Problém s parkováním? V 50. letech našli řešení – páté kolo

Padesátá léta byla pro Ameriku zlatým věkem. Prosperující poválečná ekonomika byla na vzestupu a spolu s ní vzkvétal i automobilový průmysl. Byla to doba, kdy americká auta rostla do všech směrů, zatímco meziročně nabývala na stále větších ploutvích a okrasných prvcích. Netrvalo tedy dlouho a začal se vyskytovat palčivý problém s parkováním. Ne snad, že by v USA nebylo dost parkovacích míst, nicméně řekněme, že ne každý americký řidič té doby byl obeznámen s magií zvanou „podélné parkování“.

A přesně v tu chvíli vycítil svou příležitost jistý Brooks Walker, vlastnící od roku 1932 naprosto unikátní patent na parkovací systém, který díky napříč umístěnému pátému kolu pohyboval zádí auta ze strany na stranu.

Až do roku 1951 žil celý systém pouze na papíře, nicméně potom byl konečně implementován v několika různých podobách do minimálně čtyř prototypů. Jednalo se o vskutku pozoruhodný vynález. V kufru auta, případně až za zadním nárazníkem, nachází se na kyvném rameni páté kolo, které lze v případě potřeby použít i jako rezervu. Jakmile však dojde na podélné parkování do těsného místa, je aktivována hydraulická pumpa, která přes řádně velkou pístnici stlačí kolo k silnici natolik, že zvedne zadní nápravu ze země.

Jakmile jsou zadní kola ve vzduchu, přichází na řadu další perla, a sice pohon onoho kola. Zde se provedení u různých prototypů drobně liší. Zatímco některé měly kolo poháněné řetězem a otáčky si braly z kardanu či poloosy, některé využívaly jednoduchého dřevěného kola, které se opíralo o pravou zadní pneumatiku a pomocí řemene pohánělo páté kolo. Výsledkem je, že v závislosti na zařazené rychlosti, otáčelo se kolo na jednu nebo na druhou stranu. Když se zařadila rychlost pro jízdu vpřed, pohybovala se záď vozu proti směru hodinových ručiček. Při zařazené zpátečce se potom vůz otáčel naopak po směru. Vzhledem k tomu, že bylo kolo poháněno od zadních kol, šel jeho pohyb zastavit stlačením brzdy.

Parkování s tímto systémem a jeho jednoduchým ovládáním by zvládla i naprostá zelenina. Stačilo vůz „zapíchnout“ přídí do parkovacího místa, pomocí tlačítka nebo páky vzadu vysunout kolo a přivézt zadek auta k obrubníku. Jednoduché jako facka a přece tolik komplikované…

Právě sofistikovaný mechanismus je tím důvodem, proč se parkovací asistent minulosti nikdy neuchytil. Dokonce i Cadillac z padesátých let, do jehož kufru se běžně vešly dvě mrtvoly, byl po montáži Walkerova systému naprosto zaskládán kolem na kyvném ramenu a k němu náležícím příslušenstvím. O něco lepší to bylo u prototypů, které měly páté kolo umístěné mezi kufrem a nárazníkem, ale i tady se jednalo o poměrně zásadní zásah do auta, kvůli kterému musela spousta věcí „uhnout“.

I přes rozměrové problémy bylo ovšem v plánu vyrobit něco jako univerzální sadu, která se podle vydání magazínu Life z roku 1952 měla prodávat za přibližně 175 dolarů. To je přibližně 1620 dolarů (36 tisíc korun) v dnešních penězích po připočtení inflace. Po několika autosalonech, které Brooks Walker se svým vynálezem absolvoval v roce 1953, byla ale snaha o komerční prodej definitivně zastavena.

Celkem se tedy systém s trefným názvem „Park Car“ ocitl jen na několika prototypech. Pravděpodobně vůbec první byl Cadillac z roku 1951, viděný na oficiálním videu a v prospektech. Následoval druhý a jediný dochovaný Packard Cavalier z roku 1953, který se nachází v soukromé sbírce. Ten podle všeho jezdí a systém na něm po repasi hydrauliky stále funguje. Dále měly vzniknout ještě prototypy Fordu a Oldsmobilu, ovšem informace o nich jsou již nedohledatelné.

Ačkoliv šramot okolo „Park Caru“ koncem padesátých let utichl, vývoj pokračoval za zavřenými dveřmi až do sedmdesátých let, než zcela ustal. Žádné masové výroby ani slávy se tedy revoluční počin nikdy nedočkal a vzhledem ke svojí komplikovanosti se asi ani dočkat neměl. My tady v Autíčkáři nicméně fandíme všem divným počinům z historie automobilismu, takže za nás palec nahoru minimálně za snahu.