Když se z ženy stane neřízená střela

Představujeme vám další posilu v týmu Autíčkáře. Honza má za sebou novinářské zkušenosti, o kterých si mnozí z nás můžou nechat zdát. Začínal ve Speedu, prošel Autocarem, Týdnem, Lidovkami a dalšími tituly, které jsme ani neznali. Svět respektovaných médií sice už před časem opustil, láska k autům i psaní mu však zůstala. Moc rádi jsme se ho ujali a doufáme, že nám vydrží. – Zlokoč –

Podle statistik policejních i pojišťovacích jsou ženy klidnější řidičky. Mají na svědomí méně nehod, hlavně těch těžkých. Ale to by se dalo vysvětlit i tím, že toho prostě méně najezdí. Pak jsou tu psychologové, kteří tvrdí, že dámy více používají obě hemisféry mozku, takže lépe zvládají více úkolů najednou. Třeba řídit, malovat se a do toho telefonovat… Jenže to se v autě spíš nehodí, není od věci se na řízení soustředit. Naopak to agresivnější pohlaví používá více pravou hemisféru a díky tomu se chlapům lépe odhaduje vzdálenost, směr, rychlost a další věci týkající se orientace v prostoru. Tolik teorie.

Jenže jak už to s teoriemi bývá, v historii i současnosti se najdou výjimky. V našem případě ženy, které byly nebo jsou rychlejší než spousta leckdy i zkušenějších mužů. To dokázaly v jediné měřitelné disciplíně, kterou jsou závody. Těm sice dominovali a dominují muži, ale první dámy se na závodech začaly objevovat již na přelomu devatenáctého a dvacátého století. A vůbec, první dálkovou jízdu „patentovým motorovým vozem“ absolvovala žena Karla Benze Bertha, když v roce 1888 „na tajňačku“ vyrazila se svými dvěma syny z Mannheimu do rodného Pforzheimu. Manželovy předešlé krátké jízdy předtím takřka vždy skončily poruchou, Bertha však dojela úspěšně a udělala prvnímu autu značky Benz výtečnou reklamu.

Od té doby se objevilo vícero žen, které daly nebo dávají co proto svým mužským soupeřům. Ať už jde o závodnice nebo motoristické novinářky, které řídí či řídily sakra dobře. Tady je výběr těch nejlepších nebo nejšílenějších.

Eliška Junková

Drobná dáma, která dokázala vyškolit i mistry mužského řemesla. Naše nejznámější závodnice, narozená v prvním roce dvacátého století, ohromila i samotného Ettore Bugattiho. Ve skutečnosti se původně jmenovala Alžběta Pospíšilová. K motoristickému sportu se dostala tak trochu náhodou přes práci v úvěrové bance, kde jí dělal vedoucího jistý Vincenc, tedy Čeněk Junek, rozjíždějící nové pobočky. Slečnu s přezdívkou Smíšek si oblíbil. Z Olomouce se tak posléze stěhovala do Brna a pak do Prahy, až se nakonec vzali. Budoucí závodnice si změnila jméno na Elišku, vycházející ze jména Elisabeth, protože chtěla cestovat na svůj vysněný Cejlon, kvůli čemuž se také učila cizí jazyky. Junek začal závodit a jeho žena s ním nejdříve jezdila jako spolujezdkyně. Když se pak roku 1924 poprvé posadila za volant jejich Bugatti T30, svůj první závod na trati Lochotín-Třemošná hned vyhrála.

Vzrůstem drobné Elišce se dařilo, stejně jako Čeňkovi, který se vypracoval na váženého bankéře a mohl si dovolit investovat do závodních Bugatti. Eliška vítězila v různých domácích i mezinárodních závodech, kde porážela silnější muže. Přitom řídit tehdejší závodní auta bylo hodně náročné na fyzičku. Proto si Eliška našla svůj řidičský styl, kdy hrubou sílu nahrazovala chytrostí a plynulostí. Mezi ženami neměla konkurenci. Roku 1926 porazila i svého muže na závodu Zbraslav-Jíloviště a v nejdelším závodě do vrchu Klausenpass ve Švýcarsku byla se svou dvoulitrovou Bugatti T35 v mlze a dešti rychlejší než Rudolf Caracciola, řídící osmilitrový Mercedes. V tehdy nejtěžším závodu Targa Florio ročník 1928 dvě třetiny závodu vedla a nakonec dojela pátá, což byl její asi největší úspěch. Mohlo by jich být ještě více, kdyby ještě téhož roku ve Velké ceně Německa na okruhu Nürburgring tragicky nehavaroval její manžel Čeněk, když dostal smyk, vylétl z auta a rozbil si hlavu o skálu. Poté vdova Eliška přestala závodit. Nepřemluvil jí ani Ettore Bugatti. Na auta ale nezanevřela a do konce svého života se účastnila různých závodů historických vozů. Její závodní kariéra trvala jen pět let, zato vydatných. Je to naše nejlepší závodnice historie a také připomínka starých dobrých časů. Ostatně, když již dávno nezávodila, se svým „Patronem“, Ettorem Bugattim, byli stále přátelé. To už se dnes moc nenosí…

Louise Smith

Asi největší ženský cvok v našem výběru. Na tuhle závodnici neplatí žádné zatuchlé klišé o křehké ženě ve sportu tvrdých mužů. Byla to srdcařka, která snad ani neznala strach. Lidé, co ji znali blíže, o ní prohlašovali, že je blázen. Jezdila na hraně a často i za ní. Její agresivní styl měl úspěch a tak se tato průkopnice ženského závodění na amerických oválech brzy stala miláčkem diváků.

Už její první závod byl vše, jen ne obvyklý. Louise měla pověst ženy, která ujela všem dálničním hlídkám a mužům zákona. To se hodilo muži jménem Bill France, pozdějšímu zakladateli série NASCAR, který chtěl závody více zpropagovat a napadlo jej, že by nebylo špatné postavit na start v závodu Grenville nějakou domorodou ženu. Podařilo se mu Louise přesvědčit, aby se přijela podívat na závod jako divačka. Nikdy předtím na žádném nebyla, natož aby řídila závodní auto. Zde na ní čekal upravený Ford ročník 1939 a Louise se na nabídku rozhodla kývnout. „Řekli mi, že až uvidím červenou vlajku, tak mám zastavit,“ vzpomínala později. „O šachovnicovém praporku se nezmínili. Pak jsem najednou zjistila, že jsem na okruhu sama a ostatní auta viděla stát u trati. Nakonec zamávali červenou vlajkou a já dojela jako třetí.“

Za svou závodní kariéru v letech 1946 až 1956 Louise Smith nakonec získala 38 vítězství. Přitom rozbila několik aut a zlámala si přitom bezpočet kostí. Roku 1947 se jela jen podívat na Daytonu v novém blyštivém kupé Ford jejího manžela, ale nevydržela se jen dívat a odstartovala. Z auta udělala totální vrak. Jeden závod skoro nepřežila, vyvázla se čtyřmi čepy v levém koleni a 48 stehy. Ale bolest jí netrápila. „Užívala jsem si každou minutu. Jezdila jsem na závody po celé Severní Americe a závodila všude, kde mohla,“ vzpomínala pak v jednom rozhovoru. V sedmdesátých letech pak ještě sponzorovala nadějné mladé závodníky. A zajímavost na konec: jejím závodním autem Nash Ambassador 1950 se inspirovalo animované auto Louise Nash ze třetího dílu filmové trilogie Auta (Cars), kde Blesk McQueen potká legendy amerických okruhových závodů.

Janet Guthrie

Tato dáma byla a vlastně i dodnes je opravdu speciální, dalo by se napsat vynikající velkým přesahem… Její kariéra není jen o autech, ale o to je zajímavější. Její otec i matka byli piloti. Mladou zvídavou Janet odjakživa zajímala technika a od šestnácti let se učila pilotovat letadla. Mezitím si udělala vysokoškolský titul a dostala se až do projektu Apollo, pracujícím na první vesmírné raketě, která transportuje člověka na Měsíc. Byla kosmickou inženýrkou a doufala, že se do kosmu opravdu dostane. To nakonec nevyšlo. Svoji práci i tak nadále milovala, ale stále jí chybělo nějaké to vzrušení.

Tak si pořídila kupé Jaguar XK 120 a začala s ním závodit. Měla talent, takže se nakonec stala první ženou, která úspěšně zvládla kvalifikaci do pětisetmílových závodů Indianopolis i Daytona, a to v jediném roce 1977. Mezitím řídila vlastní závodní tým, byla pilotkou a leteckou instruktorkou. Závodila 13 let. Sice bez zásadnějších úspěchů, v první desítce se umístila pětkrát, ale zmínku si rozhodně zaslouží. Už proto, že pro ni byla auta přednější než vesmír. Kolik žen asi tohle řešilo?

Shirley Muldowney

Žena řídící nejbrutálnější závodní stroj na světě, kterému se už snad ani nedá říkat auto… Tato dívka z venkovského okolí New Yorku ovládla sice krátkou, o to však šílenější závodní disciplínu. Dragstery. Stala se první ženou, která startovala v této typicky mužské zábavě. Mohl za to jistý místní automechanik Jack Muldowney, její první láska. Naučil ji řídit auta, která podle jejích slov „upravoval tak, aby holky mohly porazit kluky“. Shirley nakazil „autovým bacilem“, pak jí postavil první dragster a nakonec se stal jejím manželem. Od padesátých let závodila, národní licenci na Hot Rody NHRA si udělala v roce 1965. Po pěti letech se pustila do kategorie dragsterů Funny Car a hned první svůj závod vyhrála. Roku 1974 postoupila do vrcholné kategorie Top Fuel Class, nejrychleji akcelerujících závodních speciálů světa. Tehdy byly ty nejlepší schopné rozjet se ve čtvrtmíli, tedy zhruba 402 metrech, na rychlost přesahující 400 km/h za něco přes pět sekund. Dva roky poté vyhrála národní závod. Získala tituly NHRA 1977, 1980 a 1988. Ani zranění pánve po velmi ošklivé nehodě v roce 1984 jí neodradilo od usedání do monster, která akcelerovala rychleji než raketoplán. Do pekelného stroje se vrátila po pouhých osmnácti měsících a získala za to titul návrat roku. Zkrátka žádná křehotinka…

Michéle Mouton

Jediná žena, která ovládla vrcholnou třídu rallye. Nejen to, zenit své kariéry zažila v tom největším rallyeovém pekle. Dnes již legendární, historicky nejextrémnější skupině B, která měla jen minimum omezení. Tady šlo opravdu o život, ne jako v dnešním světě relativně bezpečných závodů.

Kariéru drobné, ale cílevědomé a houževnaté Michéle Mouton zde na Autíčkáři popsal vyčerpávajícím způsobem již Šáfa ve svém blogu, takže si dovolím zaměřit jen na ten nejpodstatnější vrchol kariéry Michéle, skupinu B. Ne že by předtím nebyla úspěšná… Jinak by její život nezměnil telefonát od šéfa továrního týmu značky Audi, který Michelle šokoval nabídkou startovat v sezoně 1981 s jejich jen před několika měsíci představeným monstrem Quattro, prvním rallyeovým speciálem s pohonem všech kol. Navíc v týmu s jejím jezdeckým idolem Hannu Mikkolou… Stalo se… Po počátečních nezdarech a malých úspěších Michéle vyhrála rallye San Remo, čímž potvrdila, že pustit ženu za volant takto šíleného stroje nebylo pomatení smyslů, ale z dnešního pohledu spíše skvělý marketingový tah. Začalo se jí dařit, a nebýt karambolu v Africe, stala se mistryní světa. Těžko soudit, zda za to mohla informace o umírání jejího otce na rakovinu, kterou se dověděla těsně před startem. Právě on jí v začátcích hodně pomohl. Pak už v rallye nijak zvlášť neexcelovala, zato zajela rekord na snad nejlepším závodu do vrchu Pikes Peak ročník 1985. Závodění ukončila poté, co se na korsickém rallye zabil její kamarád Henri Toivonen, nejtalentovanější pilot skupiny B. Právě tato nehoda měla velký vliv na ukončení skupiny B. Jediné, ve které vyhrála žena…

Vicky Butler-Henderson

Chris Harris v ženském provedení, dalo by se s trochou nadsázky napsat… Tahle paní to za volantem opravdu umí a v pořadu Fifth Gear, kde testuje auta spolu s driftovacím maniakem Tiffem Needelem a vysloužilým pilotem okruhových vozů Jasonem Plato, není tím slabším článkem. Vicky žila v auty postižené rodině a její dědeček, otec i bratr závodili. Ve dvanácti letech začala na motokárách. Nejen to, od podobného věku jezdila s různými zemědělskými stroji včetně traktorů na otcově farmě. V sedmnácti přesedlala do Formule First, na kterou si o víkendech vydělávala jako závodní instruktorka na okruhu Silverstone. Pak vystřídala různá okruhová auta od Renaultů Clio přes Caterhamy, Radicaly až po Porsche 911, ale jezdila i rallye v Peugeotu 206. Stala se první ženou, která vyhrála závod v Maserati a splnila si také svůj dětský sen závodit ve Ferrari, kdy v F430 Challenge dojela druhá i třetí.

Její novinářská kariéra začala roku 1994 a poté působila v různých respektovaných britských motoristických časopisech jako Auto Express, What Car? nebo Performance Car. Nejvíce jí ale proslavila televize. Top Gear moderovala od roku 1998 a když televize BBC zrušila jeho původní podobu, přesunula se s bývalými kolegy do pořadu Fifth Gear. Tam blbne s auty dodnes.

Sabine Schmitz

Královna ringu, nejrychlejší taxikářka na světě. To jsou její přízviska. Nejnáročnějšímu okruhu světa, Nürburgringu, vládne žena. Dobře, rekord Stefana Beloffa v takzvaném „zelenému peklu“ nepřekonala a nejvíce vítězství na kontě také nemá, ale doma tu rozhodně je. Sabine Schmitz se tu i narodila, její rodina má asi jen 300 metrů od Nordschleife, severní smyčky okruhu Nürburgring, hotel Am Tiergerten s restaurací Pistenklause. To je mimochodem takřka povinná zastávka pro všechny, kteří chtějí Ring navštívit a užít si naplno jeho atmosféru. Proto Sabine vystudovala hotelovou školu a sommeliérství. Dokonce si poblíž ringu otevřela vlastní restauraci s barem, podle jednoho úseku ringu, kde auta dosahují největšího přetížení příhodně nazvanou Fuchsrohre, ale vášeň nakonec zvítězila a gastronomii vyměnila za auta.

Zaděláno měla dobře. Poprvé jela na severní smyčce ve svých šesti měsících na zadním sedadle auta svého táty. Pak na kole. Prvně zde řídila v sedmnácti, ještě bez řidičáku VW Polo GT své matky, která o tom samozřejmě nevěděla. Ale už v devatenácti zajela své rekordní kolo 8:16 s Fordem Sierra. Na ring jezdila i se svými sestrami, ale jí jediné závodění zůstalo. Najezdila zde více než 30 tisíc kol, což je přes 600 000 kilometrů. S manželem mají vlastní tým Frikadelli Racing (Frikadelle je německy karbanátek), ač je restaurace vyhlášená spíše steaky, podávanými na horkém kameni.

Ale zpět k Sabine. V letech 1996 a 1997 vyhrála 24hodinovku Nürburgring s BMW M3, dalším skvělým výsledkem bylo třetí místo o deset let později. To už řídila Porsche, u kterých zůstala. Kdo měl štěstí, mohl se s ní setkat osobně, před deseti či více lety, když do roku 2011 trošku nepravidelně řídila Ring taxi s BMW M5.

Kromě svého závodního týmu se věnovala německému pořadu o autech D Motor, pak od roku 2016 moderovala Top Gear. Tam ale vydržela jen jednu sezonu, nebyla totiž spokojena se scénářem nové série. A pořád závodila, až do loňského jara. Doufáme, že se na tom nic nezmění. V loňském létě na svém facebookovém profilu vysvětlila, proč se nezúčastnila vytrvalostního závodu Nürburgring Langstrecken Serie 2020 se svým Porsche. Oznámila, že již tři roky bojuje s extrémně vytrvalou rakovinou. Tak držíme palce, ať je zase všechno jako dříve.

Rychlých žen by se samozřejmě našlo víc. Třeba Pat Moss, sestra Stirlinga Mosse, která se během padesátých a šedesátých let minulého století stala jednou z nejúspěšnějších řidiček rallye v historii a pak si vzala za muže Erika Carlssona, rallyeového hrdinu švédské značky Saab. Nebo Maria Teresa de Filippis, která jela jako první žena ostrý závod Formule 1. Předchůdkyní dnešních špičkových motoristických novinářek by mohla být Denise McCluggage, která ve své typické bílé helmě s růžovými puntíky vítězně závodila jak na okruzích s auty jako Ferrari 250 GT, tak v rallye a k tomu psala články i fotila. A také Danica Patrick, donedávna (do roku 2018) nejúspěšnější žena v americké formuli Indy.