Bod zlomu

Psal se rok 2005, když světlo světa spatřila nová krásná Alfa Romeo 159. Italové tímto vozem nahradili hned dva modely najednou, typ 159 ve výrobním programu vystřídal klasickou Alfu Romeo střední třídy – model 156 – i vlajkovou loď značky, Alfu 166. Skok to byl tak velký, že Alfa dokonce přeskočila ve svém tradičním číslování a místo logického 157 tu byla hned 159. Zní to velkolepě, auto vypadalo skutečně skvěle, jako vždy to však ani tentokrát nebylo úplně dokonalé. 

Nová Alfa Romeo je ve světě automobilů vždycky velká událost. Ostatní výrobci mohou pozornost, jaké se dostává této značce (z hlediska globálních prodejů spíše okrajové), jen tiše závidět. Skutečně. Snad jen Mercedes-Benz Třídy S a nový model Rolls Royce dokáže zaplavit stránky všech magazínů takovým způsobem. A nejinak tomu bylo i s Alfou 159. A právě tady se poprvé začaly objevovat trhliny.

Nová Alfa byla na první pohled mohutnější než její předchůdce. Ba co víc, ona působila mohutněji než oba její předchůdci, i královská Alfa Romeo 166 se zdála být štíhlejší sportovnější postavy. Tedy ne že by to novince neslušelo, její přimhouřené světlomety mají svůj půvab i dnes, jen ta lehkost se někam vytratila. A to nejen lehkost tvarů, ale i ta skutečná. Když první novináři dostali příležitost otestovat novinku a dostali do rukou tabulky technických údajů, při pohledu do kolonky pohotovostní hmotnosti jen zalapali po dechu. Lehkonohá Alfa Romeo byla mrtvá.

Nakonec to nebylo až tak zlé. Přestože ani zážehové motory, kombinující bloky GM a hlavy navržené přímo Alfou Romeo, nezískaly právě tu nejlepší pověst, Alfa 159 nebyla žádným propadákem. Naftové agregáty patřily ke světové špičce, podvozek byl dobře naladěný a nadto konečně dostal i dostatečnou bytelnost, aby se výměny podvozkových komponent již nestávaly součástí každé pravidelné údržby. A ani s tou mohutností to nebylo tak horké. Tedy ne že by nová Alfa vážně nebyla kus auta, to samozřejmě byla, zdaleka ale nebyla jediná, kdo prošel podobnou proměnou.

Pamatuji časy, kdy americké auto bylo synonymem velikosti a okázalosti. Pravda, éra, kterou jsem zažil jako malý kluk já, už by dávno neustála srovnání s tím, co si pamatují naši otcové, ale pořád to tam bylo. Velký Cadillac či Lincoln bylo zkrátka něco až nepatřičně obrovského, co se na evropské silnice málem ani nevejde.

Časy se ale mění. Stará americká auta sice neztratila nic ze své majestátnosti, stále působí dojmem velkých vozů, ale ve skutečnosti už tak velká nejsou. Stále jsou tu metry chromovaných lišt, stále jsou tu dlouhé převisy, ale když se vám naskytne příležitost usadit se dovnitř na třímístný gauč (ať už vpředu, nebo vzadu), nemůžete se ubránit pocitu nečekané stísněnosti. Uvnitř totiž i velký klasický ‘full-size’ nabídne místo zcela srovnatelné s obyčejnou Škodou Octavia. A to opravdu ani v nejmenším nepřeháním.

Stará auta se za ta léta nezcvrkla, tak to ve světě techniky nefunguje. To jen Evropa povyrostla. Najednou používáme na obou stranách oceánu auta dost podobná, ne-li úplně stejná. Je to skvělá zpráva nebo je to škoda? A jak se tohle vlastně stalo?

Na začátku jsem mluvil o Alfě Romeo 159 a o tom, jak tohle auto mezigeneračně povyrostlo. Jenže ono zdaleka nebylo jediné. V roce 2004 přichází na trh druhá generace Škody Octavia a kdo do ni tenkrát přesedl z vozu první generace, utrpěl lehký kulturní šok. Najednou tu bylo mnohem více auta. Dveře měly z ničeho nic tloušťku, přístrojová deska byla masivní a vysoká, kapota s prolisem uprostřed působila bytelně. A byla tu spousta místa.

Ostatně příkladů bych mohl vysypat z rukávu daleko víc. Opel Insignia, Fordy Focus či Mondeo, Volkswagen Passat generace B6 a mnohá další auta postihla tahle epidemie zvětšování. I malá auta povyrostla, Fiat dokonce svůj model Punto rovnou překřtil na Grande Punto. A všechny tyhle novinky se podezřele shodují v jedné věci. Tou je blízkost k roku 2005. To je poměrně zajímavá záhada. Co se stalo v roce 2005, že Evropa začala toužit po velkých mohutných autech? 

První, co mě napadlo, byla pochopitelně válka konkurentů. Dostat za své peníze větší kus auta, to je přece vždycky lepší. Člověk se zvětšuje, dnešní lidé skutečně jsou vyšší, než bývali před padesáti či sto lety. Stačí se podívat na tramvaje Tatra typu T3. Jejich nadčasový design byl natolik povedený, že funguje dobře dodnes a některé chytré detaily překvapí i dnešního uživatele. Jedna věc však prozrazuje konstrukční stáří vozu a tou jsou okna resp. jejich výška. Člověk 21. století z tramvaje T3 nemá příliš dobrý výhled, protože horní hrana okna končí někde na úrovni brady dospělé postavy. Přitom věřím, že lidé v padesátých letech, kam lze vystopovat původní návrh tatrovácké tramvaje, tímto problémem netrpěli.

A s auty je to podobné. V Buchance sedím s koleny zaraženými do palubní desky, protože když ruští konstruktéři odkrokovali přesné rozměry vozu, vycházeli z tehdy běžně velkých postav řidičů. A stejné je to i s evropskými auty, ta stará jsou zkrátka maličká. Dalo by se tedy předpokládat, že nároky evropských řidičů vzrostly a automobilky jim vyšly vstříc. To ale nevysvětluje, proč se tak stalo skokově, proč právě okolo roku 2005. Přece lidé nevyrostli během jediného roku.

Na konci devadesátých let přišla do Evropy i móda SUV. Může tohle souviset? Touha po velkém autě náhle vzrostla a i ten, kdo nechtěl nebo nedosáhl na vysoké SUV, zatoužil po velkém autě? Nebo aspoň větším? Mohlo by tomu tak být, ale proces náhlého zvětšení neminul ani SUV a navíc – SUV tou dobou byla převážně vrcholnými modely značek a spíše než nafukovat kombíky by tedy dávalo smysl nabídnout i menší a dostupnější alternativy. A přesně to se stalo, tak přišly na svět všechny ty BMW X3 a Mercedesy GLK. Nebo třeba Škoda Yeti.

Náhlé zvětšení aut nemělo jen bohulibé následky. Nová auta ztratila lehkost, dramaticky se snížilo procento zasklené plochy, veškerá jednoduchost a přímočarost odevzdala pozice technologické revoluci, posilovačům a elektronice. Z malého lehkémo autíčka se stal moderní rychlý a stabilní tank. Abychom se dopátrali příčiny toho všeho, měli bychom se posunout zpátky v čase, někam do roku 2000. Tam zhruba mohl začít vývoj nových modelů, které se později připojí k vlně prostorově výraznějších aut. Takže co zásadního se stalo na automobilové scéně v roce 2000? Mimo jiné jsem našel tyto zprávy: Chrysler představil PT Cruiser a Renault novou Lagunu. 

To první zmiňuji jen proto, abyste na Chryslera náhodou nezapomněli, ale to druhé je pro náš případ možná zásadnější, než by se mohlo zdát. Nová Laguna, o které se v té době ještě neví, že bude patřit mezi nejméně spolehlivá auta v historii, totiž přepsala pravidla. Na první pohled to možná nebylo až tak zajímavé auto. Rodinný liftback nebo kombi disponoval slušným vnitřním prostorem, dobrou výbavou a několika originálními prvky, ovšem způsob, jakým zrychloval, zatáčel či zastavoval nebyl ničím pozoruhodný. Tedy až do chvíle, kdy došlo na zastavování o strom nebo dům. 

Renault si dal velice záležet na prvcích pasivní bezpečnosti a tak tu poprvé došlo k dosud nevídané věci – auto získalo plný počet pěti hvězd v nárazových zkouškách EuroNCAP. To bylo skutečně něco a bylo to o to působivější, že je nezískalo nějaké Volvo, od kterého se to tak nějak čekalo, ale obyčejný a relativně dostupný Renault. Tady vznikl nový standard, kterým se od tohoto okamžiku musel každý, kdo si chtěl udržet své místo na trhu, držet.

A tak se pět let na to začala objevovat nová generace aut. Mohutná, robustní, solidní. Pocit lehkosti už se nám asi nikdy tak docela nevrátí stejně, jako velká prosklená plocha karoserií, ale přesto musím na tomto místě smeknout před schopnostmi konstruktérů. Nová auta splňují všechny požadavky na tuhost karoserie i správné dimenzování deformačních zón, ale přitom nejezdí hůř. Sofistikované naladění podvozků, lepší pneumatiky a nové technologie dokázaly nemožné, totiž že nová Alfa Romeo 159 dokáže být na silnici o poznání rychlejší, než její lehkonohá předchůdkyně, přitom ale svou posádku dokáže ochránit v okamžiku, kdy se všechno pokazí a dojde na nějaký ten karambol. A to je vlastně docela pozitivní závěr celého příběhu.

Jak to vidíte vy? Stýská se vám po tenkých sloupcích a jednoduchosti? Vyměnili byste bezpečí za pocit bezprostřednosti a lehkosti? Napište nám svůj pohled na věc do diskuse pod článkem!