Na Eibenthal! aneb Autíčkářovy chaotické zápisky z Gumbalkánu

Koncept tohoto závodu, expedice, roadtripu, nebo jak tomu mám vlastně říkat, mě lákal od samého začátku. Dokonce si vzpomínám, že jsem se před milionem let potkala na Kafi a kárách s několika pošahanými lidmi, co tu věc tehdy teprve plánovali. Nápad mi připadal boží, jenže pak se mi v hlavě asi probudila podřimující připosranost a zaujala místo u šéfovského stolu. Koupit si nějaký křáp za účelem zničení v bahně a šutrech, zaplatit za to nemalou sumu pěněz a vzít si týden volna v čase letních prázdnin… nic z toho právě nezapadá do konceptu příčetné očkované matky od rodiny. Navíc si na autě sotva vyměním kolo, takže pojedu zpátky na odtahovce už z hranic se Slovenskem. Připosraný šéf si prostě vždycky našel důvod, proč to zrovna teď nejde…

Nejlepší fotky z Gumbalkánu najdete tady. Autorem je – jak jinak – Pepa Vyškovský, ofiko fotograf akce.  

Jenže jak jdou roky, začíná mi být čím dál víc jedno, jestli zapadám do nějakého konceptu. A když jsem po velmi příčetné a očkované dovolené v Bulharsku dostala záchvat touhy po dobrodružství, prostě jsem si tu registraci na stránkách Gumbalkánu vyklikala a koupila. Nebylo moc jasné, s čím pojedu ani s kým, ale na řešení takových detailů mám skoro rok…

Plány byly velké, realita byla realita

A teď si uděláme střih do letošního června. Od Kubajse jsem za přátelskou cenu získala Dacii Logan MCV, auto tedy mám. Bohužel postupně sešlo z plánů na velkolepý offroadový tuning, podařilo se mi jen nechat opravit podfukující vstřik a pumpu posilovače řízení. A koupit drapáky. Ale nevadí, narativ “sedli jsme a jeli” taky nezní špatně, ba naopak. Jenže ouha, pouhý týden před startem odpadl kopilot Jeník. Jeho tělo neuneslo perspektivu týdenního sezení v autě a spaní pod stanem, a vyhlásilo stávku v podobě zablokované páteře. Zbývá mi ještě třetí člen posádky Marek, Kubův kamarád a člověk, bez nějž by Dacia nikdy nezavítala do redakční garáže (akviziční příběh si od něj nechte někdy vyprávět). Problém je, že jsme se potkali párkrát na trackdayi nebo KaK, a to je tak všechno. Když už máte ztroskotat v divočině a nechat se sežrat medvědy, nemělo by to být aspoň s někým, koho znáte? Dali jsme s Markem hlavy dohromady a celkem rychle se shodli na tom, že je to fuk. Jsme v bodě, z kterého už se necouvá. 

V pátek navečer startujeme z Kubovy zahrady, kam nám přišel šátečkem zamávat i Hamster. Dva týdny bylo krásně, ale teď se zatáhlo a začíná pršet. Dnes máme dojet do skiareálu Bílá v Beskydech, odkud se bude zítra startovat. Přihlášeno je prý kolem 400 posádek, takže si radši nepředstavuju, jak bude takový startovní mejdan vypadat. Dorazili jsme před půlnocí, na obřím parkovišti mraky aut a lidí. U brány dostáváme instrukce: “Zaparkujte támhle do řady, co nejblíž vedle posledního auta. A když budete stavět stan, tak ne před autem ani za autem, ale vedle auta.” Jakože cože? Pořád prší, chvílemi docela dost. Stan jsme postavili za autem, protože vedle nebylo místo. Zaparkovali jsme totiž co nejblíž posledního auta. Všichni hulákají, túrují motory a předvádějí legrační fanfáry, které si za účelem cesty pořídili. Noc bude krušná… Do mentálního zápisníčku si zanáším poznámku, že příště můžu klidně přijet až ráno, tohle mi stačilo zažít jednou.

Konečně start

Ráno si konečně můžu prohlédnout expediční speciály, ale na start už čekám jako na smilování. Jakmile jsme z brány venku, stoupá morál na palubě o sto procent. Na dnešek máme v plánu projet celé Slovensko s devíti checkpointy a zakempit těsně za maďarskou hranicí, kde máme přes booking vytipovaný nocleh. Trasa vede převážně horskými silničkami. Štrejchneme Velkou Fatru, jih Nízkých Tater a Slovenské rudohorie. Doporučuju Národní park Muránska planina, kde v Tisovci pramení fantastická ledová sodovka a poblíž Muráně uvidíte víc syslů, než jste si mysleli, že na světě existuje. Pro mě bylo největší překvapení dne asi to, že v Košicích nemají jen Luník 9 (tím letos naštěstí cesta nevedla), ale i krásné historické náměstí.    

Než jsme se stihli vymotat z Košic, zastavila vedle nás na světlech stříbrná Felicie s insigniemi Gumbalkánu a řidič volá z okýnka, jestli prý jedeme taky do toho kempu hned za hranicemi. My na to že ne, že máme po včerejšku lidí plné zuby, ale že můžou s námi do penzionu. A tak jsme získali souputníky v podstatě na celou cestu, Romana a Jirku z východní Moravy. Už za tmy společně přijíždíme do vesnice Fony v pohoří Zemplén. Ano, i v Maďarsku mají pohoří, to ale teď nevidíme. Nevidíme vůbec nic, protože jsme přijeli do největší řiti v celé zemi a v té řiti nás navigace dovedla do té nejodstrčenější uličky, za kterou už jsou jenom lvi. Bylo to úplně boží. 

První písek a šotolina

Maďarské silnice sice nedosahují offroadových kvalit těch rumunských, přesto už začíná lehký trénink. Středočeští silničáři mají na uherský venkov ještě co dohánět. Je skoro až dojemné, že se tu na každém kroku obtěžují s výstražnou dopravní značkou a nápisem “úthibák!” (silnice na hovno, jak to výstižně přeložil Marek). Občas nám něco podezřele mlátí na předku, nakonec už jsme zastavili a prolezli auto kolem dokola a co to šlo i zespod. Nikde nic. Zní to plastově a nezhoubně, takže jedeme dál. Po chvíli konstatujeme, že mlácení ustalo a závada je vyřešena. 

Ještě v Maďarsku jsme absolvovali první dva offroady – první šotolinovou cestou na hrad a druhý pískem k věži. Písek nás, přiznám se, maličko zaskočil a hodně moc jsme se snažili v něm nezůstat stát. Z fotek sice vypadá neškodně, ale byl fakt hluboký a moc hezky by se do něj zahrabávalo. Mimochodem, nenapadá vás, proč někdo staví uprostřed lesa betonovou věž, ke které nevede ani cesta?

Po anabázi s věží a pískem je celé auto, zvenčí i zevnitř, pokryté vrstvou jemného prachu, samozřejmě včetně posádky. Další nevýhoda auta bez klimatizace – kromě toho, že je v něm vedro – je to, že je v něm bordel. Hned za hranicemi s Rumunskem ale mají být dvě přehrady, takže tradá! Tam se dneska usadíme na noc. Ještě musíme přejít hranici, a protože končíme se Schengenem, chvilku to trvá. Později si ve společném chatu na Telegramu přečtu, že odtud bylo několik borců vráceno s neplatnými občankami. I taková závada může ukončit vaši cestu…

Rumunské silnice jsou nej!

Rumuni si své kvalitní infrastruktury patřičně považují, takže ihned po vstupu do země musíte zaplatit poplatek 3 Eura za používání zdejších silnic. Což jsme učinili a pak už jen nevycházeli z údivu, co všechno se tady považuje za silnici. U nás je třeba poznávacím znamením asfalt, což tady neplatí. Silnice můžou být kamenité, hliněné, šotolinové, asfaltové nebo kombinované ze všeho výše uvedeného. Blátivá cesta lesem lemovaná dopravními značkami vypadá vskutku malebně. Momentálně tu probíhá čilá výstavba, kterou se ale Rumuni nenechávají omezovat, proto k regulaci provozu dochází opravdu jen v nejnutnějších případech. Zcela běžně tak projíždíte mezi bagry, válci a pobíhajícími dělníky, aniž by bylo jakkoliv vyznačeno, kde se pracuje a kde se jezdí. Střídají se úseky perfektního asfaltu, rovného jako mlat, po němž můžete frčet stovkou, jenže pak za zatáčkou najednou za zatáčkou zcela bez varování skončí a hupsnete rovnou do šutrů velkých jako pěst. 

Jediné nekompromisní dopravní omezení nás zaskočilo v pondělí večer. Silničáři zrovna nalili čerstvý asfalt a jeho ochranu vyřešili jednoduše – silnici zatarasili Dusterem a oznámili, že další dvě hodiny tady nikdo neprojede. Po dvou hodinách byla lhůta prodloužena o další dvě hodiny, a protože už se připozdívalo, radši jsme poblíž vyhledali nocleh. Takhle se tady holt žije… Ráno jsme si přivstali, abychom opravovaný úsek projeli kolem šesté. O chvíli později se práce znovu rozběhly a další poutníci mají smůlu.

Checkpointy, offroady a zbytečné ambice

Ještě před startem jsme si s Markem plácli na to, že jedeme na výlet. Nejedeme vyhrát (beztak není co), nejedeme zničit auto, nejedeme ani odškrtat všechny checkpointy. Prostě si to uděláme hezké. Od kamaráda Tomáše mám zprávy z loňska, kdy všechny checkpointy projelo asi jen šest posádek a stálo je to dvě noci jízdy. S naší světlou výškou a rozvorem to navíc mimo silnici žádná sláva nebude. Jsme zkrátka odhodlaní nic nehrotit a hlavně dojet. Protože to je, oč tu běží. Jak nejspíš tušíte, skutečný offroad začíná až v Rumunsku, maďarské písky byly jen zahřívací kolo. Lehce nás profackoval už druhý rumunský bod, kde jsme na prudkém prašném výjezdu zůstali viset za šusplech na předku. Naštěstí stačilo zaháknout lano a trochu popotáhnout, trošku schlíplí jsme ale byli, nebudu lhát (mám pocit, že právě tady pak někdo otočil Ford Puma na boudu). Na vrcholek kopce jsem si pak vyběhla pěšky, což byl, myslím, za špatnou volbu stopy dostatečný trest. 

Nakonec jsme za celou cestu vynechali tři checkpointy, všechny ze stejného důvodu – byly příliš mimo trasu a znamenaly by pro nás moc velkou zajížďku. S Dacií jsme se nakonec dostali na místa, na která bych si týden předtím neodvážila ani pomyslet, a kdyby mi je někdo ukázal, nejspíš bych se mu vysmála. Člověku za těch pár dní hrozně otrne. Navíc když jedete ve skupince aut, najednou se ocitnete uprostřed hrozného srabu a stejně už nemůžete zpátky. Výhoda na druhé straně je, že si v té skupince pomůžete. Takže se místy tlačilo, místy hledala nejlepší stopa, někde odstraňovaly kameny a jinde zase vyplňovaly díry. 

Sláva Dacii

Kdybychom nebyli jelita, mohla bych teď napsat, že auto za pět tisíc korun českých odjelo celou trasu bez jediné závady. Kdybychom totiž nebyli jelita, všimli bychom si, že sahara nemá již v době odjezdu ani jednu lopatku. Je celkem fascinující, že se motor dokázal bez její pomoci uchladit až do úterka. To už jsme měli za sebou všechny slovenské horské silničky, maďarský výstup na hrad a dokonce poměrně vysokou horu s vysílačem. Po celou dobu zůstávala teplota motoru na standardních provozních hodnotách. Až pak jednou nezůstala a uprostřed kopce jsme začali vařit. Příčina byla odhalena poměrně rychle, stejně rychle jsme našli servis a po dvouhodinovém čekání na poledním úpalu jsme měli saharu (staro)novou.

Úplně na stejném místě s rozdílem snad stopadesáti metrů se nám začalo zpod kapoty kouřit a shledali jsme, že milé sahaře shořel motorek. Ajta krajta! Servisák nám vrátil peníze, leč nadále s námi nechtěl mít nic společného. Po krátkém zhodnocení situace a vyslechnutí rad okolo jedoucích posádek jsme dali pod kapotu poleno, zajistili ji gumicukem, pustili naplno topení a za nepřetržitého hypnotizování teploměru jeli dál. V prudkých kopcích jsme toho dne museli párkrát odpočívat a chladit, ale do večerního tábora jsme dojeli bez větších nesnází. Udivilo mě, kolik aut se stejným setupem jsme cestou potkali. Další saharu jsme sehnali druhý den na vrakovišti, jen abychom posléze zjistili, že nefunguje čidlo v motoru, takže stejně nefungovala a Roman nám natáhl switch přímo do kabiny, abychom si mohli větrák pouštět ručně. Když pak tu instalaci v Praze viděl můj servisák, blahopřál mi, že jsme neshořeli… 

Když pominu štrapáci se saharou, ukázal se Logan MCV jako vůz pro Gumbalkán přímo ideální. Dvoučlenná posádka v něm má královská prostor, naftová jedna pětka žere šest litrů  a podvozek se těmi parodiemi na silnice absolutně nenechá rozhodit. Ve chvíli, kdy jsme na přední kola nasadili drapáky, nebyl problém z žádným kopcem a žádným povrchem. Je to strašnej krám a je to taky boží kára!

Jdem do toho znova?

V cíli na sebe trochu nevěřícně civíme. Dojeli jsme. Můžeme stokrát říkat, že jsme si věřili, ale až teď je to vážně pravda. Ještě nás čeká cesta domů, což taky nebude zrovna lusknutím prstů, ale vítězství je naše. Malebná vesnička Eibental se plní hodně nadšenými a postupem času hodně opilými lidmi. Nejvyšší čas zmizet. Lidi jsou prostě radost i problém zároveň. 

Uvažovala jsem, jestli by mě bavilo udělat to, co má v plánu Iva s Adamem. S těmi jsme se seznámili při čekání na silničáře. Příští rok si sestaví trasu a pojedou po vlastní ose. Na jedné straně je to lákavé. Z Gumbalkánu se za pár let stala masová akce. Co mě fakt nebaví, jsou pivní party, které vyrážejí s jediným cílem – nasávat a dělat bordel. Není jich zrovna málo, zamoří start i cíl, každou chvíli na ně narazíte i po cestě. Nic moc nejsou ani dobrodruzi, co jak utržení ze řetězu krosí mimo cesty v národních parcích, pak se to propírá v rumunském tisku i ve všech skupinách, co jen trochu souvisí s offroad cestováním, a dělá to celému podniku fakt zlou službu. 

Jenže pak jsou tu momenty, kdy s další posádkou stojíte v dešti, koukáte do útrob lesa na nejistou cestu před sebou a řeknete si: „Vezmem to tudy, kdyžtak si nějak pomůžeme.” A pak si prostě nějak pomůžete. Tyhle momenty stojí za to. Stejně jako palačinky na kempingovém vařiči, blbé vtipy o uvařené vodě na kafe a dechberoucí výhledy z Transalpiny. Takže máme jasno – urvat registraci i na příští rok.