D1

Musím se s vámi podělit o mé čerstvé zážitky z DéJedničky. Ti, co po ní občas jezdí číst nemusí. Nebude tu nic nového. Já ale po D1 jedu jednou za pět, šest let a asi to celé vytěsním z paměti a pak jsem zas v údivu. Když už jedu občas po dálnici, tak nejčastěji využívám D3 ČB – Praha, D8 na sever, občas D4 z Písku nebo D5 u Plzně. Po D1 jezdím jen z Prahy na sjezd na 21. kilometru na D3. A tahle část, která je celá ve třech pruzích a se slušným povrchem je fajn.

Tentokrát jsem musel z Českých Budějovic na otočku do Brna. Logicky bych jel přes Jindřichův Hradec a Třebíč, ale navigace i google mapy mi tvrdili, že když se napojím na D1 do Humpolce, tak do Brna dojedu výrazně dřív. Šlo o čas, tak OK. Cesta po D3 byla luxusní, konečně po těch letech je otevřený celý úsek mezi ČB a Táborem. Sice po celou cestu pouze dva pruhy, ale intenzita dopravy je tu nízká, tak to ničemu nevadí. Přejezd z Tábora do Humpolce po rozbitější silnici první třídy ještě OK, ale pak to utrpení…

Intenzita dopravy na D1 je kapitola sama pro sebe. Nechápu, proč se při rekonstrukci nedodělává všude třetí pruh. Dnes chci ale psát o stavu těch dvou přítomných pruhů. Ano, všude se o tom píše a mluví, ale dokud to člověk nezažije, tak neuvěří. Hned po najetí se ocitáte na tankodromu, kde pravý pruh je snad opravdu vhodný jen pro pásová vozidla. Trpěl jsem při každé ráně a nevydržel v pravém pruhu ani pár kilometrů – takže do levého a tempomat na 130 km/h. Ano, stal se ze mě „levoproudař“, které nesnáším. Prostě celou dobu jedete v levém a když se zezadu blíží něco rychlejšího, tak na chvíli uhnu doprava.  Netrvá to ani půl minuty a už mám za sebou přilepené auto. Neustálé uhýbání do pravého mě po chvíli přestalo bavit a pochopil jsem, že 130 už se v dneska na D1 nejezdí. Došlo mi, že skutečných 130 km/h bude tachometrových asi 140, takže nestavuji tempomat na tuto hodnotu a jedu. Jak ale zjišťuju, ani 140 nestačí. Sice v levém jedeme prakticky jako jedna dlouhá kolona, ale i tak mají ti za mnou potřebu mě předjet, aby pak několik kilometrů jeli přede mnou. Zas uhýbání do pravého, zas strach o kola i všechny další komponenty podvozku a zbytku auta. Bojím se, aby mi ta baterie v kufru (plug-in hybrid) snad nevypadla na zem. Postupným zkoušením zjišťuji, že ideální cestovní rychlost je 150-160 km/h. Už se na mě skoro nikdo nelepí, občas někoho dojedu, ten mi uhne a já pokračuji dál. Vlastně se ze mě stal přesně ten řidič, který mi na dálnici tak vadí.

Impozantní, ale zároveň děsivé je předjíždění kamionu rychlostí třeba 100-110 km/h. Když pomalinku míjíte všechny tři nápravy návěsu s pneumatikami, které výškou končí nad úrovní vaší hlavy. Každá z těchto od pohledu (ale i reálně) těžkých a masivních náprav poskakuje v lepším případě v rytmu spár mezi panely – nemůžu se ubránit kombinaci údivu a strachu. Řidiči kamionů s odpruženými kabinami i sedadly to snad ještě nějak přežijí. Kola mají velká, a i díky váze neodskočí tolik. Nejvíce ale lituji řidiče starších dodávek, které nejsou schopny akceptovat tempo v rychlém pruhu a jsou odsouzeny celou cestu přeskákat v pruhu tankodromovém. Stydím se, že je toto naše páteřní komunikace v zemi. Posledních 15 kilometrů před Brnem, které už jsou vzorně opravené to opravdu nezachrání.

Zpátky cesta už přes Třebíč a Jindřichův Hradec. Ano, trvalo to výrazně delší dobu a často jsem se kilometry táhnul za kamionem. Ale věřím, že moje auto mi za tuto zpáteční trasu vnitřně poděkovalo.

Chvilku to tedy vypadalo, že se mi tato zpáteční trasa hodně prodraží. Byl tu úsek, kde jsem jel chvilku sám, silnice hezká, nikde nikdo. Část vedla mezi stromy, dvojitá svodidla (nad sebou) na každé straně silnice a v jedné ze zatáček vidím, že mezi levými svodidly se do silnice dere srnka. Koukám na ní jak blb, v hlavě mi běží otázky – proč to proboha dělá, vždyť se těmi svodidly nemůžu prorvat, na druhé straně jsou zase svodidla, jaký má tohle přeběhnutí silnice smysl? Ale abych začal brzdit, to ne. Když už jsem jen pár metrů od srnky, tak se najednou vymaní ze sevření svodidel a rozběhne se mi přímo před auto, jdu na plné brzdy, ale cenné vteřinky jsem promrhal koukáním jako idiot. Jsem hodně rychlý a srna mi nestihla jen tak tak vběhnou před nárazník, stihla to ale vzít hlavou a pak celým tělem do dveří řidiče. Obrovská rána. Brzdy hned povoluji, ale zas další 2 sekundy mi trvá, než mi dojde, že bych měl brzdit dál a zastavit. Bohužel není možnost, silnice je zde rychlá, klikatá, díky vysokým svodidlům nepřehledná a pokud zde zastavím, mám dost velkou pravděpodobnost, že mě někdo sejme zezadu. Zastavuju po asi 700 metrech na sjezdu do pole, když konečně končí svodidla. Naštvaný sám na sebe jdu v hlavě počítat, kolik výplat mě tohle bude stát a vystupuji. Koukám na bok auta a nevěřím svým očím – ono tam vůbec nic není, a přitom to byla taková rána. Vrstvička špíny, která na autě byla přesně ukazuje, kde byl první dotek se srnou a kde se pak otřela tělem, ale plechy i lak vypadají naprosto nedotčeně. Chvilku to rozdýchávám a přemýšlím, jestli se pěšky vydat na místo střetu, ale mezitím už oběma směry plynule projelo x kamionů a osobáků. Asi srnka stihla odběhnout. Doteď nechápu, jak jsem mohl tak špatně na celou situaci reagovat…