Kulturní rozdíly aneb Americké silnice pohledem Evropana

Americké silnice. Nekonečně dlouhý pruh asfaltu se žlutými čarami protíná pustinu a jeho přímka se ztrácí někde v dáli na obzoru. Fata morgana. Hory v dáli. Route 66. Právě tohle napadne mnoho lidí jako první, když přijde řeč na ježdění v USA.  Zní to trochu jako klišé z amerického filmu, ale když už v americkém filmu něco vidíte, tak to musí být pravda, protože by na to přece domácí jinak nekoukali. No ne? 

Díky neskonalé štědrosti a blahosklonnosti svého zaměstnavatele se opět nacházím za velkou louží a taková příležitost si přímo říká o tematický článek. Pokusím se v něm nastínit svá pozorování a možná trochu poupravit leckterá zažitá klišé, která o provozu, řízení a silniční síti Spojených států panují. Samozřejmě si nedělám nárok na pokrytí všech místních zvyklostí, z nichž některé jsou navíc geograficky podmíněné. Nejvíce času jsem strávil v Arizoně a tak budou pozorování ovlivněna ponejvíce touto skutečností. Pojďme si tedy říct, jako to s tím ježděním v zemi svobody vlastně je.

Často jsem se setkal s tvrzením, jak že je ten americký provoz super, skvělý a mnohem lepší než u nás. Nemohu však souhlasit, protože svět není černobílý a každá strana oceánu má svá pro a proti. Přikládám tedy toto tvrzení spíše takovému tomu bezmeznému obdivu ke všemu americkému.

Mezinárodní řidičák

První věc, kterou většina lidí řeší, pakliže se chystají v USA sednout za volant. A také věc, na kterou jsem při svých překotných přípravách na cestu zapomněl. Co na tom, stojí to pár korun, na úřadě vám to vyhotoví na počkání, a vy to pak stejně nikdy nepoužijete, ale dokážete si představit, jaké katastrofické scénáře mě okamžitě napadaly. Každopádně nic nezkazíte, když si toto krásné leporelo podle vzoru z let padesátých opatříte. Pozor ale na to, že bez vašeho normálního řidičáku neplatí, protože se jedná vlastně o úřední překlad onoho dokumentu. Některé státy jej ale vůbec nevyžadují (třeba Arizona), další jej pak vůbec neuznávají (to platí například v Kalifornii). Nehledě navíc šance na to, že průměrný americký policista tento skládací papír nikdy neviděl a nebude vědět, co s ním, je velmi vysoká. 

Všechno je velké a všude je to daleko

Ať už se jedná o čerpací stanice o pětadvaceti stojanech, v jejichž prodejnách koupíte lacinou limonádu v gigantickém kelímku, poněkud přerostlé pickupy (trucky), nebo parkovací místa, rozměrové odlišnosti budou to první, co vás praští do očí. Další šok pravděpodobně přijde ve chvíli, kdy se připojíte na dálnici, která v obou směrech čítá 4 a více pruhů. Má to však i svá pozitiva. Půjčíte-li si v autopůjčovně nějaký ekvivalent evropské nižší střední nebo střední třídy, budete mít všude dostatek prostoru. Parkovací místa jsou gigantická, například. Tohle jednoho rozmazlí a návrat do Evropy pak připomíná návštěvu takové té turistické atrakce, kde jsou zmenšené modely z reálného světa.

Dvojnásob toto platí pro cestovní vzdálenosti. Pro místní je například zcela běžnou praxí dojíždět do práce třeba 60 a více mil. Na dálnicích kolikrát nepotkáte benzinku celých 50 mil a mezi městy můžete cestovat třeba 4 hodiny bez toho, aby bylo poblíž cokoli, co se dá označit za civilizaci. Ale až pak najednou bude na dálnici nehoda a kolona dlouhá přes 15 mil, budete rádi, že jste si na poslední pumpě dotankovali plnou. 

Nejezdí se zde tak pomalu, jak se říká

Leckomu může připadat dálniční limit 70 mph úsměvný, u nás se přece jezdí rychleji. Konkrétně Arizona má nejvyšší povolenou rychlost krásných 75 mph. Nic moc, ale na americké poměry ještě docela dobrý. Realita? Přidejte si pět až deset mil navíc, podle toho, jak plyne provoz. Mnohem důležitější, než se striktně držet rychlostního limitu je totiž taktika, která je velmi prospěšná pro cizince v jakékoli zemi, totiž splynout s davem. Když se vám podaří “plynout s proudem”, rázem vám provoz připadne opravdu plynulý. Hezké, efektivní. 

Velké překvapení pak nezasvěcenému připraví nákladní vozy s návěsy, které s provozem drží krok velmi srdnatě. Tedy až do té doby, než přijde kopec.

Americká auta zatáčet umí, ale jejich řidiči ne 

S rychlostí souvisí i tato poznámka. Ono totiž sypat po rovném úseku silnice 85 mil za hodinu zvládne i nazvedaný Ford F250, ale jakmile dojde na zatáčky, svět za okýnkem automobilu se rázem zpomalí. A někdy až tolik, že je to docela otravné. To vám je pak prd platné, že najdete úžasně zatočenou silničku kdesi vysoko v horách, když před vámi řidič hnědého MPV praktikuje ultradefenzivní jízdní styl, pracovně zvaný “better safe than sorry” a před každým byť jen náznakem vinglu téměr zastaví. 

Na druhou stranu, běžně zdatný evropský řidič si tady připadne jako král apexů. Řekli byste třeba, že je taková Toyota Tacoma schopná na zatočené okresce ujet třeba BMW 330i, i když se ten člověk za volantem bavoráku očividně snažil, co mohl? Já taky ne. Ale jak říká kolega Jeník, ono je to pro ně taková jednorozměrná disciplína, to ježdení.

Ohleduplnost nade vše, ale s pozorností už to tak horké není

Velká část chvály na řízení v USA vždy směřuje na ohleduplnost řidičů. Můžu jen potvrdit, ačkoli nedokážu s jistotou říct, zda je to ohleduplnost nebo vysoká míra pasivity za volantem. Takže i když jste blbec a neuvědomíte si, že se právě blížíte ke křižovatce se stopkou v každém směru a tuto projedete zcela proti pravidlům, málokdy vás někdo vytroubí, nebo počastuje hezkým gestem. 

Což ale neznamená, že by byla o krizové situace nouze. Stalo se už takovým pravidlem, že mi ranní cestu do práce, tedy zhruba 10 mil po dálnici rovně a pak doprava, vždy někdo zpříjemní kontrolou pozornosti. Ideálně třeba tak, že vám to pomaleji jedoucí auto pošle přímo před čumák, bez blinkru, a ne zrovna pomalu. Jedna věc je, že blinkry používá tak půlka lidí a to ještě jak kdy, druhá pak skutečnost, že prostě nedávají pozor. Jistě, plynulost provozu by k tomu mohla leckoho ukolébat, ale příjemné to dvakrát tedy není. Nemluvě o tom, jak moc populární je koukat za volantem do telefonu.

Vozový park je velmi rozmanitý a stejně tak jeho stav

Vozový park je zde opravdu něco nádherného. Jistě, nepotkáte zde třeba mnoho francouzských automobilů, jinak tu ale najdete všechno. Moc jsem se divil, když jsem potkal Dacii Logan, a zrovna docela daleko od zpevněných cest, v jednom skalnatém údolí. Teda, ono se to jmenovalo Renault Symbol. O vozovém parku bych však zmínil dvě věci. Tou první je četnost, s jakou můžete vidět různě upravená auta. Ponejvíce je to patrné na pickupech, SUV a offroadech. Potkat takový sériový Jeep Wrangler sice není nijak vzácné, mnohem více jich ale uvidíte modifikovaných. Výrobci sami se nebojí nabídnout širokou paletu doplňků a tam, kde tito končí, začíná nekonečný aftermarket. Ladičův ráj, chtělo by se říct. Pravda, některé úpravy vzbuzují více otázek, než obdivu, a osobně bych se bál jezdit pickupem, ve kterém sedím skoro dva metry nad zemí, ale proti gustu…

Docela by mě tedy zajímalo, jak a jestli vůbec probíhá kontrola technického stavu vozidel, protože to vypadá, že jakmile máte světla, čelní sklo, brzdí vám to a troubí, tak se dá jezdit snad se vším. Podle toho to taky často vypadá a u nás by vás za provoz podobného ghetto caru policista asi rovnou zastřelil. Nikoho asi nepřekvapí, že největší množství takových klenotů se vyskytuje na parkovištích před Walmartem.

Všechno je stavěno pro auta a motoristy

Široké dálnice a obrovská parkovací místa už jsme probrali, ale rád bych přibllížil, jak důležitou roli hraje automobil v životě obyvatel USA. Jistě vás napadne třeba autokino, nebo nám dobře známý způsob prodeje občerstvení formou drive-in. Drive-in jde ale udělat naprosto ze všeho, například z trafiky. K bankomatu také můžete hezky autem, taková bankovní pobočka pak vypadá jako čerpací stanice na peníze. Nutno však podotknout, že v některých částech měst to bude asi to nejbezpečnější řešení. Perličkou pak je, že i schůzku se svým bankovním poradcem můžete udělat stejným způsobem. 

Ať už se ale vydáte kamkoli, třeba do národních parků, nebo jen tak na výlet po okolí, vždy budete mít dojem, že tady motorista není považován za nepřítele společnosti, ale že to je prostě jen člověk, co se chce někam dostat, a tomu jdou nejrůznější služby naproti. Věřím, že stejně jako u nás, tak i zde nějaký automobismus většinu lidí vlastně vůbec nezajímá a představuje pro ně jen způsob dopravy. Skutečnost je taková, že to často jinak ani nejde. Chtěli byste jet vlakem? Třeba z Phoenixu do Los Angeles? No, to by byla jistě paráda, ale vlak prostě nejezdí, ve Phoenixu Amtrak svou zastávku dávno zrušil. Vzhledem ke stavu železniční sítě však takové cestování asi nebude nejlepším řešením. 

Mustangy

Jestliže jsem tvrdil, že je provoz většinou poklidný a nikdo se nesnaží vybočovat z průměru, čestná zmínka patří Fordu Mustang. Netvrdím, že každý, kdo jezdí Mustangem v USA, jezdí jako dobytek, ale když už někoho takového potkáte, šance, že to bude zrovna Mustang, hraničí téměř s jistotou. Nemám nic proti Mustangům, ani jejich majitelům, tohle však bije do očí. Dostupný výkon holt dělá své… ostatně videa bourajících Mustangů z Cars and Coffee a dalších srazů známe asi všichni :)

Bylo by sice možné pokračovat ještě dále a napsat článek dvakrát delší, aniž bychom vyčerpali byť jen kousek z kapitol, které toto téma poskytuje. Na tomto místě vám však dám prostor k diskuzi, a můžeme se bavit o Americe jako takové, amerických vozech, nebo třeba taky o tom, proč USA nemáte rádi, je-li to váš případ.

Přeji vám hezkou neděli!

P.S: Jako upoutávku na jeden z dalších článků vám tady nechám takovou hezkou fotku. Můžete si zkusit tipnout, o čem to vlastně bude.