Jackie Stewart – příběh o legendě v kostkovaných kalhotách

John Young „Jackie“ Stewart se narodil 11. června 1939 ve vesničce Milton ve Skotsku. Otec Robert je bývalým amatérským motocyklovým závodníkem. Teď vlastní prodejnu a opravnu vozů Austin a později i Jaguaru. Maminka Jeannie je vášnivou řidičkou, s velkou radostí zkouší každý vůz, který dorazí do prodejny automobilů. Jackie má také o osm let staršího bratra Jimmyho, ten se stane perspektivním jezdcem slovutné stáje Ecurie Ecosse, dokonce se v roce 1953 účastní mistrovského závodu Formule 1 v Brands Hatch.

Malý Jackie tráví dětství na farmách u svých prarodičů, poznává zemědělské práce, dojí krávy. Dědeček James ho učí zacházet s puškou, střílí škodnou, králíky, holuby. Ve svých devíti letech se Jackie poprvé dostává za volant Austinu 16. Musí si podložit sedadlo plechovkou, aby vůbec viděl ven, a opatrně se projíždí po dvorku.

Zdánlivě se zdá, že v rodině takových motoristických nadšenců bude mít Jackie vyšlapanou cestu k automobilových závodům. Ale nic nebude tak jednoduché, prvotní vášní Jackieho Stewarta se stane úplně jiný sport.

Jackieho dětství provází problémy ve škole, i když se snaží, tak se studijních úspěchů nedočká. Do školy chodí nerad, vymlouvá se, tu na bolesti žaludku, tu na chřipku, jen aby tam nemusel chodit.

„Bylo mi devět, když mě paní učitelka vyvolala a chtěla, abych četl z knihy. Podíval jsem se na první stránku a viděl tam jen džungli tvořenou písmeny. Snažil jsem se najít první slovo, abych se měl aspoň něčeho chytit, ale nebylo tam nic, jen změť nerozluštitelných a nesmyslných znaků. Červenal jsem se, žáci se začali pochechtávat. Začaly mi téct slzy. Paní učitelka na mě křičela, že jsem líný hlupák, děti se mi smály.“

I mnohem později je Jackiemu divné, že si je schopen zapamatovat všechny zatáčky na okruhu Nürburgring, místa, kde řadí, přesné brzdné body, ale číst mu nejde. Bude to trvat ještě desítky let, než se Stewart dozví pravdu.

Jako outsider, kterého všichni považují za hlupáka, se Jackie bezcílně potuluje po nebezpečných ulicích. Jednoho dne, po návratu z biliárové herny, ho přepadne skupina výrostků. Jackie končí se zlámanými žebry, klíční kostí a se zlomeným nosem. Lidé si později často myslí, že hrbolek, který mu na nosu po této události zůstal je pozůstatkem nějaké nehody během formulových závodů.

Ale byla to právě tato rvačka, která Jackiemu otevřela oči. Jackie si uvědomí, že by chtěl něco dokázat, ukázat ostatním, že může být v něčem úspěšný. Začíná pracovat u otce v dílně, věnuje se střelbě z brokovnice. V kalendáři se píše datum 1. ledna 1953, Jackie vítězí v lokální soutěži ve střelbě na hliněné holuby. Snad poprvé v životě zažívá pocit úspěchu, všichni mu aplaudují. Střelba mu dodává pocit sebedůvěry.

V průběhu let se Jackie stává vynikajícím střelcem. V disciplíně skeet vyhrává šampionáty v Anglii, Irsku, Skotsku, ve Walesu. Dvakrát vítězí také v Coupe de Nations, nejprestižnějším klání Evropy. Účastní se rozstřelu na Letní olympijské hry, které se mají konat v roce 1960. Nominováni mohou být pouze dva střelci, Jackie je nervózní a poslední položku střelby kazí. Olympijská příležitost mu jen těsně uniká, stává se pouze náhradníkem britského týmu.

Jackie Stewart

Pan A. N. Other, začátky závodění

Jackieho sportovní ambice se zdají být u konce, plánuje, že se bude věnovat pouze práci v otcově servisu. Jednoho dne se však objeví u dveří dílny dlouholetý zákazník Barry Filer. Mezi řečí nabízí Jackiemu možnost svézt se v lokálním závodu v Heatfieldu za volantem jeho Porsche 356 Super 90. Stewartovi připadá tato možnost velmi lákává, ale ví, že jeho maminka Jeannie si nepřeje, aby se z Jackieho stal závodní jezdec. Jeannie je toho názoru, že jeden závodní jezdec v rodině stačí. Jackieho bratr, Jimmy Stewart, měl navíc v roce 1954 v Le Mans vážnou nehodu, následně také v Silverstone, kvůli které byl nucen ukončit kariéru.

Jackie ví, že o tom nesmí mamince říct, touha po nové zkušenosti je ale silnější. Do závodu v Heatfieldu proto nastupuje pod anonymním pseudonymem A. N. Other. Závodník A. N. Other si pomalu začíná budovat lokální pověst. Jeden z jeho přátel mu pak navrhne, že by měl vyzkoušet jízdu na opravdovém závodním okruhu. Při testování na okruhu Oulton Park všechny ohromí svou rychlostí. Za volantem Marcosu GT Xylon se poté A. N. Other v dubnu 1961 dočká svého prvního vítězství.

Po devíti měsících je identita závodníka jménem A. N. Other prozrazena. Jackieho maminka si pročítá místní noviny. V nich spatří svatební fotografii, svého syna a jeho manželky Helen, s popisem: Stewart – závodní jezdec.

Jackie musí s pravdou ven, své mamince se přizná. Ta, ač je velkou obdivovatelkou automobilů a milovnicí rychlé jízdy, celou Jackieho závodní kariéru poté ignoruje.

V únoru 1963 Jackie podepisuje smlouvu se slavným týmem Ecurie Eccose. Za volanty vozů Tojeiro EE-Buick a Cooper Monaco T49 začínají na Jackieho závodním kontu přibývat úspěchy, v roce 1963 vyhrává čtrnáct závodů. Lidé v okolí závodů si začínají Stewarta všímat. V březnu následujícího roku přichází nabídka na testování vozu Formule 3 na okruhu v Goodwoodu. Jackie si vůbec není jistý, zda má hozenou rukavici přijmout. Vidí se spíše za volantem cestovních a GT vozů, než v kokpitu monopostu. Nakonec zatelefonuje Jimu Clarkovi, ten ho přesvědčí o tom, že to má zkusit.

Na okruhu se setkává s Johnem Cooperem a Kenem Tyrrellem. Jackie společně s Brucem McLarenem testují nový monopost Cooper pro Formuli 3. Po pár odjetých kolech se Jackie vrací do boxů.

„Po návratu do boxů jsem koutkem oka zahlédl Johna Coopera. Sledoval testování v první zatáčce na okruhu, teď běžel do boxů a křičel na Kena Tyrrella: Podepiš ho! Podepiš ho!“

V průběhu dne se Jackiemu podaří zajet rychlejší čas, než ten, na který dosáhl Bruce McLaren, jezdec s pětiletými zkušenostmi ve Formuli 1.

Ken Tyrrell okamžitě nabízí Stewartovi smlouvu. Jackie začíná závodit ve Formuli 3. Hned při svém prvním startu na okruhu Snetterton za volantem Cooperu T72 vítězí. Jeho další působení by se dalo shrnout takto: Goodwood – výhra, Oulton Park – výhra, Aintree – výhra, Silverstone – výhra. Poté se šampionát přesouvá mimo Velkou Británii. Následuje vítězství v Monaku. Tam za Jackiem přichází jeho idol Juan Manuel Fangio, chválí ho za předvedenou jízdu. Před dlouhými jedenácti lety Fangio věnoval Jackiemu na okruhu v Brands Hatch svůj autogram, teď ho zahrnuje komplimenty. Stewart si pochvaly nesmírně váží.

Stewart během závodů Formule 3, Monako, 1964

Začátky ve Formuli 1

Už během skvostné debutové sezóny ve Formuli 3 je Jackie v hledáčku týmů Formule 1. Na stole mu leží hned tři nabídky, od Cooperu, BRM a Lotusu. Cooper zavrhne jako neperspektivní, rozhoduje se mezi Lotusem a BRM.

„Studoval jsem auta, Lotus byl nepochybně nejrychlejším vozem v poli, ale vypadal tak křehce v porovnání s více robustním BRM. Chci rychlost Lotusu nebo spolehlivost BRM?“

Lotus si vyzkouší během tréninku na Velkou cenu Británie v roce 1964. Po dlouhém uvažování si zvolí tým BRM. Jackie se rozhodne, bude týmová dvojka zkušeného Grahama Hilla. Má z Grahama dobrý pocit, chová se k Jackiemu šlechetně, podporuje ho a radí mu. Ačkoliv Colin Chapman ví, že Jackie za Lotus závodit nebude, přesto mu nabízí možnost si s Lotusem zazávodit, dá mu příležitost účastnit se nemistrovského závodu F1 v Kyalami. Jim Clark má po koulovačce poraněná záda, za volant Jimova Lotusu 33 tak Jackie usedá jako náhradník. Sám neví jak, ale podaří se mu zajistit pole position a v jedné z rozjížděk zvítězit.

V kalendáři se píše datum 1. ledna 1965 a Jackie se svým BRM P261 stojí na startu Velké ceny Jihoafrické republiky. Stewart je nervózní, snaží se soustředit na svůj výkon, po startu z jedenáctého místa se během závodu propracuje až na šesté místo v cíli. Při svém debutu si tak připisuje svůj první mistrovský bod. Snad jediný, kdo má smíšené pocity je Ken Tyrrell, vsadil se s Johnem Cooperem, že Jackie porazí Bruce McLarena.Tyrrell svou sázku prohrál.

Hned v následujícím závodu, ve Velké ceně Monaka, se Jackie dočká svého prvního pódiového umístění, když dojíždí třetí. Následují stříbrné příčky v Belgii a Francii. Další druhé místo přidává ve Velké ceně Holandska a v Itálii, na okruhu v Monze, po velkém souboji s Clarkem a HiIlem, slaví své premiérové vítězství ve Formuli 1.

Jackie s monopostem BRM P261 před Jimem Clarkem, první vítězství, Monza, 1965

První sezóna je v podání Jackieho skvostná, když končí na třetím místě celkově, za suverénním Jimem Clarkem a stájovým kolegou Grahamem Hillem.

Sezóna roku 1966 začíná pro Jackieho vítězně. Přes výkonový handicap vůči třílitrovým agregátům většiny konkurentů, Stewart s dvoulitrovým BRM P261 vítězí ve Velké ceně Monaka.

Pak se však vrtkavá štěstěna obrací a Stewart v následující Velké ceně Belgie těžce havaruje.

Havárie ve Spa-Francorchamps, boj za zlepšení bezpečnosti

Je 12. června 1966. Přírodní živly se proti závodníkům spikly, nad hornatými Ardenami se honí černé bouřkové mraky, potom se obloha protrhne a okruh smáčejí vodopády deště.

Závodníci své monoposty nezvládají, trať se mění v klikatící se řeku. Hned osmi jezdcům není dopřáno zažít nájezd do druhého kola závodu. Stewart je jedním z nich. Jackie je na třetí pozici, krajinou se nese zvuk vytočeného osmiválce, od kol víří gejzíry vody, Stewart se po dlouhé rovince Masta blíží k obávané šikaně Masta Kink.

„Masta Kink byla s přehledem nejobtížnější zatáčka na celém světě. Všichni si myslí, že Eau Rouge je skvělá zatáčka, ale Masta Kink, to je teprve něco, zatáčka s velkým Z.“

V rychlosti kolem 270 km/h ztrácejí pneumatiky Stewartova monopostu BRM poslední dotyky s povrchem trati a kloužou na vodní vrstvě.

„Můj vůz se proměnil v neřízenou střelu, přerazil telegrafní sloup, proletěl kůlnou, aby skončil o více než dva metry níže u základů farmářské budovy. Monopost byl kolem mě omotán. Co však zabránilo tomu, že jsem nenarazil do stromu? Byl bych okamžitě mrtev. Byla to jen vůle štěstěny. Zmítal jsem se mezi vědomím a bezvědomím, ale byl jsem naživu.

Slyšel jsem povědomý hlas, který na mě volal jménem. Byl to Graham Hill. Shodou náhod ztratil kontrolu nad vozem ve stejném místě. Vyskočil ze svého monopostu a přiběhl mi na pomoc. O pár minut později se k němu přidal Bob Bundurant, který rovněž havaroval. Ani po dlouhých dvaceti minutách se neobjevil žádný traťový maršál, Graham a Bob se rozhodli, že mě musí dostat z vraku, co možná nejdříve. Nádrž, která byla po startu závodu plná paliva, praskla a vytvořila z kokpitu vanu plnou benzínu. Stačila by jediná jiskra, která by nás tři zabila. Byl jsem zaklíněný za volantem, Graham rozhodl, že je potřeba sehnat klíč. Co následovalo, to bylo stěží k uvěření. Bob přemýšlel, kde by na celé Zemi dokázal sehnat potřebný klíč, rozhlédl se a přeběhl přes trať, kde mělo pár diváků zaparkované své vozy, aby se zeptal, zda někdo nemá bednu s nářadím.

Bob měl štěstí, podařilo se mu sehnat několik klíčů a jeden z nich pasoval na matici, kterou byl připevněn volant. Od té doby, než se stal standardem rychloupínací volant, jsem vozil vždy s sebou v kokpitu klíč.

Potom mě přenesli do stodoly, cítil jsem, že mám kůži poleptanou vysokooktanovým benzínem. Požádal jsem Grahama, aby mě svlékl do naha. Poté Graham vyrazil pro pomoc, najít sanitku, protože i po půl hodině po nehodě stále nikdo nedorazil. Právě v tom okamžiku do stodoly dorazily tři zdravotní sestry, nevěděl jsem, odkud se vzaly, ale najednou tady prostě byly. Snažily se mě obléct, ale Graham jim to zakázal. Pak jsem byl převezen do ´zdravotního střediska´ na okruhu, kde jsem ležel přikrytý plátnem na špinavé podlaze plné nedopalků cigaret.“

Stewartovy patálie však ještě nekončí, je naložen do sanitky a s policejním doprovodem je odvážen do nemocnice. Nejprve se sanitka ztratí policejnímu doprovodu, pak samotná zabloudí. Nakonec je Jackie se zlomenými žebry, klíční kostí a s poleptanou kůží letecky přepraven do Anglie. Pod dojmem nehody se Jackie zamýšlí nad celkovým zabezpečením okruhů, nad způsobem, jakým je zajištěna lékařská péče během závodů.

Zdemolované BRM P261 Jackieho Stewarta.

Jackie si také píše deník, zaznamenává si i smrtelné nehody svých přátel. Jen v roce 1968 by se na stránkách dalo najít: 7. dubna – Jim Clark, 7. května – Mike Spence, 8. června – Ludovico Scarfiotti, 7. července – Jo Schlesser…

Stewart si klade otázky. Proč bylo tolik mých přátel zabito při závodech? Jak je možné, že lékař na okruhu je specializací gynekolog, který má minimální zkušenosti s interním lékařstvím, neurologií? Proč musíme být součástí takového krveprolití?

Jackie bojuje za zlepšení lékařské vybavenosti, modernizaci okruhů, vytvoření ochranných bariér a únikových zón kolem tratí. Apeluje za zajištění odpovídajícího školení traťových komisařů a zlepšení jejich výbavy, zavedení integrálních helem, povinných bezpečnostních pásů. V případě, že se mu podmínky na okruhu zdají po inspekci příliš nebezpečné, přesvědčí závodníky o nutnosti závod bojkotovat, tak jako se stalo ve Spa-Francorchamps v roce 1969 a na Nürburgringu o rok později.

Jackie čelí tlaku médii, majitelů okruhů, někteří závodníci se o něm myslí, že je zbabělec.

„Vzpomínám si, že jsem v boxové uličce potkal Innese Irelanda (první Skot, který vyhrál VC Formule 1), podíval se na něj, a on začal mávat rukama a kdákat jako slepice.“

Stewart je neoblomný a své si prosadí. Závodníci v budoucnu mu za jeho snahu budou vděční.

Tým Matra, nejlepší závod Jackieho Stewarta

Po neúspěšných sezonách 1966 a 1967, kdy jsou monoposty BRM katastrofálně nespolehlivé, přechází Stewart do týmu Matra.

Přechodu k Matře však předcházejí námluvy s týmem Ferrari. Jackie odlétá do Maranella, samotný Enzo Ferrari podá Stewartovi ruku a pevným stiskem rukou je dohoda uzavřena. Jackie bude jezdit za tým Scuderia Ferrari. Nic však není jen černobílé a po návratu z jednání mu jeho týmový kolega z Formule 2, belgický závodník Jacky Ickx, prozradí, že Ferrari jedná i s ním. Stewart je chováním týmu Ferrari rozčarován, za jeho zády se domlouvají s jiným závodníkem, dohodu s Ferrari proto okamžitě ruší. Enzo to vnímá jako zradu a Stewartovi nikdy neodpustí. O jedenáct let později, po ukončení kariéry, pracuje Jackie pro televizní společnost. Je zvykem, že mu závodní týmy propůjčují své vozy, aby je analyzoval, zhodnotil jejich přednosti a slabé stránky. S výjimkou jednoho týmu. Ferrari. Odpověď Enza Ferrariho je prozaická: „Když můj vůz nebyl pro Stewarta dobrý v roce 1967, proč by měl být pro Stewarta dost dobrý teď?"

I samotný Jackieho vstup do týmu Matra nese punc lehké kuriozity. Matra totiž nemá monopost pro Formuli 1. Podnikavý Ken Tyrrell to ale nepovažuje za problém, do upravené Matry pro Formuli 2 nechá namontovat legendární motor Ford-Cosworth DFV, třílitrový osmiválec o výkonu 410 koní, a monopost pro F1 je na světě. Byť má tato formule s názvem Matra MS9 pouze jepičí život a záhy je nahrazena modelem MS10, zdá se, že základ pro budoucí úspěchy je právě položen, když sezónu roku 1968 dokončí Stewart na druhém místě v celkové klasifikaci, ačkoliv má během roku velký zdravotní problém. Při závodech Formule 2 v Jaramě si při nehodě poraní ruku.

Zranění zápěstí bere Jackie jako banalitu, ale lékaři vnímají zlomeninu člunkovité kosti jako velký problém. Stewart hledá specialisty po celém světě, ale odpověď je stále stejná – vzhledem k nízkému průtoku krve v této oblasti bude hojení trvat minimálně dvacet týdnů. Jackie se nenechá přesvědčit, nechá si vyrobit speciální dlahu a vrací se za volant monopostu. Závodění mu ale působí strašné bolesti a obrovskou únavu. Ovládá formuli v podstatě pouze jednou rukou, po závodech na okruhu v Brands Hatch ho musejí z vozu vynést, sám na to nemá sílu. Přes, ne zcela doléčené, zranění se Jackie vypíná k jednomu z jeho největších vítězství. V kalendáři Formule 1 se 4. srpna 1968 chystá závod na okruhu Nürburgring, v Zeleném pekle, jak třiadvacetikilometrový okruh jako první Stewart pojmenuje.

V pohoří Eifel panují po celý závodní víkend naprosto příšerné povětrností podmínky. Hustě prší, je mlhavo, v sobotu viditelnost klesá na deset metrů, organizátoři jsou nuceni přesunout tréninky na nedělní ráno. Situace se však druhý den nikterak nelepší. Jackie vůbec nechce nastoupit do tréninku před závodem. V hustém dešti a v neprostupné mlze mu to připadá jako holé šílenství. Ken Tyrrell na Jackieho naléhá, Stewart je naštvaný, ale nakonec do formule nasedá. Později dá Kenovi za pravdu, Jackie si uvědomí, že je nutné se seznámit s aktuálním stavem okruhu, zjistit veškerá možná riziková místa.

Podmínky na Nürburgringu byly v roce 1968 kruté, Jackie Stewart, Matra MS10.

Start závodu je o padesát minut odložen, všichni závodníci v sobě nesou jiskřičku naděje na zlepšení podmínek, ale osud jim to nedopřeje. Jackie stojí na startovním roštu na šestém místě, sundává si hodinky a předává je Kenu Tyrrellovi, tak jak má ve zvyku. Závod může začít.

„Hned po odmávnutí startu Jacky Ickx příliš protočil kola, já jsem se tak prosmýkl kolem boxové uličky na třetí místo za Grahama Hilla a Chrise Amona.

Věděl jsem, že viditelnost přes vodní tříšť bude špatná, ale to, co se ve skutečnosti dělo, bylo k neuvěření. Neviděl jsem značky ukazující vzdálenosti brzdných bodů před zatáčkami, neviděl jsem Chrisův monopost přede mnou, jel jsem jen velkou zdí tvořenou vodní tříští.

Soustředil jsem se na jízdu, snažil jsem se následovat stopy kol přede mnou, v blízkosti pasáže Adenauer jsem zjistil, že se Chrisovi přibližuji. Chystám se ho předjet, ale vodní tříšť je hustá, jedu úplně poslepu. Zrychluji a předjíždím, cítím úlevu. Nejen kvůli tomu, že jsem už na druhé pozici, ale cítím se hlavně trošku bezpečněji.

Je to jako pilotovat letadlo ve špatném počasí bez radaru. Takové podmínky by byly pekelné na každém okruhu, ale bylo by to nic ve srovnání s děsivým okruhem Nürburgring, s mnoha rychlými pasážemi, a naopak také s utaženými, pomalými zatáčkami.

Teď jsem se potřeboval dostat před Grahama Hilla, po jeho předjetí v pasáži Schwalbenschwanz jsem pocítil příval euforie, byl jsem první, vodní tříšť už nebyla problémem, jen hustá mlha, snižující dohlednost na čtyřicet metrů. A v těchto podmínkách jsme jeli rychlostmi kolem 275 kilometrů za hodinu.

Myslím, že jsem nikdy na Nürburgringu nezajel perfektní kolo. Pokaždé jsem udělal nějakou chybu. Na okruhu se střídá spousta rozličných povrchů, některá místa tak rychle vysychají, jiná naopak drží vodu. Malé potůčky, které tečou po trati, je téměř nemožné vidět ve stínu stromů. Zjistíte, že tam jsou, až když vůz podlehne aquaplaningu na pět centimetrů hluboké vodě.

Byl jsem plně soustředěný na jízdu s vědomím blížící se katastrofy v jakékoliv sekci okruhu. V desátém kole, dvě zatáčky za Karusselem, jsem vletěl do hluboké vody. Ztratil jsem kontrolu nad svou Matrou. Podíval jsem se dopředu a zjistil jsem, že se monopost řítí na traťového maršála.

Traťový maršál poskakoval ze strany na stranu, pak jako kdyby zamrzl na jednom místě. Byl jsem si jistý, že ho trefím. Ale pak, snad nějakým zázrakem, se formule chytla. Ten malý kousek získané přilnavosti stačil, abych dostal vůz pod kontrolu a vrátil se zpět do stopy.“

Jackie Stewart vyhrává závod s náskokem více než čtyř minut na Grahama Hilla. Jeho první starostí je osud ostatních jezdců. S uspokojením si vydechne, s vědomím, že se nikomu nic nestalo.

Mistrovský rok a Monza 1969

Rok 1969 začíná v podání Jackiho skvostně, vítězstvím ve Velké ceně Jihoafrické republiky, další výhru si připisuje hned v následujícím závodu ve Španělsku, nyní již za volantem nové Matry MS80. V Monaku si na své konto přidává vůbec první pole position v kariéře pilota Formule 1, ale ze závodu odstupuje kvůli zlomené poloose. Následuje trojice výher, v Holandsku, Francii, Velké Británii a stříbrná příčka na Nürburgringu.

Teď přichází na scénu Velká cena Itálie, Jackie ví, že mu výhra zajistí mistrovský titul, ale závod samotný rozhodně nebude procházkou růžovým sadem.

Krátce po startu závodu se Jackie dostává do vedení, ale hned v druhém kole mu zkomplikuje situaci zajíc, který poskakuje přes trať. Stewart ho sráží svým pravým předním kolem. Jackie neměl možnost se ubohému zvířátku vyhnout, ale může dále pokračovat v závodu, obává se však o stav pneumatiky. V první třetině závodu probíhá velký boj o první místo, jezdci si několikrát vymění průběžné vedení. Jackie svádí souboj především s Jochenem Rindtem a Piersem Couragem. Pak se Jackiemu daří první příčku držet, ale v zádech má teď Grahama Hilla. Do boje o první příčky se přidávají i Jean-Pierre Beltoise a Bruce McLaren.

Při nájezdu do posledního kola vede Stewart, velmi těsně následován Rindtem, Beltoisem a McLarenem. Jochen Rindt v zatáčce Curva Grande předjíždí Jackieho, ale ten si brzy bere vedení zpět. Už zbývá jen Parabolica, poslední zatáčka. Na rovince před ní jsou čtyři jezdci natěsnáni vedle sebe. Jochen utočí vnitřní stopou a dostává se na malý okamžik před Stewarta, na výjezdu je ale příliš široký, Beltoise jde velmi agresivně a pozdě na brzdy, jeho monopost se vlní jako had, na vjezdu do zatáčky na chvíli přebírá vedení. Dostává se ale mimo ideální stopu, což ovlivňuje jeho akceleraci na výjezdu ze zatáčky. Na cílovou rovinku vyjíždí Jackie po boku s Beltoisem, Jochen Rindt je v těsném závěsu za Jackieho Tyrrellem, využívá aerodynamického stínu a útočí. Cílová čára se blíží, Stewart vítězí a 7. září 1969 se stává poprvé mistrem světa. Mezi prvními čtyřmi závodníky je rozdíl pouhé 0,19 sekundy, tak těsný byl finiš závodu.

Těsné vítězství na okruhu v Monze.

„Vyhrál jsem závod jen o malý kousek před Jochenem Rindtem. Diváci úplně zešíleli, vběhli na trať. Policie se je marně pokoušela zastavit.

Po pódiovém ceremoniálu jsem vyhledal Helen. Dav se naprosto vymkl kontrole. Utíkali jsme a nakonec jsme se schovali na toaletě v administrativní budově. Během pár minut diváci vyrazili dveře, s Helen jsme vylezli oknem, ruku v ruce jsme se běželi schovat do kamiónu Dunlopu.

Diváci byli bouřliví a šťastní, necítil jsem žádné nebezpečí, chtěli mi jen pogratulovat k titulu. Ale měl jsem pocit, že se odsud nikdy nedostaneme.

Podíval jsem se z okna kamiónu, abych zjistil co se děje, ale to byla chyba. Někdo mě zahlédl. A museli jsme prchat znovu. Nakonec nás do bezpečí odvezl náš přítel Phillip Martyn ve svém Mercedesu.“

Vítězný monopost Matra považuje Stewart za nejlepší v jeho kariéře.

„Myslím, že Matra MS80 byl nejlepší monopost, který jsem kdy řídil. Později jsem závodil a vyhrál titul v roce 1973 s Tyrellem 006, ale ten měl velmi krátký rozvor. Bylo docela složité ho řídit. Choval se velmi nervózně, ale byl rychlý, právě z důvodu rozvoru, na tratích jako Monako. Ale na rychlejších okruzích se ovládal obtížně, měl jsem plné ruce práce.“

Trnitá cesta k dalším úspěchům, tým Tyrrell

Po zisku mistrovského titulu Jackie testuje Matru s novým vidlicovým dvanáctiválcem, motor má velmi příjemnou výkonovou křivku a nádherný zvuk, ale je příliš velký a komplikovaný, chybí mu „jiskra“, kterou má jednotka Ford-Cosworth. Cesty Kena Tyrrella a stáje Matra se pak rozcházejí, protože Matra nesouhlasí s použitím motoru Ford. Jackie a Ken jsou teď bez monopostu. Osloví proto Lotus a Brabham, ti však nemají zájem dodávat své šasi konkurenci. Nakonec se tedy dohodnout s firmou March Engineering, která jim bude dodávat formuli March 701.

V průběhu sezóny se až na pár světlých okamžiků, včetně pódiových umístění a vítězství ve Velké ceně Španělska, jeví vůz jako nedostatečně rychlý a nepříliš spolehlivý. Během roku se Jackie a Ken Tyrrell rozhodují pro vývoj vlastního šasi, rodí se tak typ Tyrrell 001.

Stewart krotí smyk monopostu March 701, za ním je výsledek havárie Ickxe a Olivera, Jarama, 1970

Tyrrell 001 od počátku vypadá jako velmi rychlý monopost, hned při svém debutu ve Velké ceně Kanady si s ním Jackie zajistí pole position, v závodě vede, ale zlomené přední zavěšení jej donutí odstoupit. Obdobná situace se opakuje v následné Velké ceně USA, Jackie vede téměř celý závod, ale ani tady mu není dopřáno vidět šachovnicový praporek.

V posledním podniku roku, kde se neukáznění mexičtí diváci chovají jako smyslů zbavení, Jackie srazí velkého psa, který pobíhá po trati. Situace končí nebezpečnou situací, kdy podle Jackieho Stewarta mohly desítky diváků přijít o život.

„Trefil jsem psa, který nevysvětlitelně zabloudil na trať. Nebohé zvíře bylo popletené, zmatené řevem motorů. Byl to velký pes, ale z místa, kde jsem seděl, mi přišel obrovský jako slon. V rychlosti 260 km/h byl náraz drtivý. Formule se prudce stočila doleva a mířila do míst, kde seděli diváci se zkříženýma nohama, pouhých pár metrů od asfaltu. Jen tak tak se mi podařilo získat zpět kontrolu nad vozem.“

V roce 1970 končí Stewart až na pátém místě v celkové klasifikaci. Frustrující sezóna je však v Jackieho hlavě zastíněna smrtí jeho přátel, závodníků F1, Pierse Courageho, Bruce McLarena a Jochena Rindta.

Druhá korunovace

V kuloárech se před sezónou 1971 přemítá, zda budou úspěšnější monoposty poháněné těžšími dvanáctiválci, či budou úspěšnější stáje poháněné lehčími motory Ford-Cosworth DFV. První závod roku, Velká cena Jihoafrické republiky jasnou odpověď nedává, když Jackie dojíždí druhý za Mariem Andrettim s monopostem Ferrari 312B, poháněným právě plochým dvanáctiválcem. Do dalšího závodu nastupuje Stewart s novým Tyrrellem 003. Debut novinky je velmi úspěšný. Ve Velké ceně Španělska, která je historicky prvním závodem Formule 1, kde jsou použity pneumatiky typu slick, Jackie dovede vůz k vítězství.

V následné Velké ceně Monaka se Jackie pořádně zapotí. V kvalifikaci jasně dominuje, ale samotný závod nebude nic jednoduchého. Těsně před startem závodu, během zahřívacího kola, Jackie zjistí, že má něco s brzdami. Stewart stojí na startovním roštu, mechanici hledají a nalézají příčinu problému, ale z důvodu nedostatku času nejsou schopni závadu řešit. Jackie musí odjet závod bez zadních brzd. V náročných a chyby neodpouštějících ulicích Monaka čeká Stewarta s tímto handicapem velká výzva. Přesto se mu daří na podmínky adaptovat a závod promění v další zlatý pohár.

Jackie v Monaku, 1971

„Vrátil jsem se do boxů, vzal si nazpět své hodinky od Kena Tyrrella. Se slovy ´velmi dobře´ mě pochválil za předvedený výkon. Překvapilo mě to, protože Ken mě těmito slovy nikdy nepochválil. Ale Kenovi bylo zcela zřejmé, jak náročné to muselo pro mě být, odjet celý závod bez zadních brzd. Bylo to také poprvé a naposledy v mé závodní kariéře u Kena Tyrrella, co jsem pochvalu ´velmi dobře´ od něj slyšel. Ken nebyl zrovna z těch lidí, kteří by hýřili komplimenty a já jsem nebyl z těch, kteří by je potřebovali poslouchat.“

Pak přichází Velká cena Holandska na okruhu Zandvoort a spolu s ní velká frustrace z pneumatik Goodyear. V prudkém lijáku fungují pneumatiky Firestone používané konkurencí daleko lépe, Jackie tlačí svůj monopost k absolutním limitům, ale výsledkem je rozpačité jedenácté místo.

Rozčarování si Jackie napraví v následujících třech závodech, Francie – výhra, Velká Británie – výhra, Německo – výhra. Monoposty Tyrrell dominují startovnímu poli. Konkurenci se nezdá odlišný zvuk motorů, podezřívají tým Tyrrell z používání nelegálního paliva nebo ze zvětšeného objemu agregátů. Technická prohlídka nic neodhalí, přesto tyto zvěsti stále neutichají.

Před Velkou cenou Rakouska má Jackie náskok 32 bodů na Ickxe a 34 bodů na Ronnieho Petersona. Jako jediní mají ještě šanci Stewartovi zkomplikovat cestu za druhým mistrovským titulem. Závod samotný se pro Jackieho vyvíjí dobře. Do pětatřicátého kola. Stewart se drží na třetí pozici, pak se však jeho monopost rozhodne být tříkolkou. S utrženým zadním kolem v hodinách vylétá do trávy. Stewart pak zbytek závodu sleduje v roli diváka. Jacky Ickx byl nucen za závodu odstoupit ještě před Stewartem, Peterson skončil až osmý. Jackiemu už teď druhý mistrovský titul nemůže nikdo vzít, 15. srpna 1968 je podruhé korunován.

Labutí píseň Jackieho Stewarta

V roce 1972 končí Jackie druhý v celkové klasifikaci za Emersonem Fittipaldim. Pro Jackieho tento rok nebyl jednoduchý, cítil se pořád unavený, měl problémy s rovnováhou. Stewart trpěl chudokrevností. Další důkladná lékařská prohlídka odhalila krvácející vředy na dvanácterníku.

Jackie před Emersonem Fittipaldim, Österreichring, 1972

Jackie přemítá o své budoucnosti. Jeho syn Paul chodí do stejné školy jako dcera Jochena Rindta a syn Jo Bonniera, děti dvou tragicky zahynulých závodníků. Jednoho dne se Paul zeptá Jackieho, jestli je další na řadě. Položená otázka zasáhne Stewarta přímo do srdce. Jackie synovi sice odpoví, snaží se situaci zlehčit, ale v hlavě mu víří myšlenky. Každým odjetým závodem je blíže tomu, být tím, který je dalším na řadě.

Na začátku roku 1973 se zdá, že Emerson Fittipaldi je plný odhodlání jít za obhajobou mistrovského titulu, když v úvodních dvou závodech vítězí. Jackie bere jen bronz v Argentině a stříbro v Brazílii. Pak se šampionát přesouvá do Jihoafrické republiky, cesta k prvnímu vítězství v roce 1973 však bude trnitější, než by se samotnému Stewartovi líbilo.

V tréninku na Velkou cenu Jihoafrické republiky se Jackie v rychlosti přes 280 km/h blíží k zatáčce Crowthorne, povoluje tlak na plynový pedál a chystá se brzdit. Šlape na brzdový pedál, téměř nic se však neděje, přední brzdy jeho Tyrrellu 006 selhávají, monopost vylétá z trati a míří na betonovou zeď.

„Poprvé a naposledy v životě jsem si myslel, že toto je můj konec. Ve těchto kritických milisekundách se čas zpomalil. Měl jsem pak jeden ze svých nejvíce neobvyklých zážitků v mém životě. Dostal jsem se mimo své tělo a viděl jsem sám sebe z výšky, jak bojuji s vozem a snažím jej dostat pod kontrolu. Vnímal jsem hluk, jak monopost vylétá z trati a je trhán na kousky. Pak bylo naprosté ticho. Otevřel jsem oči, všechno, co jsem kolem sebe viděl bylo bílé, myslel jsem si, že jsem v nebi.“

S neuvěřitelnou dávkou štěstí, Jackie zírá na bíle natřenou betonovou zeď. Poté vystupuje z vraku nezraněn a míří do boxů. S vypůjčeným vozem od týmového kolegy Ceverta se ještě stihne do závodu kvalifikovat. Monopost však není pro Jackieho vhodně nastaven a výsledkem je tak až šestnácté místo na startovním roštu. V samotném závodu se Stewart během pár úvodních kol probojuje do čela a první příčku už z rukou nepustí.

Jednoho dne se Jackie rozhodne pozvat na večeři Kena Tyrrella a dva přátele z Ford Motor Company. Chvíli diskutují u vína, pak jim Jackie oznámí, že toto bude jeho poslední rok ve Formuli 1. Zdá se, že jeho rozhodnutí nevzbudí u přátel žádný větší údiv. Pro veřejnost bude rozhodnutí tajemstvím, stejně jako pro Helen.

Během roku Jackie nasbírá další čtyři vítězství. V Belgii, Monaku, Holandsku a Německu. Po stříbrné příčce ze závodu v Rakousku je před ním Velká cena Itálie na okruhu v Monze, kde za určitých podmínek může být potřetí korunován titulem mistra světa.

Závodní víkend v Itálii však nezačíná dobře, Stewarta trápí chřipka a bolí ho v krku, kvalifikuje se až na šesté pozici. Dvě hodiny před startem závodu navíc vypoví službu pohonná jednotka a mechanici mají plné ruce práce s instalací nového motoru. Aby smůly snad nebylo málo, tak krátce po startu Jackieho postihne defekt a padá ze čtvrté příčky až na dvacáté místo, za ním jsou jen dva opozdilci. Stewart to ale nezabalí, rozhodne se, že si užije pořádnou stíhací jízdu. Zajíždí jedno nejrychlejší kolo za druhým, brilantní jízdou se probíjí startovním polem. Končí čtvrtý. Tato příčka mu stačí k zisku třetího titulu mistra světa.

Jackie a týmový kolega Cevert, Nürburgring, 1973

Po páté pozici z Velké ceny Kanady je před Jackiem poslední závod jeho kariéry. Během kvalifikace na Velkou cenu USA bohužel havaruje Stewartův týmový kolega François Cevert.

„Přiběhl jsem k vraku, nevěřícně jsem zíral na tu hrůzu. Okamžitě jsem zjistil, že se stalo něco, s čím nikdo nic nezmůže. Monopost Tyrrell byl zaklíněný do pokroucených zbytků ocelových svodidel. Z vraku se kouřilo, vzduch čpěl pachem oleje….a tam, v sedačce, byl můj týmový kolega, můj přítel, můj chráněnec, můj mladší bratr. François byl mrtev. Nevím, jak dlouho jsem tam zůstal, pak jsem odkráčel zpět k mému monopostu. Měl jsem s Françoisem zůstat déle? Tuto otázku jsem si kladl tisíckrát během uplynulých desítek let. Možná byl jen v bezvědomí, možná jsem mohl u něj zůstat déle a mluvit na něho, možná jsem měl být s ním, když naposledy vydechl.“

Stewart má zlomené srdce, je zdrcen ztrátou svého přítele. Přesto však v sobě najde sílu a snaží se sám analyzovat příčinu nehody. Projíždí kritickou pasáží tak, jak ji projížděl Cevert, o rychlostní stupeň níž, než ji projížděl on sám, povšimne si malé nerovnosti na trati. Myslí si, že právě zvolený rychlostní stupeň, v kombinaci s hrbolkem na asfaltu, rozhodil nervózní Tyrrell s krátkým rozvorem více, než by bylo záhodno. Pravda však zůstane zahalena tajemstvím.

Jubilejního startu, s pořadovým číslem sto, se ve Formuli 1 Jackie Stewart nedočká. Tým Tyrrell do závodu nenastoupí na počest tragicky zesnulého Ceverta. Jackie míří za svou ženou Helen do hotelu, kde ji oznámí, že jeho kariéra závodního jezdce je u konce. Helen, s očima zalitýma slzami dojetí, mu odpoví: „Teď už spolu můžeme v klidu zestárnout.“

Jackie Stewart je trojnásobným mistrem světa Formule 1, během své kariéry si zde připisuje 27 výher, vítězem Tasmánské série v roce 1966, účastnil se také dvakrát Indianapolis 500, jedenkrát závodu v Le Mans, kde v roce 1965 společně s Grahamem Hillem dojel druhý ve třídě. Závodil také ve Formuli 2, se sportovními prototypy, s cestovními vozy. Po odchodu ze světa rychlých kol Jackie pracoval jako sportovní komentátor F1, série Nascar a Indianapolis 500. Rovněž pracoval jako konzultant pro firmu Ford Motor Company. V roce 1997 Stewart založil vlastní tým Formule 1, Stewart Grand Prix. Tým následně odkoupil Ford, aby se účastnil závodů F1 pod hlavičkou Jaguar Racing. Postupem času se vyvinul ve stáj Red Bull Racing.

Jackie Stewart odešel ze světa Formule 1 na vrcholu kariéry. Dopředu věděl, že rok 1973 bude pro něj tím posledním. Na sklonku svého působení ve Formuli 1 se upínal na výchovu svého velkého přítele Ceverta, kterého považoval za svého budoucího nástupce. Učil jej, jak analyzovat chování auta, přemýšlet u řízení, jak chápat technickou stránku věci. K tomu bohužel nikdy nedošlo.

Stewart musel asi mít těžké dětství, kvůli své dyslexii byl považován za hlupáka, všichni se mu posmívali. Je pro mě zajímavé, jak někteří jezdci té doby považovali sport, jemuž se věnovali před závoděním, za jakýsi odrazový můstek pro závodění ve Formuli 1. Na druhé straně mě pak zaujalo, že považoval svou maminku za nejlepšího řidiče z rodiny.

Stewart patří mezi mé další oblíbence, no, vlastně o mých oblíbencích píšu tyto články. Je často brán jako nástupce Jima Clarka, ale já to vnímám trošku jinak. Asi je spojuje čistý a jemný jízdní styl, ale Jim Clark byl více specifický, volil jiné závodní stopy, jiné techniky jízdy než ostatní soudobí jezdci, kdežto Jackie Stewart byl více konzervativní.

Jackie Stewart na mě působí mimořádným dojmem. Pokud neberu v úvahu jeho tři mistrovské tituly, tak je to především jeho snaha o zvýšení bezpečnosti. Sám měl několik velmi vážných nehod, které přežil možná jen díky šťastným náhodám. Čelil tlaku novinářů, majitelů závodních okruhů, či posměchu závodníků. Přesto si však své prosadil. Nemyslel jen na sebe, ale dbal o osudy svých přátel, závodních jezdců.

V té době byla bezpečnost opravdu tristní, spousta vážných nehod se stala díky technickým závadám na vozech, nevyhovujícímu okruhovému zázemí, nevyškoleným traťovým maršálům. Také zajištění okruhů, co se týče lékařské péče, bylo žalostné. Je moc dobře, že Stewart se to svými kroky snažil změnit. Myslím, že by Jackieho snahu ocenil i populární pan závodník Bubaaczek :-)

Hlavní zdroje:

– autobiografie: Jackie Stewart – Winning is not enough

– záznamy závodů, rozhovory: Youtube

– webové stránky: