Lexus LS 400: To nejlepší ze tří světů

Lexus LS je historicky nejdůležitějším modelem značky, neb je to právě on, který byl u celého jejího zrodu. Vývoj auta začal v roce 1983 a stál více než miliardu amerických dolarů, což je dnes při započítání inflace více než 85 miliard korun. Na jeho konci v roce 1989 vyjela z bran výzkumného centra pětimetrová limuzína s osmiválcovým motorem připravená čelit všem nástrahám konkurence, která ihned po uvedení zaznamenala zvlášť v Americe velký úspěch.

Bylo tomu tak díky původnímu zadání šéfů Toyoty, ve kterém mělo auto s novou značkou vyvážit absenci tradic kombinací toho nejlepšího z evropské, americké i asijské školy. Evropa tehdy byla na výslunní hlavně díky designu a výborným podvozkům. Amerika konkurovala nedostižným komfortem a vzdušností kabiny. Japonci byli známí kvalitou zpracování a ekonomikou provozu. No a dobové prameny tvrdí (a prodejní statistiky naznačují), že Lexus LS to uměl všechno.

Projetí v takovém vlastně dokonalém autě mě velmi lákalo, neboť to zní natolik pěkně, až se tomu těžko věří. Jistě, něco na tom být musí, jinak by zákazníci neměli důvod tak ochotně k Lexusu přecházet. Ale i tak mi to zní spíš jako pohádka než pravda, zvlášť když auto přece jen bojovalo i oproti konkurenci nižší cenou. 

Jednoho dne jsem měl štěstí. Můžu si tu perfektní limuzínu vyzkoušet, a ještě ve vylepšené druhé generaci, která na trh nastoupila v roce 1994 a jejímž úkolem bylo jen odstranit pár drobných nedostatků prvního modelu, ale jinak zůstala věrná původní pointě. Aby toho nebylo málo, auto z roku 1996 je (až na dvě nálepky na oknech) ve zcela sériovém stavu a má najeto jen něco málo přes 150 000 km. No, tak to jsem byl na tu bezchybnost zvědavý.

Musí se nechat, že co se vzhledu týče, určitě se zadařilo. Jak už jsme si řekli, v této oblasti dominovala Evropa. Návrháři LS se tedy inspirovali právě zde. Autu nadělili krásně vyvážené proporce a poměrně mohutný postoj. Vzhledově i hmotou připomíná slavný Mercedes-Benz W140 známý jako Mamut. Ale nekopíruje od něj, jen je na návrhu karoserie cítit jeho vliv. Což je správně, tak to mělo být.

U popisu interiéru se chvíli zdržím, jelikož tady se propisují všechny tři školy. Designem jsme opět v té neprestižnější, v evropské. Palubní deska má střízlivý tvar prostý kudrlinek, je smontována z pěkných matných plastů tmavé barvy se sofistikovanou texturou připomínající kůži a zdobí ji decentní a hlavně pravé dřevo. 

Prostorem a především vzdušností je ale kabina věrná americkému pojetí - tedy opět nejpokročilejšímu. Určitě víte o čem mluvím, evropské limuzíny té doby posádku spíše obklopují, americké kabiny s sebou vozí víc vzduchu. Lexus to dělá taky. Velmi mi to připomínalo redakční TownCar. Člověk má pocit, že se může bez problému natáhnout a nikdy se nikde neudeří.

Velmi americké jsou i sedačky. Zatímco ty v autech ze starého kontinentu měly tehdy často spíše tužší výplně a v obyčejných japonských autech byly zase sedačky malé, v Leuxusu se nacházejí opravdu rozměrná křesla bez nejmenšího náznaku bočního vedení, aby se do nich pohodlně usadil i člověk v Americe tradiční korpulentní postavy. K tomu to jsou díky patentnímu řešení s vestavěnými pružinami a stabilizátory nejměkčí kožená křesla, ve kterých jsem kdy seděl.

Zpracováním ale Lexus evropské pojetí mírně a americké hodně převyšuje. Vyznává styl přísně japonský — oni přece mají ten největší smysl pro poctivost. Všechno v autě tak má i po 26 letech jemný a exaktní chod. Dveře se potichu zavírají, blikače jemně cvakají, nic není uvolněné, každý plast stoprocentně lícuje. Také zde ani dnes jediná součástka nevrže. K tomu je ještě kabina příjemně tichá a celá působí velmi dotaženým a poctivým dojmem.

S tím se pojí i pozornost k detailům. Je tu jemně tkaný strop i koberce. Neprosvítá ani kousek plechu. Již zmíněným dřevem je pro potěchu oka proložena i zadní loketní opěrka. A zvláštní zmínku si zaslouží navýsost krásné optitronové přístroje. Nejenže jsou díky jednoduché grafice dokonale čitelné, ale navíc vypadají skutečně elegantně. Zvlášť se mi líbí jejich tenounké ručičky. To je přesně ten detail, který dělá dojem celou cestu.

Pod kapotou se nachází strojovna, jež si svým kulturně historickým významem nezadá s LS motory od GM. Jedná se o motor V8 s označením 1UZ-FE. Ti erudovanější už zbystřili, ano, je to ta jednotka, která vydržela v nabídce různých modelů koncernu přes 20 let a v modifikovaných podobách poháněla vše od Toyoty Crown až po Lexus SC.

V LS ji výrobce ponechal atmosférické plnění, nadělil objem čtyř litrů a naladil ji na výkon 194 kW neboli 260 koní a 366 newtonmetrů. Při výběru toho, jakému pojetí by se měla svým projevem blížit, měl výrobce na výběr a vlastně nemohl udělat špatně, každý kontinent měl co nabídnout. Evropské motory měly (mimo jiné) krásný zvuk, japonské (kromě dalšího) vysoký výkon a americké podmanivý charakter (a spoustu ostatního).

Automobilka si nakonec vybrala první dvě, neboť americká motorová nátura přece jen funguje hlavně u hlučných muscle cars a venkovských trucků a ani jedním z nich LS být nemělo. A i tady se to díky rozumnému rozhodnutí povedlo. Jako správný starý Japonec se vytáčí doslova na polechtání a autem hýbe hezky (zrychlení z nuly na sto zvládá za 7.5 vteřiny). 

K tomu je i díky velmi nízkému odporu vzduchu vozu s hodnotou Cx 0.28 úsporná. Majitel normálně jezdí se spotřebou okolo 15 litrů na sto kilometrů. Ano jistě, takhle napsané to naopak vypadá velmi neefektivně. Ale nezapomínejte, že se bavíme o atmosférickém benzínovém osmiválci z roku 1996, který přes hydrodynamický automat pohybuje s autem o hmotnosti okolo 1.8 tuny. Podle mne je to ještě slušné číslo.

Zvuk má zase parádní jako ty nejlepší evropské jednotky. Už při nastartování mi na tváři vyčarovala blažený úsměv. Její úvodní zahučení následované tichým ševelením volnoběhu bez nejmenších vibrací jsou úžasné. Nic to ale není proti tomu, když se auto rozjede. Motor svým hutným avšak stále jemným tónem dává najevo, že má plnotučný objem. Ve vysokých otáčkách zvuk zhrubne jen tak, aby to znělo zajímavě. Je radost ho poslouchat zvenku i zevnitř, tak sametový běh umí vyčarovat.

I převodovka se snaží a uznává pojetí podobných skříní ze země, která s nimi má ty největší zkušenosti. Ano, automat je velmi americký. Má jen čtyři rychlosti a často nechává klouzat měnič. Ale řadí tak krásně sametově, že si jeho práce řidič téměř nemá šanci všimnout. Vlastně jen pohled na otáčkoměr prozradí, že došlo ke změně stupně.

Pro kvalitní podvozek se naopak bylo potřeba koukat výlučně směrem k Evropě. Jenom na starém kontinentě jsme (za solidní nákupní obnos samozřejmě) uměli vytvořit šasí, které bylo schopné být pěkně komfortní na dírách a přitom velmi jisté v zatáčkách. Tehdejší japonská konfekce sice dokázala jakžtakž držet krok přilnavostí, ale komfortem ani vzdáleně. Amerika to měla úplně naopak, byla pohodlnější, ale zatáček se bála.

Tady měl Lexus s nastavením největší práci, aby se mohl porovnávat s auty jako Mercedes Benz W140, BMW 7 series E38 nebo třeba Jaguar XJ40. Tak na to LS vyzbrojil těžkými zbraněmi. Kolosální elektromagnetické odpružení vyvíjené s firmou BOSE (to by přebilo i hydropneumatiku) se bohužel nakonec aplikace do sériové výroby nedočkalo, neboť by bylo i na toto auto příliš drahé, ale i standardní typ jezdí na výborném počítačem řízeném adaptivním vzduchovém podvozku s proměnlivou úrovní tlumení (první generace ho ještě neměla).

Na silnici opravdu působí velmi evropským dojmem. Netroufám si říct, jestli třeba dorovnává soudobý S Class, velké zkušenosti s ním nemám. Co si ale říct troufám je, že díry přejíždí téměř neznatelně a přitom nemá tendence se rozhoupávat. Zároveň poměrně sebejistě a bez náklonů projíždí zatáčky. Takže za mne splněno. A jen tak mimochodem, ten dlouhý převis, silný motor a pohon zadních kol umožňují krásné a zcela nepřístojné powerslidy. Ale tak co už.     

Verdikt

Ač se mi tomu zprvu nechtělo moc věřit, teď vím, že dobové prameny nelžou, Lexus LS opravdu spojuje to nejlepší z evropské, americké a asijské inženýrské školy. Vypadá a jezdí jako nejlepší auta evropského kontinentu, jeho kabina je pohodlná a vzdušná jako přední americké koráby a jeho zpracování jak celku, tak detailů snese nejpřísnější japonská měřítka. Vůbec se nedivím, že si ho tolik lidí koupilo, kvůli němu se na tradiční značky zapomíná snadno. 

Technické údaje

1996 Lexus LS 400

Motor: atmosférický zážehový vidlicový osmiválec 3969 cm3
Výkon: 194 kW (260 k) v 5300 ot./min
Točivý moment: 366 Nm ve 4500 ot./min
Převodovka: čtyřstupňová automatická měničová
Provozní hmotnost: 1764 kg 
Maximální rychlost: 250 km/h (elektronicky omezeno)
0-100 km/h: 7,5 s 
Kombinovaná spotřeba udávaná výrobcem: 10,3 l/100 km
Spotřeba majitele: okolo 15 l/100 km

Děkuji mnohokrát majiteli za půjčení, bylo to super!