Mongol Rally 2018 část 6. : O driftující Sieře, noci v pivovaru a rezavých lodích

Ráno se budíme brzy. Náš plán vyjet od Darvazy mezi prvními má jisté trhliny. O půl sedmé ráno jsme tu téměř sami. Prvního zapadlého mongolrallyistu potkáváme asi po 300 metrech, kolem v poušti jsou rozeseta další auta do půl kol zahrabaná v písku. Kolem nich pobíhá houf odhrabovačů a odtlačovačů, a tak si hledáme vlastní cestu. Nejistí si trasou najedeme se Sergejem do písečné plotny. Příliš pomalu, auto nešťastně protočí kolečkama a zahrabe se až po břicho. Škoda že lopatu měli ti Britové. Odhrabeme rukama písek, zatlačíme do kapoty, plný plyn vzad a auto popojede o metr, než se zase zahrabe. Takže znova. Na pátý pokus se nám podaří vyprostit. Mezitím se uvolní osvědčená trasa. Blbečci, mohli jsme si chvilku počkat. Už alespoň víme, kde číhá největší nebezpečí. Přejedeme sice méně kamenů a děr než včera, auta ale skřípou a úpí. Že se dostaneme na asfaltovou silnici, řádně oslavíme.

Naše radost netrvá dlouho. Čeká nás 300 km přímo na sever do Uzbekistánu, hraniční přechod by měl zavírat v 16 hodin. S každým kilometrem ubývá kvalita, pak i množství asfaltu. Na kamenité cestě, která zbyla, postupně ubývá kamení a přibývají úseky uježděného bahna a díry, do kterých by se dalo pomalu schovat celé auto. Na několika místech cesta náhle končí, stejně náhle pokračuje o kilometr vpravo nebo vlevo. Jen díky linkovému autobusu přibližně tušíme směr. Průměrná rychlost asi 15 km/h. Je nepochopitelné, jak v jednom státě může existovat přepychové město z bílého mramoru a zlata a o pár set kilometrů vedle na hlavním tahu chybí celé kilometry alespoň trochu důstojné cesty. Proč si to Turkméni nechají líbit? Na tuto otázku nám, jak jinak, nesmějí odpovědět.

Naštvaně přidáváme plyn na každém úseku, kde to jde. Nechceme v této zemi zůstat ani o minutu déle, natož pak další noc. K hranicím přijíždíme v 15:57. Ještě jsme to stihli. Vyplníme papíry, odevzdáme GPS. Podle důkladnosti kontroly to byla jen prázdná krabička na postrašení. 

Uzbekistán je jiný už od hraniční kontroly. Celníci jsou vysmátí a dělají si z nás srandu, posunky naznačují, ať troubíme, ať mají nějaké disco. U první brány podáváme pasy. "No passports. Go. Go, go, go, go! STOP! Passports". Další vlnu veselí vzbudí množství náhradních dílů, které vezeme, a Jitčina výklopná světla. Zásadně mrká jen jedno z nich. Konečně jsme ve státě, kde existují asfaltové cesty, můžeme vybrat peníze z bankomatu, připojit se k internetu, napsat rodičům a dát si teplou sprchu.

Prvním městem za hraničním přechodem je Nukus, zde znovu potkáváme kluka se scooterem, který taky jede Mongol Rally. Bavili jsme se s ním už u Darvázy, zdá se být značný magor. Na obyčejném městském 50cc scooteru přes půl světa. S maximální rychlostí možná 60 km/h. Jmenuje se Felix a je z Litvy, večer jdeme spolu do hospody. A to teprve zjišťujeme, co je to za člověka. Doma má mimo jiné Ford Sierra kombi z roku 1988 se zastavěným pětilitrem Windsor z Fox Body a jezdí s ním Litevský drift šampionát. Nestačíme se divit, celý večer prokecáme o autech, vyprávíme mu o tom, co máme doma v garážích my a zjišťujeme, že Felix je úplně stejné krevní skupiny. Původní petrolhead v plném provedení.

Odpočatí, najedení a v podstatně lepší náladě jedeme k Muynaku. Muynak je bývalá rybářská vesnička u Aralského moře. Od dob, co si Sověti usmysleli, že poručí větru děšti a budou v poušti pěstovat bavlnu, se břeh vysychajícího jezera posunul o 100 km a Muynak přišel o zdroj obživy. Očekávali jsme zchátralé domky a pár posledních obyvatel, co ještě neodešlo za prací jinam. Rozhodně jsme nečekali kavárnu, kino, slušně zásobené obchůdky, opravené budovy a děti všeho věku, od batolat po puberťáky. Do Muynaku se vrací život, ale ne voda. Rezavé lodě pořád kotví v písku. Povzbuzen úspěchem u Darvazy si usmyslím, že k lodím dojedu Sergejem. Zahrabu se asi po 10 metrech. Okamžitě je na kapotě asi 20 dětských ruček a pomáhají nás vytlačit. Každé z dětí chce pomoct aspoň prstem nebo přidržením lopaty, kterou donesl jeden ze starších kluků. Děcka očividně mají ve vyprošťování turistů praxi a my rozdáme většinu bonbonů, co máme náhodou s sebou.

Pohodovějším tempem se posouváme na východ. Poznáváme významná města hedvábné stezky – Chivu, Bucharu a Samarkand. Jsou si velmi podobná, opevněním, modrými minarety a obrovskými mešitami, přesto má každé své kouzlo. Užíváme si ubytování se zahradou a bazénem, místní kuchyni a české uzbecké pivo. V Samarkandu je totiž pivovar, který od 90. let vlastní Češi. U hlavního náměstí, Registánu, potkáváme jediný český tým jedoucí oficiální MongolRally. Není to úplná náhoda, setkání si domlouváme už od Turecka. High5team z Brna jede Buchankou, vozem značně nespolehlivým. Jejich výčet závad se zdá nekonečný a na rozdíl od nás mají na cestu značně omezené množství času, po společné večeři musejí znovu vyrazit.

Poslední den v Uzbekistánu navštívíme hospodu u pivovaru a napadne nás zeptat se na vrátnici, jestli není přítomen někdo, koho bychom mohli česky pozdravit a pochválit pivo. Uvítá nás pan Kovaříček, sládek a ředitel. Nadšeně nás provází po pivovaru a  vypráví o historii pivovarnictví v Čechách a v Uzbekistánu, každý úsek prokládáme chmelovým mokem přímo ze zdroje. Po pár hodinách je jasné, že dnes už nikam nejedeme. Než se s degustací přesuneme zpátky do hospody, rozložíme si spaní přímo v areálu. Noc v pivovaru, sen každého Čecha!