Alfa Romeo Quadrifoglio: Sto let čtyřlístku

Už tomu bude sedm let, co Alfa Romeo světu představila svůj sedan Giulia. Na nástupce povedené Alfy 159 čekal dychtivě celý svět. Co na tom, že prodeje zůstanou většinou daleko za očekáváními, co na tom, že s každou skvělou vlastností, kterou každá nová Alfa přinese, se váže i nějaký ten přešlap, příchod nové Alfy Romeo je pokaždé v motoristickém světě událost, jakou ostatní výrobci mohou jen tiše závidět. 

Alfa Romeo, to je vášeň, to je motoristické nadšení, zkrátka to, co máme na autech rádi. A když konečně přišla nová Giulia, dostali jsme toho všeho, co Alfa v našich hlavách představuje, plnou nálož. Jako první se totiž nepředstavilo žádné naftové nedochůdče, žádný základní model ve výhodné First Edition s litými koly a prošívanými koberečky jako bonus, nic takového. Alfa Romeo nám rovnou a bez varování naservirovala to nejlepší, co dokázala z nové Giulie vymáčknout.

No dobře, úplně bez varování to nebylo, vlastně nám novinku Alfa slibovala hezkých pár let a premiéru neustále odkládala, ale to není podstatné, jakmile byla novinka představena světu, na všechny ty nesplněné termíny a nenaplněné sliby jsme rychle zapomněli. Novinka svými parametry zastínila konkurenci a jakmile se za volant dostali první řidiči, internet se začal plnit chvalozpěvy na po dlouhé době opět ryzí sportovní sedan.

Po čase se do nabídky přidaly i řekněme obyčejnější verze, ale celkový dojem byl už nastaven a současná Alfa Romeo Giulia už bude v historii vždy spojována s přízviskem Quadrifoglio – čtyřlístek. Tohle označení spolu se zeleným čtyřlístkem na bílém trojúhelníkovém poli na blatníku totiž vrcholná Alfa nese. A zdaleka není první. Vlastně je tohle označení mnohem starší, než si možná myslíte. Zelený čtyřlístek na karoserii Alfy Romeo totiž letos slaví rovných sto let.

Dáme si tedy takovou malou lekci historie. Psala se dvacátá léta minulého století a v té době už prestižní tovární tým značky Alfa Romeo postupně najal čtyři muže, někdy přezdívané i čtyřmi mušketýry. 

Prvním z nich byl Giuseppe Campari, muž mnoha talentů. Tento úspěšný operní pěvec a údajně též talentovaný kuchař našel další ze zálib v rychlých vozech. V roce 1912 nastoupil k Alfě Romeo (tehdy se ještě značka jmenovala A.L.F.A.) na pozici mechanika. Přestože se svou postavou hodil spíše pro operu či vaření, jeho nesporný talent neušel zájmu závodního týmu. Už o rok později stál Campari na startu prvního závodu.

Druhým mušketýrem byl Antonio Ascari. I on začínal jako mechanik, v roce 1920 si však otevřel dealerství vozů Alfa Romeo. Se závody začal ale už o rok dříve, když se s vozem Fiat Grand Prix 4500 přihlásil do soutěže Parma-Poggio di Berceto a v závodě dokázal zvítězit. Následovalo vítězství v závodě do vrchu v Consumě a přestože následný závod  Targa Florio nedokončil, o jeho talentu a tedy i právu na místo v týmu Alfy Romeo nemohlo být pochyb.

V závodě Parma-Poggio di Berceto Antonio Ascari potkal (a posléze porazil) třetího a čtvrtého muže. Tím byli toho času jezdci týmu malé automobilky CMN. Dnes už byste značku CMN (Costruzioni Meccaniche Nazionali) hledali marně, pohltila ji továrna Piaggio, pro historii motorismu ale má nemalý význam. A ten úzce souvisí právě s těmi dvěma muži. Prvním byl v té době už známý závodník Ugo Sivocci, který si s sebou na závody vybral parťáka z řad testovacích řidičů CMN, jistého Enza Ferrari.

Posledně jmenovaného asi netřeba dlouze představovat, jeho životní příběh a především rudé výsledky jeho celoživotní práce zná asi každý malý kluk kdekoli na světě. Než však založil vlastní automobilku, závodil Enzo Ferrari nejprve za CMN a poté za Alfu Romeo. 

Čtveřici mužů tedy uzavírá Ugo Sivocci, závodník tělem i duší. Rok 1923 však pro Sivocciho nezačal dobře. Ač jeho výkony byly perfektní, na paty se mu lepila smůla, technika neposlouchala a často dobře rozjetý závod skončil neúspěchem. Zkrátka chybělo štěstí. A štěstí v motoristickém sportu před sto lety tvořilo neopomenutelnou část úspěchu. 

Uvědomme si, v jakých podmínkách se závodilo. Na špatných cestách a v autech, jejichž ovladatelnost nebyla právě největší, závodili stateční mužové vždy naplno. Žádný plán B, žádné ochranné zóny, žádné bezpečnostní prvky, každá chyba mohla být chybou poslední.

Sivocci se rozhodl získat štěstí zpět na svou stranu a byl radikální. Na příď své Alfy Romeo RL si nechal namalovat rozměrný bílý čtverec a do něj ten nejlepší symbol štěstí, jaký jej napadl – zelený čtyřlístek. A fungovalo to! Závod Targa Florio 1923 se stal jeho jednoznačným triumfem, Ascari dojel druhý. 

Pro Velkou cenu v Monze téhož roku připravila Alfa Romeo nový závodní vůz, model P1. S novými auty je to vždy složité. Na jednu stranu je novinka vždy o další krok vyspělejší, rychlejší a propracovanější, odvrácenou stranou mince je neprověřenost konstrukce. Je zkrátka třeba mnohem více zkoušení a upravování, než se všechno vyladí k dokonalosti. 

Na autě se pracovalo do poslední chvíle, ale nakonec se podařilo vše připravit a vůz vyrazil na testovací kola. Jediné, co se v tom spěchu už nepodařilo stihnout, byl onen čtyřlístek. Ugo Sivocci tak vyrazil na trať bez něj. A asi to neměl dělat, o několik kol později ztratil jezdec kontrolu nad strojem, havaroval a na místě zahynul. Jeho vůz nesl startovní číslo sedmnáct, číslo, které již v Itálii nebude nikdy přiděleno žádnému závodnímu autu v žádné soutěži. Celý tým po nešťastné události ze závodu odstoupil.

Na památku Uga Sivocciho se od toho okamžiku stává zelený čtyřlístek povinnou výzdobou všech závodních vozů Alfa Romeo. Jen podklad se změnil, ze čtverce zůstal jen trojúhelník jako smutná připomínka, že ze čtyř mušketýrů zbyli už jen tři. 

Dlouhé roky zůstával čtyřlístek skutečně jen jakýmsi talismanem pro štěstí namalovaným na závodních speciálech. Až v šedesátých letech se poprvé objevil na civilním autě, konkrétně na Alfě Romeo Giulia Ti Super z roku 1963. V osmdesátých letech potom k zelenému čtyřlístku (quadrifoglio verde), označujícímu sportovněji střižené verze, přibyl ještě čtyřlístek zlatý (quadrifoglio oro), určený pro modely luxusnější. Tato tradice ale neměla dlouhého trvání, naposledy se zlatý čtyřlístek objevil na limitované edici modelu Alfa Romeo GT pro Japonsko..

Zelený čtyřlístek ale zůstal a jsem rád, že jej Alfa Romeo používá dodnes. Zda skutečně přináší štěstí? Těžko říci, závodění v raných dobách motorismu bylo skutečně extrémně nebezpečné, o čemž ostatně svědčí i samotný osud čtyř mušketýrů. Antonio Ascari přežil Uga Sivocciho o pouhé dva roky, když zahynul při francouzské Grand Prix na Autodrome de Montlhéry nedaleko Paříže. I Giuseppe Campari zahynul za volantem a to dokonce v posledním závodě, který měl v plánu odjet, než se bude již naplno věnovat pouze své operní kariéře. Stalo se tak v roce 1933.

Vášeň pro auta je zkrátka silná a v případě Alfy Romeo to platí dvojnásob. A možná právě proto je každá nová Alfa Romeo motoristickým svátkem. Ať už je to rodinné SUV, dynamicky laděný sedan či skutečně ryze sportovní vůz, ona historie plná motorsportu a nadšení pro auta je zapsaná v DNA každého jednoho vozu milánské značky. A proto sluší připomenout sto let Quadrifoglio Verde, sto let symbolu navždy spjatého se závody a s Alfou Romeo, který dovedl auta k nespočtu vítězství.