Mongol Rally 2018 část 7. : O výškové nemoci, čínských hranicích a Pamir Highway

S kocovinou z českého pivovaru projíždíme hraničním přechodem do Tádžikistánu. Vše jde až podezřele hladce, celníci vtipkují nebo chytají lelky. Asi po 10 km nás dožene auto s mužem ve vojenské uniformě. Máme se vrátit na hranice, neprošli jsme celní kontrolou, nepřihlásili jsme auta a nezaplatili povinko. Prostě jsme jeli, nikomu nepřišlo divné, že nám chybí razítka. Pohraničníci cítí jistý podíl viny, říkají nám narušitelé a mají z nás zase srandu.

Prvním cílem k vidění je horské jezero Iskanderkul. Z asfaltové silnice sjíždíme přes rozbitý most na kamenitou horskou cestičku. V každé vesnici, kterou projíždíme, se sbíhají děti, křičí a mávají, kdo si s turistou plácne rukou, je borec. Říčka, kolem které jedeme, bezpochyby teče přímo z jezera, už od pohledu je tak studená, že v ní zamrzá i modrá barva vody. Stoupáme strmě vzhůru po rozbitých serpentinách. Za poslední zatáčkou se vyloupne vodní hladina. Iskanderkul je pojmenovaný po Alexandru Velikém, který svou říši rozšířil až sem. Zasazený mezi čtyřtisícovkami s ledovou špičkou, láká tyrkysově modrou vodou ke koupání. Ti nejotužilejší z nás se ponořili až ke kotníkům. Nejkrásnější místo na břehu, kde by se dalo kempovat, zabírá letní prezidentská rezidence. Po brutálním útoku hlídacích komárů se stahujeme na druhý břeh jako normální lidi do kempu. Ráno se potvrdí nejhorší obavy – vodu do sprchy berou rovnou z jezera.

Vracíme se na hlavní tah na Dušanbe. Drápeme se do výšek přes 3000 metrů, sjíždíme zase níž, projíždíme pár špatně osvícených a špatně větraných tunelů. Několikrát jsme nuceni udělat chladící pauzu. Pořád to ale máme jednodušší než český cyklista, kterého jsme tady potkali. Za hlavním městem je vybudována přehrada Nurek s hrází vysokou 310 metrů. Naše pokusy dostat se blíž jsou z různých stran odraženy uniformovanou ostrahou. Možná to má co dělat s tím, že se voda valí dolů přepadem. Sbíráme síly na nejnáročnější část Tádžikistánu.

Pamir Highway. Druhá nejvýše položená silnice na světě. Začíná v kyrgyzském Oši, přibírá odnože z Číny a táhne se tádžickými horami až k hranicím s Afgánistánem. Pak se stáčí na sever, na Dušanbe, aby se zase vrátila do Afgánistánu. My se na ni napojíme ve městě Kalai-Chumb, abychom ještě pár kilometrů navíc využili luxusu asfaltových cest. S tím se na dlouhou dobu musíme rozloučit, naposledy tu byl, když cestu stavěli Sověti. Úzká cesta vede údolím řeky Panj, která tvoří hranici mezi státy. Na obavy není prostor, kdokoli by se sem chtěl z Afgánistánu dostat, musel by překonat horský masív a pak by ho strhnul proud. Jediným reálným nebezpečím jsou čínské kamiony v protisměru,  obrovské díry a špičaté kameny. Na mnoha místech se není kudy vyhnout, cesta je ještě více zúžena sesuvy půdy a kamení.

Mnohokrát musíme zpomalovat na rychlost chůze osmdesátileté babičky a některé pasáže dávají autům pořádně zabrat. Na Sergejovi začly klepat snad všechny čepy a Jitce přestalo těsnit gufero na převodovce. S průměrnou rychlostí možná 20 km/h a s četnými zdravotními zastávkami ujedeme za celý den 170 km. Vyčerpaní padáme do postele. Druhý den přidáme ještě 60 náročných kilometrů do města Chorog, kde začíná vysokohorská část pamírské dálnice. Definitivně odpískáme plán jet Váchánským údolím, netřeba si přidávat náročnosti. Měním palivové hadičky, kolem aut se vznáší benzinový smrad a nemůžeme najít, kudy by to mohlo unikat.

Vyzbrojeni radami od Škoda 100 na cestách, kteří zrovna přijeli z druhé strany Pamíru (hlavně si vemte dost vodky), vystoupáme z výchozích 2500 metrů až do výšky přes čtyři tisíce. Kvalita asfaltu se alespoň místy zlepšila. Benzin smrdí dál, uzavřeli jsme to tak, že nejspíš vzlíná kvůli nízkému okolnímu tlaku, tedy reálně moc neuniká a není třeba to řešit. Nedostatek kyslíku ubírá výkon autům i lidem, už jen vylézt z auta kvůli focení je vyčerpávající. Bolí nás hlava. Na jediného Juru působí výšková nemoc obráceně, energie má na rozdávání. Po noci v 3900 metrech je nezbytně nutné klesnout do nižších poloh, i když to na náhorní plošině jde těžko. Sjíždíme do Murghabu, který je o 300 metrů níž a cítíme, jak vzduch houstne.

Nejvyšší průsmyky máme stále před sebou. Na loukách kolem se pasou jaci, na kamenech se vyhřívají svišti a za potokem se táhne plot z ostnatého drátu oddělující Čínu. Najít v plotě díru netrvá dlouho, rychlá kontrola, jestli nás nikdo nevidí, a šup na skok do Číny! 

Pomalu se blížíme k průsmyku Ak-Baital. Bavorácké motory mají zrychlení asi jako přetížený trabant. Těsně pod vrcholem řadím jedničku, tři a půl tisíce otáček, plyn na podlaze a auto zpomaluje. Výkon došel. V oblaku prachu Jura přes bouli na kapotě přehlédne balvan. Náraz do předního kola odhodí Jitku do příkopu, zázrakem se kolu ani autu nic nestane. Překonáváme náš rekord a dostáváme se autem do výšky, kam se mnoho lidí nedostane ani pěšky. 4655 metrů nad mořem!

Naší jedinou možností, jak nespat zase ve čtyřech tisících metrech, je dostat se do večera do Kyrgyzstánu. Povrch vozovky se nám v tom snaží všemožně zabránit. Díry a šutry v cestě, roleta, dokonce novinka, brod přes řeku! Tádžická hraniční kontrola probíhá na nejvyšším kopci široko daleko, Kyrgyzové nechtějí mrznout, kontrolují pasy až pod kopcem. Mezi nimi je 20 kilometrů bahna a několik menších brodů. Tuhle pasáž bychom směrem nahoru s našimi auty asi neprojeli. V zapadajícím slunci ještě zahlédneme sedmitisícový Pik Lenina a další vrcholy se sněhovou čepicí. Do Kyrgyzstánu vjíždíme za úplné tmy, rozbitou cestou se dotřepeme do první vesnice a vyčerpaně usínáme v prvním domku, do kterého nefouká..

Minulý díl:
Mongol Rally 2018 část 6. : O driftující Sieře, noci v pivovaru a rezavých lodích