Adorace na téma Hyundai: Vážně je k nezastavení?

Slova z titulku článku odkazují na heslo, které se jednu dobu objevovalo (minimálně v Brně) na všech reklamních modelech předmětné jihokorejské značky. Znělo takto: Hyundai nezastavíš! Celkem mě tenkrát bavilo, protože se nad ním vždy nacházelo menším písmem napsané: Náhradní vozidlo, což se mi vždy zdálo docela ironické. 

Dnes však ironický být nechci, protože mi poslední dobou přijde, že Hyundai své bývalé reklamní tvrzení beze zbytku naplňuje. Naposled mě to trklo před pár týdny, kdy médii prolétla zpráva, že automobilka v rámci své vývojové kanceláře Mobis pracuje na novém druhu elektrického pohonu s velmi zajímavou funkcí zvanou e-Corner.

Tento systém se čtyřmi elektromotory instalovanými přímo v kolech je schopný na sobě zcela nezávisle kola natáčet až do úhlu 90 stupňů. Nový Hyundai se tak umí pohybovat v režimu krabí chůze a svému řidiči usnadňuje nejen podélné parkování nebo otáčení na místě, ale také třeba přejíždění z pruhu do pruhu a mnoho dalších manévrů. Pro ilustraci přidávám video:

Vypadá to naprosto famózně, že? Ano, jistě, na vyobrazeném konceptu jsou mírné vizuální problémy, protože je vidět, že systém úplně stoprocentně nepasuje do karoserie Ioniqu 5. Také mají inženýři určitě spoustu jiných potíží, o kterých nevíme. Ale i tak mi pokaždé, když tyto záběry vidím, běží hlavou, jak fascinující je, čeho všeho tato značka momentálně dosahuje, zvlášť uvážím-li, co za auta prodávala ještě na přelomu milénia.

Vím, o čem mluvím. Já mám totiž, ač jsem sám milovníkem Citroënu a japonských značek, s vozy automobilky Hyundai docela bohaté zkušenosti, převážně pak právě s modely inkriminovaných prvních let 21. století. Zdaleka nejvíc kilometrů (přesněji asi 100 km denně dvakrát až třikrát týdně po dobu dvou let) jsem strávil v modelu H-1 2.5 CRDi ročníku 2002. Ano, byl jsem řidičem bílé dodávky.

Řečená “há-jednička” sloužila jako rozvážkový vůz obědů ve firmě, kam jsem ještě jako student chodil na brigádu, a už v době mého nástupu měla naježděno přes 150 000 přiznaných doručovacích kilometrů (nikdo neví, kolik doopravdy, šéf ji koupil z druhé ruky), takže byla v opravdu hodně ojetém stavu. Nechtělo se jí startovat, její podvozek byl již notně vyviklán a tu tam se na její karoserii objevovaly puchýřky rzi.

Jistě, bylo by laciné se jí po takovém životě smát za to, jak hrozně jezdila, speciálně když z praktického hlediska zas tak špatná nebyla. Ostatně někteří kolegové z redakce dokonce tvrdí, že v rámci své generace byla ještě jednou z těch lepších dodávek. Tímto směrem však mé myšlenky neplynou. Pro mě dokonale ilustrovala “starý Hyundai”.

Kromě svého prostorného nákladového prostoru, celkem snaživého dieselového čtyřválce (jenž nakonec zemřel na prasklou hlavu) a relativně solidní (i když v době mého působení už povětšinou nefunkční) výbavy nenabízela nic, žádný estetický nebo snad dokonce řidičský zážitek – ani v detailu, ani náznakem. Bylo to prostě jen auto.

Ano, samozřejmě, to nemá cenu vyčítat dodávce. Jenže já si na podobné vjemy pamatuji i u jiného hyundaie ze stejné doby, který se v mém okolí také dlouho vyskytoval. Byl jím model Getz identického ročníku 2002 v základním třídvéřovém provedení s maličkou jedenáctistovkou pod kapotou. Koupila si ho tehdy ještě jako nového dobrá kamarádka mé rodiny a měla ho velmi dlouho, takže jsem se párkrát (až jsem vyrostl) dostal za jeho volant. 

A bylo to vlastně to samé. Getz měl nad očekávání prostornou kabinu, za danou cenu celkem solidní výbavu (až na jeden detail, výrobce tenkrát v ČR neměl v nabídce vlastní rádio a bylo tak vždy nutné dokoupit aftermarketové) a příjemně točivý motor, ale jinak nenabízel vlastně jedinou věc, která by byla pro autaře zajímavá. Byl pouze levným hrcátkem. 

Neříkám, že je to špatně. I taková auta jsou potřeba a vyrábí je spousta značek. Akorát že já měl stejné pocity ze všech starších modelů, které se mi dostaly do rukou, včetně těch dražších, ať už mluvím o vyloženě bezpříchuťovém prvním Tucsonu, druhé generaci Sante-Fe s otřesným béžovým koženým vnitřkem s dekory imitujícími hliník a dřevo, který byl cokoliv jen ne hodnotný, nebo úvodní generaci i30. Všechno to byla auta naprosto bez kouzla, jednoduše staré hyundaie. 

Nyní přeskočme do roku 2023 (éru reklam typu A soused z Boleslavi bude takhle malinký si z diplomatických důvodů dovolím vynechat) a podívejme se na nový Hyundai. Přirozeně, stále vyrábí jednoduchá auta, jejichž úkolem je hlavně dovézt svou posádku do cíle, příkladně třeba i20 nebo Bayon. I tyto obyčejné modely však mají svou vlastní výraznou tvář a do davu rozhodně nezapadnou.

K tomu značka dělá i podstatně zajímavější kusy, což mi jistě potvrdí každý, kdo měl možnost se svézt v čemkoliv s odznáčkem N. Já si díky svým drahým kolegům Františkovi a Davidovi vyzkoušel hned dva, Konu N a i30 N, a v obou případech to bylo velké! Opravdu velké! Sám bych si asi nakonec vybral první zmíněnou, protože mi přišla o něco méně nekompromisní a trochu víc se mi líbí její dokonale asijsky bláznivý design. 

Nicméně obě auta jsou naprosto boží, o tom žádná! Jedou parádně a dokáží vykouzlit hodiny zábavy. O rudém tlačítku s nápisem Grin, jež jsem si pracovně nazval Čudlík úsměvu pana Burnse, se mi dodnes občas zdá. Nikdy dřív bych nevěřil, že budu takto intenzivně vzpomínat na auto, jež má na kapotě stylizované jihokorejské H.

Není to však jen o této sportovní divizi, Hyundai šlape do pedálů i jinde. Měl jste někdo možnost svézt se v už zmíněném Ioniqu 5? To je naprosto boží auto s dokonalým retro futuristickým vzhledem. Měl-li bych si koupit elektromobil, chci právě jeho. Také jsem měl loni ve Francii možnost si na chvíli staticky prohlédnout nový Genesis GV80 – aktuální SUV luxusní odnože značky. Na rozdíl od toho šíleného Santa-Fe z roku 2007 vypadá toto vážně hodně dobře. 

V neposlední řadě značka nepolevuje ani při vývoji nových technologií, při kterém nejenže bez problému drží krok s evropskou konkurencí, ale mnohdy se zdá, že jí dokonce ujíždí, viz v úvodu zmiňovaný e-Corner. Růst značky za poslední dvě dekády je tak opravdu markantní a co je hlavní, baví mě. Je rozhodně zajímavé ho sledovat, což, nalijme si čistého vína, neplatí úplně o všech dnešních automobilkách.

Je pravda, že tento článek je ve zdejší komunitě pravděpodobně trochu nošením dříví do lesa, protože všechno, co zde stojí, už samozřejmě víte. Taky možná mírně vyvolává dojem PR, čímž být nemá. Jenže já ho chtěl i tak napsat, jelikož si myslím, že Hyundai si uznání zaslouží. Jsem tak velmi zvědavý, co přinese budoucnost této značky, protože už teď mám dojem, že úvodní heslo skutečně nabývá na významu. Ano, Hyundai, zdá se, nezastavíš. 
 

Jak jste na tom vy? Máte podobné zkušenosti se starým hyundaiem? Také vás baví, jaká je značka dnes? A na co se těšíte v její budoucnosti? Diskuze je vaše. 

Omlouvám se za ilustrační fotografie, staré hyundaie jsem si jaksi nefotil.