Suzuki Jimny: Do lesa, do města, do Podolí, do lékárny...

Zlokočka a její veselý týden

Konečně tu máme klasický týdenní test. Konečně si povíme, jaká je spotřeba a kolik litrů nabízí kufr. Ne… dělám si legraci. Auto jsme sice otestovali poctivě, týden s ním však byl všechno, jen ne klasický.

Začíná to hned u prvního dojmu. Jestli se někomu v posledních letech povedlo stvořit retro v nejryzejší podobě, je to právě Jimny. Základní tvary jsou stejné jako před bezmála padesáti lety, kdy se prapředek Jimnyho HopeStar ON360 poprvé objevil na trhu. Krabice s kabinou a k ní přilepená krabice s motorem. Stačí ovšem pár detailů, a auto vypadá nejen moderně, ale dokonce stylově jako žádné jiné. Ani se nedivím, že ho tuneři po celém světě ihned začali přetvářet na zmenšený Geländewagen. Je to sice úchylné, ale přímo se to nabízí.

Se stylem zároveň nepřijdete ani o atom praktičnosti, všechno je dokonale podřízeno funkci – zvenčí i uvnitř. Materiály v interiéru se hrdě hlásí k cechu tvrdých pracantů, tlačítka i ostatní ovládací prvky jsou velké a humpolácké. Na střed se dokonce vrátil tradiční pákový ovladač čtyřkolky, velmi milý detail! Na druhé straně je vidět, že designéři přemýšleli i nad estetickou stránkou věci a vtiskli celému autu konzistentní industriální podobu. Jimny nám názorně ukazuje, že když je něco levně vyrobené, nemusí to vypadat jako z tržnice. Kéž by se evropským koncernům zachtělo trochu se přiučit. 

Jako správné moderní auto má Jimny radiomapu, i ta je jednoduchá a účelná. Nemá žádné speciální funkce, jen audio, navigaci a telefonování, všechno přehledné a dobře ovladatelné. Komu by se to nelíbilo, pořád má k dispozici Android Auto a Apple Carplay, nic víc opravdu nepotřebujete.  Vlastně ano – potřebujete jinou reprosoustavu, tahle je opravdu za trest.

Do kabiny se skutečně usadí čtyři lidé, což je šokující, vezmeme-li v potaz, že bez rezervního kola na zádi se délka auta vejde do 3,5 metru. Méně šokující pak je, že na zavazadla se už nedostalo. Do kufru se dá postavit placatá aktovka na notebook, ale plně naložená školní taška ani smykem. Zadní sedačky přitom dopředu neposunete, můžete maximálně sklopit opěradla. Vozit dvě školou povinné děti se tedy ukázalo jako menší výzva, kterou jsme řešili tetrisem uvnitř kabiny. A víte co? Taky jsme to přežili. Ve zdraví a s ohledem na ostatní výhody auta dokonce s potěšením. Jelikož nepatříme k rodinám, jež se vyžívají v týdenních nákupech, má Jimny pro městské užívání všechno, co od auta potřebuju.

Prohánět se s ním po Praze je vyloženě radost. Je maličký, mrštný a veselý. Díky jeho výrazné, ale neútočné vizáži máte najednou na silnici spoustu kamarádů, nikdo na vás nemachruje, nikdo se vám nesnaží ukázat, že se v potravním řetězci nachází o článek výš. Jediné, co člověku může způsobit horké chvilky, když se v městském provozu trochu rozparádí, je hooodně dlouhé řízení. Ale zvyknete si a při dalším přetáčivém smyku na kruháči už s tím budete počítat. 

Dálnice pochopitelně není Jimnyho přirozeným revírem. Vražedného tempa sice umí dosáhnout, ale že by to byl kdovíjak příjemný zážitek, to není. Motor o výkonu 102 koní se na pětku vytáčí do nebeských výšin, aerodynamika mrazáku taky na dynamice nepřidá. Ve vyšších než legálních rychlostech už je trochu kumšt držet směr, nedejbože když zafouká vítr. V mezích zákona se však dá jezdit v pohodě, takže zas není třeba mít strach, když vás okolnosti k dálničnímu přesunu donutí. Taková situace přirozeně občas nastane, když se chcete dostat do terénu. A to rozhodně chcete!

Teď mne, prosím, omluvte, předám na chvilku slovo Jeníkovi. Mé nadšené výskání z jízdy mimo silnici už jste si mohli přečíst zde…

Jeníkova bahnitá sobota

“Simtě jsem před barákem a ty jako co?” povídala Viola, když jsem se hrabal z vyhřátého klobouku. Pátky prostě pořád nemám tak nějak časově orámované sobotním ránem. Už asi 20 let. Inu, ani jsem se s představou vyprošťování auta z bahna nemyl, nasadil k nepadnoucím kapsáčům a černé propálené bundě Buřtoň stylovou emerickou kšiltovku Daytona Beach, sebral klíče, minerálku a sebevědomí, a vykročil z ubikace. Ona nebohá majoritní akcionářka seděla na sedadle spolujezdce, takže jsem se nasoukal za jemný volant do jemné sedačky a jemně počal ohrožovat účastníky…

Omluvte mne za ten dětinský úvod, ale s tímhle prckem to fakt jinak nejde. Je to jako když před vámi sedí zvědavé štěně a jen svým ohonem odklízí prach z podlahy, jak jím vrtí a dává jasně najevo, že LÁSKA ZA BUŘT! A tak to je. Představuji si ideální svět, kde jsou tužby naplňovány rozumnými pány a při příchodu do autosalonu stačí říct: “Dobrý den, jedno milé terénní auto na všechno. Asi tři a půl metru. A svícavé!”. Tento ideální svět je upřímný, jednoduchý a díky tomu také nedokonalý a šarmantní.

Ne, není pravda, že se v Jimny dá pohodlně jezdit po Praze bez kompromisů. I já se bál dostat smyk na krutě krátkém podvozku, který se snaží udržet silnice pomocí dvou trubek. Auto se pořád vrtí, trubky poskakují, motor vrčí a diferáčky houkají, takže i v dieselové oktávce je více klidu. Ale! Díky upřímnosti máte pocit, jako by auto bylo průhledné. Máte pocit, že víte přesně, co dělají kuličky šnekového řízení a kde přesně je ten kanál, co rozklepe nápravy, pak šasi a pak karoserii. Trošku mě rozmrzelo, že jsou na palubce falešný plastový šroubky, ale to je maličkost. A ta jednoduchost a upřímnost se odráží i v jednoduché a kolotočově barevné radiomapě. Má čtyři funkce a telefonek je zelený. Funguje to? Ano. Hodí se to k nesmyslů prostému přístupu Suzuki? Jednoznačně.

A pak se ocitnete na podmáčené louce. Směrem do kopce. Na silničních gumách bez čudlíků. A auto jede. Na čtyřkolku tak nějak furt poskakuje jako na pražské dlažbě, točí motorkem a stoupá. A pak vám ta milá paní, co umí zapadnout směrem z kopce, řekne; “Hele, tady to jde dolů”. Přede mnou se rozprostírá něco mezi bobovou dráhou a střechou hotelu Pyramida. Pustím se pomalu dolů, dobržďuji motorem, sunu se do strany, pak se sunu nekontrolovaně, pak se bojím a pak jsem dole. Hm. Jako jo, ale po kolejích umí jezdit i vlak. Šok přišel, až když jsem pak velmi podobnou směsici vertikál na těch silničních gumách vyjel i nahoru. Skutečně jsem měl pocit, že mám odhad na to, co jde zvládnout. Ostatně v ostrém mokrém terému jsem už v životě strávil minimálně čtyři hodiny! Jimny mě ale přesvědčil, že jsou auta a auta. Budete mi asi muset věřit, nebo mě mít za nezkušeného blba, ale to, co ta malá reflexní krabička vyhopsala v mazlavém blátě, je skoro nepředstavitelné. Daní za prostupnost je však uskákaný podvozek, který fakt nemá rád rychlou jízdu rozbitým terénem a je vhodný pro ono rozvážné posunování se nebo pak také tydlencty konpromisy ve městě. 

A pak přišlo na má slova, že dělat si srandu z ženských není dobré, kór když jsou to čarodějnice. Jel jsem z mírného kopce, vozítko se sklouzlo do kolejí a oba diferáčky se zahryzly do mazlavého udusaného bahna. Jak jsme se z této šlamastyky nakonec dostali, si nechám jako tajemství k dlouhým zimním večerům, a uzavřu celé povídání jedinou větou: 

Není divu, že jsou vyprodaný!

Nebo snad je? Kubajs teď totiž dost možná otevře pandořinu skříňku.

Kubajs a jeho jedovatá slina

I já jsem si zelenkavý krabiocoid na pár hodin vypůjčil a kromě terénní expedice jsem s ním vyzkoušel i dálnici, město a okresky. Dokonce i nakoupit jsem s tím zajel. Moje nadšení z toho, jak funguje Jimny ve městě, jsem už sdílel ve svém blogu. Jenže uplynulo pár dní, některé věci se mi rozležely v hlavě a je na čase si říct, že ačkoli charakteru má malé Suzuki víc než celá produkce škodovky dohromady, najdou se i věci, které mi zkrátka nezbývá než označit jako chyby. Ne nějaké roztomilé přešlapy, ale celkem zásadní faily, které by leckoho mohly nakonec odradit od koupě, nebo vyžadují dodatečné vyřešení zákazníkem.

Jízda Jimnym je velmi osobitá. Úskalí podvozku s pevnými nápravami vysvětlila už Viola výše, to je ale konstrukční záležitost a zlobit se za ni by bylo jako nadávat, že do kabrioletu fouká. Jenže není to jen samotná konstrukce, ale i zpracování vozu, které nečiní přepravování se kdovíjak příjemné.

Začněme třeba posezem. Samozřejmě se tu vysedává dost židlovitě, to se v offroadu tak nějak čeká. Bohužel ale sedačky nejsou moc pohodlné, mají krátký sedák a po delší jízdě z nich dost bolí stehna a kolena. Nepomáhá ani fakt, že Jimny nemá vedle spojkového pedálu odkládací plošinku, takže levou nohu je po přeřazení nutné buď stáhnout pod sebe směrem k sedadlu, nebo položit naplocho na podlahu. Ani jedno není úplně fajn.

No a pak je tu ta patálie s motorem a převodovkou. Jak je ona jednoduchá jedna-pětka s krátkou převodovkou skvělá ve městě a v terénu, tak otravná se stává při cestování na delší vzdálenosti. Zlokočka sice tvrdí, že zákonných 130 km/h se dá v pohodě zvládnout, já s tím ale bohužel tak úplně nesouhlasím. V téhle rychlosti (tachometrové) točí malé Suzuki nějakých zhruba 4100 ot/min a to už je přeci jen trochu moc. Vůz v téhle rychlosti dost žere (hodně přes deset), pocitově se trápí a dělá velký hluk. V recenzích se často dočtete, že Jimny je dobrá volba, jen pokud “nejezdíte moc po dálnici”. Obávám se ale, že ryze realisticky a bez rozněžnění roztomilou karoserií by se tato proklamace měla psát bez slůvka “moc”.

S hlukem je to větší problém, než bych si z vyprávění byl ochoten připustit. Na dálnici už je třeba na spolujezdce zvyšovat hlas, rádio nemá cenu zapínat. Automobil je na poměry dnešní doby velmi špatně odhlučněný a nad stovku už to opravdu není příjemné. Dokázal bych pochopit aerodynamický svist produkovaný krabicoidní karoserií, tady ale chybí dostatečné tlumení i na přepážce mezi motorem a kabinou, nebo v podlaze, takže do prostoru pro cestující proniká lomoz motoru a kvílení diferenciálů.  Trochu mi to připomíná návrat do doby Škody Favorit, kdy se svépomocí dodávala na stěnu pod přední sklo vrstva mirelonu a bitumenu, aby šlo i v rychlostech nad stovku poslouchat rádio. Jistě, Jimny je sice levný, ale ne zas tolik, abych nad tím jen mávnul rukou.

A propos – rádio. Bohužel nemůžu souhlasit se Zlokočkou a její tezí, že infotaimnent Jimnyho je jednoduchý a dobře ovladatelný. Ona jednoduchost je spíše eufemismem pro překvapivou technickou zastaralost, a co se týče ovládání, odezva displeje je špatná a rychlost systému rozpačitá. Používáte navigaci, posloucháte hudbu z mobilu a někdo zavolá? Počítejte s několikavteřinovým zamrznutím, než vám palubní software “dovolí” přijmout hovor. Zvuk linoucí se z reproduktorů je navíc dosti nekvalitní a ve vyšších rychlostech pochrchlává. Znovu tak nastává potřeba dodatečného spotřebitelského “tuningu”.

Vlastně bych byl moc rád, kdyby se Jimny dal koupit ve verzi s přípravou pro jednodinové rádio a ve zbylém prostoru by mohla být praktická úložná schránka, třeba na peněženku a klíče. Ty totiž bohužel také není v malém interiéru moc kam umístit. Řidič se musí spokojit jen s mělkou kapsičkou ve spodní části středového tunelu (kam se nevejde na délku šestipalcový telefon) a ještě menší prohlubní poblíž jediného palubního stojánku na nápoje. Uzoučké schránky ve dveřích slouží opravdu jen na dokumenty a papíry. Jednak proto, že mají asi tři centimetry na šířku, a jednak proto, že jejich ostrý plastový okraj škrábe prsty kdykoli se z nich snažíte něco vydolovat.

Teď se trochu cítím, jako bych nakopl roztomilé štěně. Suzuki konečně postavilo “klasické” a charakterní auto a já tu dštím síru. Je snad Jimny špatné? V žádném případě – je to skvělý malý offroad se spoustou stylu, který dokáže udělat radost a překvapit schopnostmi v terénu i ve městě. Jen nenabývejme v záplavě kladných recenzí dojmu, že by snad mohlo jít o ideální vůz pro každý den. Působí to totiž stejně směšně, jako když se banda kadeřníků snaží své okolí přesvědčit o tom, že nejlepším autem na světě je dvacet let starý roadster.

Technické údaje:

Motor: atmosférický zážehový čtyřválec 1 462 ccm
Výkon: 75 kW (102 koní) v 6000 ot./min
Točivý moment: 130 Nm v 4000 ot./min
Převodovka: pětistupňová manuální
Maximální rychlost: 145 km/h
Průměrná kombinovaná spotřeba dle výrobce (v testu): 6,8 l (8,2 l)/100 km 
Cena od 422 900 Kč