny plné lidí přesvědčených o úžasnosti svých vozů. No, aspoň že tu dobu máme zachycenou ve filmech…

Verdikt

Dodge Charger z roku 1966 je dokonalým příkladem epochy, kdy Amerika cestovala ve velkém stylu. Je impozantní svými rozměry i designovými aspekty, má nádherný, vkusný interiér, do kterého se pohodlně vejdou čtyři osoby, pohání ho jemný a klidný vidlicový osmiválec ve spojení s neznatelně řadicím automatem a na silnici se pohupuje jako parník na moři. Charakteru má, že by to vystačilo stu dnešních aut. Na jízdu s ním tak už nejspíš nikdy nezapomenu.

Moc děkuji majiteli za půjčení, nesmírně si toho vážím!

Za krásné fotky děkuji Tomáši Strachovi! Jeho tvorbu najdete na instagramovém profilu @_mr.fear44_

Za fotky z dronu pak děkuji Františkovi!

Zaujal vás tento Charger z roku 1966? Také byste chtěli poznat, jaké to bylo, když Spojené státy americké cestovaly ve velkém stylu? Není problém. Ozvěte se Milanu Dočekalovi a pozeptejte se na jeho truhlici s plechovými hračkami pod názvem Oldtimer Factory. Není problém si buď přímo tento Charger nebo jakékoliv jiné krásné auto půjčit na výstavu, svatbu, společenskou akci, natáčení, fotografovaní a jiné. Pro více informací navštivte oldtimerfactory.cz nebo instagramový účet @oldtimerfactory.cz

Dreams are just a few clicks away! A veřte mi, nebudete zklamaní. Já jsem třeba moc rád, že jsem kliknul. :-)

Technická data

1966 Dodge Charger

Motor: atmosférický zážehový osmiválec 5210 cm3
Výkon: 171,5 kW při 4400 ot/min
Točivý moment: 461 Nm při 2400 ot/min
Převodovka: třístupňová automatická
Provozní hmotnost: 1675 kg
Maximální rychlost: 190 km/h (teoretická, přesné číslo není)
0-100 km/h: 9,8 s (simulovaná, přesné číslo není)
Spotřeba majitele: Nikdy se nepočítala, auto jezdí za spoustu radosti na sto kilometrů.