Suzuki Jimny: První dojem nemohl být lepší!

Na tohle auto jsem se opravdu těšila a se mnou asi všichni, kteří kdy zahořeli láskou k jízdě mimo asfalt. Jimny třetí generace se vyráběl dvacet let a za tu dobu si v offroadovém světě vydobyl pozici, kterou obrat “malý, ale šikovný” nevystihuje ani z poloviny. Mockrát jsem na vlastní oči viděla, jak to miniaturní škatulka nandavá mohutně kouřícím Patrolům, a úplně chápu, proč žádný majitel Jimnyho nedá na své auto dopustit. Umíte si tedy představit, jaká byla moje radost, když vešlo ve známost, že čtvrtá generace neustoupí spotřebitelskému nátlaku a nevyměkne do podoby kompromisního crossoveru, jak se to stalo kupříkladu jedné nejmenované britské legendě. Stejnou radost měli zřejmě Japonci, kteří nového Jimnyho skupovali jako teplé housky, takže vzdálená Evropa si musela na svůj příděl hezky počkat. Teď se zdá, že je konečně tady…

Malý velký offroad

Na fotkách to možná není tak patrné, ale je opravdu maličký. Vedle Rangeru Wildtrak, kterým jsem na krátké dostaveníčko přijela, působí Jimny jako model na vysílačku, roztomilá malá krabička. Když pak několik exemplářů pozoruju, jak si radostně skotačí na připravené motokrosové dráze, dojem se ještě prohloubí. Vypadají zkrátka jako něco, co přijelo z hračkářství, ne z autosalonu. (Nebo jako když obři hrají vrhcáby.) To je ale mistrný klam tělem, jak se přesvědčíme hned vzápětí. 

Tak zaprvé – v kabině je místa dost i pro čtyři lidi, pokud to teda není Tomáš Satoranský s příbuznými. Já se sama za sebe v pohodě usadím. Odnáší to samozřejmě kufr, kam se vejde možná tak placatá taška na notebook a večerní nákup. V případě potřeby se ale dají zadní sedačky sklopit do roviny a pak už se sem něco málo naložit dá. Pokud je mi známo, je většina majitelů Jimnyho zvyklá jezdit s jednou zadní sedačkou natrvalo sklopenou. Expediční speciál to pořád není, ale když se kouknete do nabídky příslušenství, zjistíte, že dnes existuje řada možností, jak na auto navěsit další věci – ať už třeba bicykl dozadu, nebo bagáž na střešní zahrádku. Celá kabina se dá dokonce adaptovat na dvoupostel. 

A za druhé – jakmile se dostanete do terénu, je jasné, že tahle hračka snese i opravdu drsné zacházení. Motokrosová dráha poblíž Kostelce skýtá bohatou nabídku offroadových radostí, počínaje sjezdy a výjezdy, přes křížení až po velkorysé náklony. Chybí jen pořádné bahno – holt je sucho, a tak se musíme spokojit jen s mírně klouzavou vlhkou zeminou. Každopádně to úplně stačí, aby Jimny dokázal předvést, co umí. Navzdory vizáži autíčka na klíček je to jeden z posledních pravověrných offroadů postavených na žebřinovém rámu s tuhými nápravami. V tomhle rybníčku se na přemíru inovací vždycky hledí s krajní nedůvěrou, takže i pod kapotou (kde jsou mimochodem všechny části hezky postaru odkryté) najdeme sice úplně novou, ale úplně jednoduchou atmosférickou patnáctistovku o výkonu 102 koní. Zvenku i zvenčí mi Jimny stále připadá jako starý známý, snad jen trochu hezčí a svěžejší, odpočinutý po dlouhé dovolené. 

Bez jediného klopýtnutí

Když usedám za volant, připadám si jako děcko v předvečer Štědrého dne. Před chvílí jsem si trasu projela na sedadle spolujezdce, zatímco pilotoval dakarský veterán Pepa Kakrda. Nebýt této zkušenosti, na některé úseky trati bych si nejspíš vůbec netroufla. Sice už vím, že terénní auto má většinou limity ještě kus za hranicemi přirozené lidské odvahy, ale stejně. Kupříkladu jeden terénní schůdek, možná metr a půl vysoký. Když k němu přijedu zespoda, vypadá bez nadsázky jako kolmá zeď, do které se prostě zapíchne čumák a nazdar. Jenže Pepa ho před chvílí vyjel s prstem v nose, takže to asi jde. “Počkej, až pod kolama ucítíš svah a pak dej plnej.” Poslušně dávám plnej a krabička vyskočí nahoru jako horská koza kámen. Přední nájezdový úhel činí 37°, zadní dokonce 49°. A teď to zkusíme dolů. “Hlavní je najíždět kolmo, jinak auto skončí na střeše.” Velmi konejšivé. Ale už přece vím, že to jde.

Jimny disponuje asistentem pro sjezd, který si dokáže podle potřeby přibržďovat jednotlivá kola a vy se můžete jenom držet volantu a modlit. Od kol se přitom ozývají znepokojivé zvuky, jako by se do stabilizátoru namotala suchá větev. Prý to tak má být. Pepa ale asistenta nemusí -  bere to kontrolu nad autem, člověk pak nezíská potřebný cit. Tlačítko tedy nechávám na pokoji. Díky tomu můžu sledovat, jak se váha pozvolna přelévá ze zadních kol na přední, pod pneumatikami cítím každé smýknutí byť o pár centimetrů, a výsledkem je krásně plynulé zhoupnutí jako na zpomalené horské dráze. Nevzpomínám si, kdy jsem naposled seděla v tak dokonale čitelném a ovladatelném autě. Dlouhé krpály vyjíždí v klidu a bez hrabání, nemá problém se v polovině zastavit a zase se rozjet, na hroudách hlíny a kamenech nonšalantně vyvěšuje kolečka a přenáší váhu z jednoho na druhé jako by nic. 

Přijde stejné nadšení i na silnici? To vám prozradím až po regulérním testu. Na asfaltu jsem s Jimnym strávila tak málo času, že si netroufám soudit. Prozatím zmíním jen fakt, že mi jízda připadala zcela standardní i v intencích běžných crossoverů a motor je relativně tichý (nebo dobře odhlučněný). Od jednoho z našich čtenářů navíc máme z první ruky potvrzeno, že na autobahnu Jimny dosáhl cestovní rychlosti 170 km v hodině. To všechno poukazuje na možnost, že máme před sebou vskutku povedený kompromis (v tom nejlepším smyslu slova) mezi silničním a terénním autem. Navíc za cenu jen něco málo přes 400 tisíc… Suzuki, díky za to!