Toyota Land Cruiser 76: Nezastavitelný, nezničitelný

Máme auta nová a máme auta stará. Nová mají záruku, neochozené součástky a moderní vymoženosti, stará zas mají charakter, mechanickou ryzost a značnou toleranci vůči neautorizovaným servisním úkonům. A pak jsou tu auta, která mají obojí. Představujeme vám Toyotu Land Cruiser řady J70, to nejlepší z minulosti i současnosti (ano, v některých ohledech je to nadsázka, ale kvůli pár detailům se o vzletnou básnickou parabolu nenechám připravit). Otázka, na kterou jsem během testu odpovídala nejčastěji, se netýkala počtu válců ani uzávěrek diferenciálů. Zněla takto: „Je to staré auto, nebo nové auto?”

Z hlediska letopočtů jde bezpochyby o auto nové. Testovaný exemplář LC76 ve čtyřdveřovém provedení ‚wagon‘ byl uveden do provozu v roce 2018 a v tuto chvíli má najeto něco kolem 30 tisíc kilometrů. Optikou techniky je to však auto staré – v tom nejlepším slova smyslu. Řada J70 v roce 1984 nahradila legendární řadu J40, a zatímco se v paralelním světě vyvíjely další generace Land Cruiserů, jaké dnes najdeme u oficiálních dovozců, J70 žilo dál svým vlastním životem, jen sem tam zpestřeným marginálními změnami. Na přední nápravě byla listová pera nahrazena vinutými pružinami, rozšířil se rozchod, přidávaly se karosářské varianty a docházelo k lehkým úpravám designu. Co se nezměnilo ani trochu, je žebřinový rám, tuhé nápravy, pohon zadní nápravy s možností přiřazení předku, vzhled krabice od bot a hlavně vnitřnosti plné ozubených kol, prosté nadbytečné elektroniky. Je to auto do nejtvrdších podmínek a drsné zacházení mu nejen nevadí, ale přímo vyhovuje.

Co víc si můžete přát…

Vysoký index drsnosti pochopitelně není zadarmo, takže řidič LC76 musí prokázat trochu motivace a fyzických schopností. A to hned při nástupu. Za volant je třeba se vyšplhat, přičemž chybí jakékoliv pomocné madlo, k dispozici je jen volant, sedačka a pohybová soustava adepta. Zato když se konečně dostanete do sedla, stojí to za to. Svrchu se díváte i na dodávky a všechno to nicotné pinožení světa se vám odehrává někde u kotníků.

Kabina samotná je něco jako modul pro cestování v čase. Sraz si tu daly designové i ovládací prvky ze všech osmdesátkových a devadesátkových Toyot, co jich na světě bylo. Krytky reproduktorů, posuvné ovládání ventilace, čudlíky a páčky na dveřích, to všechno jsme už ‚někdy někde viděli‘. Nádavkem k estetickému zážitku (ten ještě umocňuje světle hnědé provedení) je všechno dokonale účelné a funkční. Na kterékoliv tlačítko či páčku sáhnete, ozve se z hloubi přístrojové desky tlumené chrupnutí dokazující, že právě probíhá realizace vašeho pokynu. V tomhle ohledu dýchá elcéčko nostalgií starých časů a budete si v něm připadat jako v hodně dobře udržovaném youngtimeru.

Protože však jde o nové auto, nechybí tu dnes již běžné vymoženosti zajišťující komfort a příjemný zážitek z jízdy. Klimatizace se dvěma otočnými ovladači je jednoduchá a účinná – arktický vichr se z výdechů vyvalí během vteřiny a má takovou razanci, že promění v rampouchy i pasažéry v zadních řadách. Audiosystém umožňuje AUX či USB připojení externího přehrávače a zvuk reproduktorů nelze popsat jinak než jako nekompromisní. Když navýšíte basy a pořádně přidáte volume, zapojí se do přednesu také obložení dveří, palubní deska, ba i kovové části karoserie. Pokud vás drahá polovička v jiných autech hubuje za falešný zpěv, tady to bude jistě poslední věc, co by jí vadila.

Navigace sice v naší 'výbavě’ chybí, vše je tu však připraveno pro DIY řešení. Vysunete-li popelník a páčku ventilace umístíte do polohy ‚hlava a nohy‘, do vzniklého prostoru vetknete své mobilní zařízení tak pevně, že se nepohne ani při skoku přes ten největší retardér ve městě. S odkládacími prostory je obecně nutno trochu improvizovat, neboť sestávají ze dvou schránek před spolujezdcem, jednoho cupholderu a již zmíněného popelníku. Řešení ale vždycky existuje. Například kapsy na kalhotách se osvědčily výborně, láhev s pitím je možné zapasovat mezi sedačku a dveře, vhodnou pomůckou jsou i ruce a klín spolujezdce.

Místo parkovacích senzorů máte pevnostní nárazníky ARB, které ochrání váš vůz lépe než 360 ° kamera. Na ostatní auta holt musíte dávat trochu pozor, na druhou stranu – většinou si na sebe ve vaší blízkosti dají pozor sama. Železnou traverzu mají ostatní řidiči zhruba ve výšce očí, což aktivuje jejich pud sebezáchovy na nejvyšší možnou míru. Milý prvek aktivní bezpečnosti.

Kromě běžných ovládacích prvků pak najdete po palubní desce rozmístěno i pár těch, které úplně běžné nejsou. Třeba tlačítko s velkou oranžovou diodou vlevo od volantu. Jedná se o dodatečně montovaný spínač mlhovek, které prý v pouštních státech Středního východu vzhledem k absenci mlhy nepatří do standardní výbavy. Červený čudlík v místech, kde u moderních vozů obvykle nacházíme startovací tlačítko, zase zapíná naviják. Vedle řadicí páky je ještě jedna menší. A konečně dva butonky s modrým podsvícením vlevo, jejichž účel snadno uhodnete podle popisku – ‚compressor’ a ‚rear air locker‘. Tyhle věci ještě přijdou ke slovu…

Počet bezpečnostních pásů naznačuje, že je auto určeno pro pět cestujících, v případě nouze se jich však do kabiny (a do kufru) dá naložit dvojnásobek. Sedadlo spolujezdce je ve skutečnosti válenda pro dva, další čtyři místa se najdou na sklopných lavicích v nákladovém prostoru. Nejpohodlnější jsou pochopitelně přední sedačky, ovšem ani cestující v kufru nebudou během jízdy strádat, stačí jim poskytnout správnou motivaci. Kolega Adam byl kupříkladu motivován autenticitou testování, proto se rozhodl vyzkoušet kufrovou lavici v ostrém terénním provozu. Z komfortu jízdy byl doslova v sedmém nebi, jednou se prý dokonce bederní páteří dotkl stropu.

Na silnici to začíná…

Nápis na zrcátku prozrazuje domovinu testovaného auta – Saúdskou Arábii. Nemohli jsme se dohodnout, jestli znamená ‚allahu akbar‘, nebo ‚objekty v zrcátku mohou být blíž, než se jeví‘, takže pokud máte mezi známými nějakého rodilého mluvčího, budeme moc rádi, když nám význam napíšete do komentářů. Možná vás teď taky napadá, že auto určené do pouštních dun asi nebude na českých silnicích žádná super jízda. Opak je pravdou! Jasně, listová pera na zadní nápravě ‚pruží‘ dost neúprosně, nejde však ani tak o ostré herdy do zad, jako spíš o houpání plachetnice na rozbouřeném moři.

Nejmarkantnějším rozdílem oproti většině současných offroadů a pickupů, které jsem měla možnost vyzkoušet, je samozřejmě motor. Čtyřlitrový benzinový šestiválec. Propůjčuje vozu neopakovatelný grumpy charakter, který si budete užívat od prvního nastartování. Počínající jízdu ohlásí kromě mocného zahučení i vzlétnuvší hejno ptáků a do pozoru postavení chodci v okruhu půl kilometru. S majestátem osmnáctikolového Kenworthu se vůz dává do pohybu a jakmile nabere dostatek kinetické energie, stává se z něj bestie, která zmrazí úsměv na tváři nejednoho majitele silného moderního SUV. Konstantní stošedesátka na dálnici není problém a pořád ještě zbývá rezerva, i když pak už je to na špunty do uší. Jelikož je auto určeno pro arabský trh, v okamžiku, kdy dosáhnete rychlosti 120 km/hod, pípáním vás upozorní, že právě vstupujete do ilegality. Je to pípání dlouhé a otravné, ale po chvilce zmlkne a nic nebrání dalšímu zrychlování. Kolem stočtyřicítky se celé auto rozvibruje očekáváním, a když nepovolíte, ve stošedesáti nabídne opět příjemnou (i když akusticky výraznou) jízdu.

Výkonu je tedy dostatek. A co je nejlepší zpráva – vůbec si ho nemusíte zasloužit! Je tady neustále, kdykoli si vzpomenete, pro chlapáky i pro lamy. Svým projevem motor připomíná spíš vznětové jednotky, honba za vysokými otáčkami je tu vyloženě nežádoucí. Spokojeně si chrochtá kolem 1,5 tisíce, nad dvěma tisíci přicházejí první námitky a ve třech už láteří tak, že to zkrátka nechcete poslouchat. Ležérní jízda mu zkrátka vyhovuje nejlépe. Pořád je tu ale to příjemné vědomí, že když bude potřeba, nebo když se vám prostě zachce, oktávka v tédéíčku se na semaforech bude muset sakra snažit, aby si vás namazala na chleba. Působivé výkony si pochopitelně žádají působivou krmnou dávku. Prý se s tím dá jezdit za 11 litrů, říkali. Já se musím přiznat, že ekonomika provozu pro mě nebyla při testování na žebříčku priorit příliš vysoko. Hrubým odhadem se se svým stylem jízdy blížím spíš ke dvacetilitrové hranici. Mimochodem, jakýmsi šamanským zaříkáváním se podařilo motor vtěsnat do normy Euro6. Vidíte? Všechno jde, když se chce.

…a v terénu rozhodně nekončí

Už tedy víme, že na silnicích se LC76 moderním ‚terénním‘ automobilům vyrovná, a můžeme se přesunout do míst, kde si s nimi s přehledem vytře pozadí. Když mi Martin Both z Dajbychovic offroad divize při předávání auta s nadšením ukazuje naviják, vyprošťovací sadu a hydraulický hever, beru to tak trochu jako požehnání vydat se tam, kam silniční pneumatika dosud nevkročila. Stejně tak komentář „Když bude chybět půlka auta, je to asi problém, ale kosmetiku až tak neřešíme.” Nu dobrá. Jako zahřívací kolo volím písečný lom slibující malebná panoramata na focení, riziko zapadnutí či jiných problémů se blíží nule. Bohužel, od posledka na příjezdové cestě přibyla zamčená závora, takže první výzva je na světě. Objet to po sousedním poli se jeví jako dobrý nápad, nebýt všetečných očí dvou zemědělských pracovníků, kteří na zmíněném poli právě operují v traktoru a postřikovém voze. Pamětliva offroadového pravidla číslo 1 – vždy předem pečlivě vyhodnotit situaci – vyčkávám, až nepřítel zmizí za remízkem, a pak už je překročení kritického území otázkou deseti vteřin. Dva rigoly a pár metrů mírně navlhlé oranice si nevyžádaly ani připojení přední nápravy. 

Dobře, zkusme to tedy v lese. Kyprá hrabanka slibně podkluzuje, konečně přicházejí i hezké náklony, leč na zapadnutí je příliš sucho. Co budu s tou vyprošťovací sadou ksakru dělat? Když jinak nedáš, ty bestie, uděláme si alespoň ‚dry run‘. Potřebuju se přesvědčit, jestli zvednout auto na Jacku od ARB zvládne skutečně i malé dítě. Testovací subjekty bych měla. Zlokotě č. 1 se sápe za volant, č. 2 pumpuje nejdřív levou zadní, potom oběma předními, nakonec celým tělem a kolečko je ve vzduchu. 20 kilo vs. 20 metráků – 1:0.

Redukce a kompresorová uzávěrka zadního diferenciálu přijde ke slovu až na zapomenutém motokrosovém polygonu, kde se konečně potkává písčito-jílovitá půda s prudkými stoupáky. Konečně důstojné hřiště pro nezničitelný speciál ozbrojených složek a povstalců. Zbývá jen dodat, že k limitům auta se v našich podmínkách nejspíš nedostanete ani na dohled, mnohem dřív vás přibrzdí vědomí vlastní smrtelnosti a v případě, jako je ten můj, zasáhne ještě dřív strach z poškození zapůjčené věci. 

Verdikt

Staronový Land Cruiser je to nejlepší auto, které se mi kdy dostalo do ruky. Což mimo jiné znamená, že ho lze doporučit jen lidem se stejnou diagnózou. Těm však bude přinášet radost, štěstí a lásku plnými hrstmi a to nejspíš navždycky, protože tuhle věc zničíte, jen když se o to budete hodně moc snažit. A i potom přijde šikovný kutil, a probere ji zase k životu. Cena za takovou životní lásku není malá, to uznávám. LC76 má ale odpověď na všechny otázky, které v životě řidičově přicházejí. Je to komfortní rodinné auto, prostorné a bezpečné, působivý manažerský vůz, který vám zajistí respekt i v nejvyšších kruzích, a stroj na zábavu bez hranic v jednom. A teď mě omluvte, už na mě čekají s elektrošoky.

Za zapůjčení Land Cruiseru 76 uctivě děkuji společnosti Autosalon Dajbych

Technické údaje

Motor: atmosférický zážehový šestiválec 3956 cm3
Výkon: 167 kW (228 k) v 5200 ot./min
Točivý moment: 360 Nm v 5200 ot./min
Převodovka: pětistupňová manuální
Pohotovostní hmotnost: 2150 kg 
Užitečná hmotnost: 1350 kg 
Maximální hmotnost přívěsu: 3 500 kg 
Průměrná spotřeba udávaná město/mimo město/kombinovaná: 17,9 / 11,2 / 13,8 l/100 km
Cena 1 176 000 Kč bez DPH