Autíčkář na Kubě: Koráby z ostrova svobody

Když jsem před necelými dvěma lety psal článek lákající na výlety za nejkrásnějšími vozovými parky na světě, vůbec jsem netušil, že se do té nejlákavější destinace jednou sám podívám. Kuba pro mě byla stejně exotická, jako Bora Bora, Velikonoční ostrov nebo Venuše. Letos jsme s mojí lepší polovičkou hledali dovolenou, a protože se nám v zaměstnání nedařilo dlouho naplánovat společné volno, zavítali jsme do populární kategorie ‚Last Minute‘. Jaký šok, když se mezi Řecko a Španělsko nachomýtla Kuba! All Inclusive pod dvacet tisíc a celý týden mezi americkými koráby? Jasně že jsme vyrazili!

Trefili jsme se do hurikánového období, což znamenalo, že jednou za den hodinu pršelo. Pršelo, i když jsme v Havaně opouštěli terminál a zmateně hledali autobus, který by nás odvezl do našeho hotelu. Celý natěšený jsem chtěl na taxikářském parkovišti okukovat první automobilové úlovky, ale atlantická bouře přeci jen není pardubický deštík a tak jsem se pořádně rozkoukal až v čínském autobuse Yutong. Co dělá na Kubě čínský bus? Že by soudružské pomoc komunistické Číny spřátelenému bratru v Karibiku? Ale kdeže. Kuba na samém konci padesátých let prošla socialistickou revolucí a nenávist k Američanům, kteří ostrov využívali jako ráj neregulovaného hazardu a zdroj krásných levných žen, jim vydržela až dodnes. Oni tedy Američané vůči Kubáncům žádná zlatíčka nebyli ani po převratu. Spousta mladých Kubánců utekla před kupónovým hospodářstvím a kádrovými profily a Spojené státy je ochotně přijaly jako zdroj levné pracovní síly. Chvilku po ustanovení komunismu se USA rozhodlo zformovat z imigrantů invazní vojsko a napadnout Kubu. Jak se ukázalo, Kubáncům válka moc nešla ani na jedné straně, ale na ostrově jich přeci jen bylo víc a tak se invaze nepovedla. Reakcí bylo umístění sovětských jaderných zbraní a málem i vypuknutí třetí světové války. No a všechny tyhle důvody uvrhly Kubu do izolace, spoléhající na obchodní a vojenskou pomoc Sovětského svazu. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let přišla na Kubu krize, když se Sověti stáhli a přísun ropy a zbraní z východu ustal. Kubánci z nedávné krize samozřejmě viní Američany, i když tentokráte trochu neprávem.

To bychom měli trochu historie, jak je na tom současnost? Kuba je pořád stranou světového dění, ale přeci jen se turismu pomalu otevírá. Čechy tam moc dobře znají a písničky Karla Gotta ještě pořád v rádiu hrají. Gotta a reggaeton, takovou latinsko-americkou verzi hip-hopu. Že se mi ty myšlenky zase trochu rozutekly? Kdepak, to se jen obloukem vracím k autům. Kromě Gotta a černobílých filmů se na Kubu dostaly i první Octavie a Spartaky. Taková ta soudružská pomoc z Československa. Pomoc dost odlišná od té čínské. Kuba, i když místy pomalu bohatnoucí z turismu, je stále ještě dost chudá země a tak jsou čínské automobily jedinými, které si může malý stát dovolit. Jenže Číňani si za své produkty nechají zaplatit a vzhledem k tomu, že Kuba vlastně ani jiného partnera nemá, nebojí se východní bratr vytěžit ze spolupráce maximum. Proto sedím pod ledovou klimatizací, kolem mě se rozpadá rok starý plastový interiér páchnoucí surovou ropou, zatímco za okny se valí provazce deště a hledají skuliny v odbyté střeše. Za hodinu je po dešti, zastavujeme na odpočívadle a já konečně vidím první kubánský automobil. Starý Jeep CJ-2 s navařenou boudou a původním čtyřválcem Go-devil. Venkov na okraji provincie Mantansaz je obydlený Jeepy a koňskými povozy v poměru 1:1. Koně jezdí vpravo od silnice a většinou vozí pracovníky a školáky. Všichni mají žabky a barevná čínská trička se špatně přeloženými anglickými nápisy. Jak se blížíme k turistickému centru Varadero, koně a náklaďáky nahrazují moderní čínské klimatizované autobusy namíchané s taxíkáři v překrásných amerických korábech z konce padesátých let.

Nejsme žádní velcí cestovatelé a tak většinu času zabralo výletování (například do Zátoky sviní nebo Muzea revoluce s alternativní historií) a potulováním se po Varaderu a Havaně. Přesto se mi podařilo vyptávat se taxikářů a barmanů a především ochotných průvodců a krásných průvodkyň. Z toho co jsem se dozvěděl mi moje Autíčkářovská dušička kvílela zděšením. Průměrný Kubánec střední třídy se státním zaměstnáním si prý vydělá kolem 15 EUR na měsíc. Litr benzínu s oktanovým číslem 90 stojí jedno EURo za litr. Americké auto z padesátých let v lehce rozpadlém stavu začíná na 50 000 EURech. Být petrolheadem na Kubě není žádná sranda. Nejlevnější jsou značně opotřebované Hyundaie Accent z konce devadesátých let, které pomalu dožívají na venkově ale ani tak se s cenou na dohled obyčejnému občanovi nedostanou. A tak všichni jezdí autobusy, na korbách náklaďáků, koňskými povozy, či nejčastěji stopem. Kubánec mávající na krajnici deseti-pesem je věc stejně samozřejmá, jako kokosová palma.

Nejvíce mě zajímaly samozřejmě americké koráby. Havana je plná kabrioletů v zářivých barvách, lákajících na komentovanou projížďku centrem. Většina vozů má krásný lak ale bližší pohled odhalí, že je již šestý v pořadí a že základ zase začíná praskat. Pod kapotami není ani jediný osmiválec. Nedostatek náhradních dílů a vysoká spotřeba poslaly všechny V8 k věčnému spánku a pod kulatými kapotami bijí z valné většiny vznětové čtyřválce a pětiválce z dílen Mercedesu. U amerických aut, která neměla to štěstí stát se taxíkem na turisty, je pod kapotou cokoliv, co žere naftu v co možná nejmenším množství. Největší šok mi přivodil tyrkysový sedan s ohlušujícím zvukem diesel-elektrické lokomotivy, který vždy při pokusu automatické převodovky vyměnit první stupeň za druhý chcípl a hlasitě se snažil znovu nastartovat. Od majitele hrabajícího se ve změti kabelů a náhodně vyhlížejících součástek jsem zaslechl, že hnací ústrojí pochází z náklaďáku značky Roman, a že to chcípání je úplně normální.

Většina těchhle aut z padesátek moc nefunguje, všechny se neustále rozbíjejí a žádný majitel se kvůli tomu nestresuje. Když si na všechny ty Chevrolety, Fordy a Cadillacy zvyknete, sem tam zaujme zbloudilé Volvo, či Mercedes ze stejné éry. Padesátková auta tvoří asi tak třetinu provozu, druhou třetinu zdatně zastupují hrdé výdobytky sovětské produkce. Lady všech velikostí a tvarů, Moskviče, které by se už v domovině dávno změnili v hromadu rezavého prášku a hlavně náklaďáky. Sovětská nákladní auta zbožňuji a tady jsem si přišel na své. Prim hrají KamAZy 4310, doplněné GAZy 53 a ZiLy 130. V armádní škole ve městě Matanzas jsem dokonce zahlédl podvozek s jedinou kabinou na straně připomínající MAZ 7910 s plošinou, jakou měl protiletecký systém S300. Jak se jim daří uživit všechna tahle nákladní monstra moc nechápu, ale na silnicích jsou v hojném počtu a především vypadají ještě lépe, než jejich osobní soudruzi. Nad jedním GAZem bych přísahal, že včera vyjel z továrny! A těch starých ruských autobusů! Nejvíce se kolem rojilo PAZů. Jak starých kulatých modelů 672 m s asfaltovou lepenkou místo prorezlé střechy, tak hranatých 3205 se všemi odstíny hnědo-oranžové, které si jen dokážete představit. Kubánci zásadně využívají autobusy do posledního milimetru krychlového a když jsem chvilku soustředěně sledoval zastávku HMD, připadal jsem si jak v klaunském čísle. Málem jsem se cítil provinilý, že jsem si k výhledu přizval jistého H. Upmanna.

Týden utekl jako voda. Zásluhu na tom měl výborný rum (který v obchodech začíná na 1EUR za 0,7l) a spousta zážitků. Turistický zájezd do hotelu s plnou penzí, hromadou barů a spoustou možností k zakoupení výletů (které jsou s kubánskou státní cestovkou na zlomku cen naší cestovky) či pronajmutí auta byl skvělým představením Kuby a jestli místní přívětivé a laciné klima ještě chvilku odolá, rád bych se na ostrov svobody ještě vrátil s dobrodružnějšími plány. Kuba se totiž mění. Buena vista social club v rádiu nahrazuje zmíněný Reggaeton, taxíkáři se učí blízkovýchodní drzosti a podnikavci prodávají běžné mince národní měny s vyobrazeným ‚El Che‘ za osminásobek jejich hodnoty. Pokud v nejbližší době plánujete dovolenou na poslední minutu, zapátrejte mezi nabídkami z Karibiku. Je to trochu dobrodružné a mladším lidem to velmi důrazně připomene, proč jsme vlastně v listopadu cinkali svazky klíčů. A především je tam hromada krásných aut, mladých Kubánek (a Kubánců, pokud vás zajímají spíš ti), nejlepší rum na světě tu teče proudem a dát si při západu slunce na pláži Monte Christo no. 4, nebo jemný Romeo y Julietta, doprovázený lahodným Legendario je zážitek na celý život.,