Zapomenuté modely let nedávných

Renault Latitude

Pokud jste vyrůstali v devadesátých letech, pak jistě dobře znáte Renault Safrane. Ona vůbec historie velkých Renaultů sahá až někam do poloviny 70. let k modelu 20/30. A dá se říct, že to byla poměrně úspěšná historie. Všechny tyhle velké Renaulty, až po netradiční Vel Satis, se svým způsobem zapsaly do srdcí fanoušků této automobilky. Jenže rodina modelů vyšší střední s diamantem ve znaku má ještě jednoho zástupce, na kterého si většinou vzpomenou jen opravdu velcí fanoušci značky. Když v roce 2009 končil Vel Satis, který rozhodně nemůžeme označit za prodejní úspěch, vypadalo to na labutí píseň Renaultu v této kategorii. Nicméně Francouzi se nehodlali vzdát a učinili ještě poslední pokus.

Na to konto se v létě roku 2010 představil Renault Latitude. Byl to společný projekt Renaultu a Samsungu (SM5). Nutno podotknout, ze pokud považujeme Vel Satis s necelými 65 tisíci kusy za prodejní propadák, ani nevím, jaké slovo by se hodilo pro Latitude. Toho se v Evropě podařilo udat během pěti let pouhopouhých 15 tisíc kusů a zcela pochopitelně tak upadl tento velký sedan v zapomnění. Přitom to nebylo tak špatné auto. Jasně, oproti prémiové konkurenci neměl zas tolik, co nabídnout, ale pořad tu mluvíme o voze, který jste mohli mít jak s benzinovým, tak i s naftovým šestiválcem. Jenže ani to k úspěchu nevedlo a vzhledově naprosto zapomenutelný vůz dnes skoro nikdo nezná. A to skončil teprve před sedmi lety.

Nissan Pulsar

Cože? Pulsar? Kdo by neznal tuhle japonskou legendu osmdesátek a devadesátek? Ano, především na ostré verze tohoto kompaktního hatchbacku jistě nelze zapomenout. Jenže o tomhle Pulsaru teď mluvit nebudeme. Mám na mysli docela jiné vozidlo. Po bezmála 15 letech se v polovině roku 2014 znovuobjevilo v Evropě jméno Pulsar. Tenhle však neuchvacoval nekompromisním jízdními vlastnostmi. Nový Pulsar spíš bodoval v oblasti vnitřního prostoru. Generický design odpovídal tehdejšímu bestselleru Nissanu, oblíbenému Qashqai (víte někdo, jak se to skloňuje?). Vlastně se dá říct, že bylo prakticky stejné auto, jen posazené o kousek níž. Nejzajímavějším nabízeným motorem byla přeplňovaná zážehová jednašestka, která produkovala hezkých 190 koní, přesto však o nějakém jízdním zážitku nemohla být ani řeč. Tady bylo na prvním místě pohodlí a prostor. Celkem se podařilo Nissanu udat v Evropě za 5 let asi 120 tisíc kusů, což není zanedbatelné číslo, ale je to zhruba polovina toho, co se prodá Qashqai. Za jediný rok. Je tedy poměrně nasnadě, proč tohle auto nedostalo nástupce a místo toho pomalu, ale jistě upadá v zapomnění.

Opel GT 

Na počátku nového milénia zaujal Opel nekompromisním modelem Speedster, což byl vlastně pokrevní příbuzný Lotusu Elise. Speedster vydržel ve výrobě pět let a postupem času se stal uznávanou legendou. V roce 2007 se u Opelu rozhodli, že by na tento extrémní roadster rádi nějak navázali. A tak vzniknul model s jednoduchým označením GT. On to vlastně nebyl moc Opel, nýbrž přeznačený Pontiac Solstice. To však ničemu nevadilo, protože to pořad znamenalo nevelký roadster s potentním motorem pod kapotou a pohonem zadních kol. A takové vozy máme rádi. Jenže z GT se rozhodně nestala taková legenda, jako ze Speedsteru. Naopak, svět na Opel GT docela zapomněl. Já vlastně ani nevím proč. Vždyť tu mluvíme o jeden a čtvrt tuny těžkému sporťáku, jehož zadní kola roztáčel přeplňovaný dvoulitr o výkonu 265 koní. To by přece měl být recept na štěstí, ne? Očividně nebyl. Za čtyři roky produkce se povedlo udat pouhých 7,5 tisíce kusů, což znamená, že pokud se dnes někoho zeptáte na nějaký Opel GT, v lepším případě si vzpomene na oblíbený sedmdesátkový sporťák a v tom horším vůbec nebude tušit, o čem je řeč.

Hyundai ix55

Začátkem nového tisíciletí započala módní vlna (stále se tomu dá říkat módní vlna, když už to trvá dvacet let?) v podobě SUV. Prvotní úspěchy sbíraly vozy jako BMW X5, Mercedes ML, Volvo XC90 a další. V roce 2006 (u nás se vůz objevil na přelomu let 2008 a 2009) se rozhodli také Korejci, že by si rádi ukousli něco málo z toho stále rostoucího koláče větších SUV. A proto importovali na evropský trh model Veracruz, který známe spíše pod jménem ix55. O co se jednalo? Relativně rozměrně SUV, dostupné i v sedmimístné konfiguraci, poháněné na tehdejší dobu moderním naftovým třílitrovým šestiválcem, který nabízel 240 koní (později rovných 250). A to vše za poměrně příznivou cenou okolo milionu korun. Proč tedy tento model neuspěl? Víte, ono se nedá říct, že by neuspěl. Hyundai tehdy nenasadil příliš velká prodejní očekávání, takže je celkem bez problémů splnil. Na našem trhu se dokonce zařadil mezi nejprodávanější aut svého segmentu. Relativně krátkou životní pouť na evropském trhu měla spíš na svědomí mateřská automobilka, která se rozhodla více sjednotit modelovat řadu a později nahradila ix55 modernější Grand Santa Fe. To sice bodovalo mnohem kvalitnějším interiérem a zkousnutelnějším designem, ale už jej nemohl pohánět ten velmi příjemný šestiválec. A na ix55 se od té doby zapomnělo. Je to škoda, protože takový motor už Hyundai od té doby nikde jinde neměl. Při  letmém pohledu do inzerce mě pak překvapilo, kolik “pětapadesátek” se prodává s přiznanými velmi vysokými kilometrovými nájezdy. Skoro to vypadá, že je to auto celkem držák. Máte někdo osobní zkušenost?

Chevrolet Malibu

V roce 2008 se u Opelu rozhodli pohřbít osvědčené jméno Vectra, které tu s námi bylo již od konce osmdesátých let. Prý tehdy potřebovali nastartovat novou éru a přiznejme si, že jméno Vectra se sebou neslo jisté předsudky. A tak přišla Insignia. Zbrusu nové auto, na kterém si Opel dal velmi záležet a které mělo značku vytáhnout do lepších zítřků. Jak moc se to povedlo či nepovedlo, to je zase na jinou polemiku. Proč se tu však bavíme o Insignii a Vectře, které jistě dobře znáte a na které jistě nikdo nezapomněl? Inu, na základech Insignie vzniknul zhruba o 4 roky později ještě jeden model, středně velký sedan. U nás dostal logo Chevroletu a název Malibu. Nejednalo se sice o nějaký revoluční vůz, ale byl to poměrně velký sedan, technicky na úrovni, který se prodával za velmi příznivou cenu. Pod kapotou jste u nás mohli mít benzínový čtyřválec 2,4 l o výkonu 167 koní, který sice moc nejel, za to však hodně žral, anebo osvědčený naftový dvoulitr, který naopak jel poměrně hezky a paliva moc nechtěl. Navzdory zajímavému vzhledu a moderní technice, se Chevroletu nepovedlo udat za tři roky na trhu více než 3,7 tisíce aut. V celé Evropě. Asi chápete, proč Malibu skončilo tak rychle a od té doby se Evropy už nikdy nepodívalo. Stále se však s většími či menšími úspěchy prodává za mořem. Pro Evropany se ovšem jedná o zapomenutý model, který velká část ani něměla tu šanci potkat na silnici.

Vzpomenete si i na jiné podobné vozy? Máte s nějakým výše jmenovaným osobní zkušenost? Diskuze je vaše…