Michèle Mouton: příběh neobyčejné ženy

Michèle Mouton. Francouzský ekvivalent naší Elišky Junkové. Na přelomu 70. a 80. let uplynulého století tsunami v moři sportovního motorismu. Mnohými znalci považovaná za vůbec nejlepší ženu za volantem všech dob. Navenek křehká a drobná hnědooká kráska z Grasse, kterou by si člověk dokázal představit spíše v bikinách na některé z romantických pláží Riviéry. Uvnitř tvrdá jako skála, cílevědomá a odhodlaná prosadit se v nebezpečné zábavě, jež byla odjakživa výsostným hájemstvím mužů. Ba co víc – v době, kdy světová rally zkoumala limity a vstupovala do nejšílenějších, nicméně divácky vůbec nejatraktivějších “zlatých” časů (které uzavřela až korsická tragédie Henriho Toivonena v roce 1986).

Za vším hledej tatínka

Na svět přišla 23. června 1951 do farmářské rodiny na jihu Francie poblíž Cannes a odmalička vykazovala výraznou hyperaktivitu, činorodost a cílevědomost. Šel jí balet, skvěle lyžovala, byla výbornou studentkou a – což je důležité – díky otci Pierrovi brzy objevila kouzlo automobilů. Dospívání prožila v jeho Citroënu 2CV,  za jehož volant poprvé usedla už ve svých čtrnácti. “Okolo byla spousta úzkých silniček. Táta mi nijak nebránil, mou novou zálibu naopak od začátku podporoval,” vzpomínala po letech pro francouzský deník Le Monde a pokračovala: “Myslím, že se mu už tehdy začal v hlavě rodit nápad, že si mým prostřednictvím splní svůj vlastní sen. Sen o slavném šoférovi, který bude vyhrávat velké závody.”

K tomu ale vedla ještě dlouhá cesta. Michèle úspěšně dokončila středoškolská studia a rozhodovala se, co dál. Po zralé úvaze nastoupila na práva. A pak jí vstoupil do života druhý důležitý muž – italský playboy a závodník Jean Taibi. Potkali se v září 1972 při oslavě jejího svátku a rychle se spřátelili. Neměli to k sobě daleko, Jean pracoval na vedlejší farmě. A poněvadž brzy odhalil její zálibu v autech, udělal jí osudovou nabídku: “S kamarádem jedeme na Korsiku, pojedeme tam rally. Nechceš jet s námi?” Její odpověď ho jistě pobavila: “Proč ne, máš hezké auto. A co je to vlastně ta rally?” Zbýval ještě otcův souhlas. Pro Michèle možná trochu překvapivě přišel, a tak jednadvacetiletá atraktivní slečna, toho času přivydělávající si coby lyžařská instruktorka či pečovatelka o postižené seniory, vyrazila v říjnu 1972 na svou první soutěž v životě. Jen jako divák, ale to se mělo už za pár měsíců změnit.

Mimochodem, to “hezké auto” byl tehdy poměrně populární soutěžní vůz Peugeot 304 S  a ta “Korsika” pro změnu slavná Tour de Corse, později tradiční podnik mistrovství světa. Prozatím se ale psal teprve rok 1972 a asfaltová klasika patřila “pouze” do seriálu mistrovství Evropy a francouzského šampionátu. Její atmosféra Michèle každopádně pohltila a nedlouho po návratu domů kývla na Taibiho nabídku absolvovat po jeho boku (a v roli navigátorky) jinou legendu – lednovou Rallye Monte Carlo 1973. Aby té symboliky nebylo málo, právě Monte Carlo 1973 se shodou okolností stalo vůbec prvním podnikem nově založeného seriálu mistrovství světa v automobilových soutěžích.

Jak že tahle velká premiéra (a vlastně i docela originální rande) dopadla? Doslova katastrofálně. Po pár odjetých kilometrech byla nově složená posádka nucena odstoupit. Na jedné z rychlostních zkoušek totiž diváci v husté sněhové vánici zablokovali cestu a pořadatelé znemožnili všem posádkám s amatérským statutem odstartovat. Do hry navíc vstoupil otec Pierre. Nelíbil se mu ani nafoukaný Taibi, ani technický stav jeho auta. A položil své dceři nůž na krk. “Jestli chceš dál závodit, tak se toho frajírka zbavíš. A navíc si sedneš za volant!” Že to myslí vážně, dokázal vzápětí, když zašel do banky pro rodinné úspory a koupil elegantní modrou krásku Renault Alpine A110. Michèle přerušila studia a dostala rok na to, aby ukázala, zda to se závoděním myslí skutečně vážně. První výzva? Rally Paříž – Saint-Raphaël Féminin.

Vzhůru mezi profesionály

Začátky nebyly nijak slavné. Hledala se jak Michèle, tak i její navigátorky (Marinette Furia či Annie Arrii). Přesto se mezi hromadami chyb a jednou docela závažnou nehodou při Ronde Cévenole začal ukazovat její potenciál. V dubnu 1974 na Critérium National du Rouergue (francouzský pohár) poprvé vybojovala stupně vítězů (2. místo). Stejnou sezonu zakončila startem v mistrovství světa na Korsice, kde s Alpinkou 1800 dokázala dojet na 12. místě absolutně a první ve své třídě sériových GT vozů. To už měla kolem sebe tým “Group Competition Grasse”, který její táta poskládal z kamarádů a sousedů. V mnohém zlomový rok uzavřela jako mistryně Evropy i Francie v kategorii vypsané pro ženy. Tím na sebe upoutala pozornost ropné společnosti Esso a pro nadcházející sezonu získala poprvé v životě sponzora. Vyrazila do ní znovu s (oproti konkurenci výkonově slabším) Renaultem Alpine a v rámci ME i francouzského šampionátu zajela hned několik super výsledků v Top 10 absolutní klasifikace. V jejím závěru navíc dokázala obhájit triumf ve třídě v soutěži MS na Korsice (plus vynikající 7. místo absolutně).

Rok 1975 byl ale pro Michèle důležitý ještě ze dvou dalších důvodů. Zaprvé: konečně našla opravdu kvalitní navigátorku v osobě Françoise Conconi – jejich úspěšná spolupráce trvala s pár výjimkami až do sezony 1979. A zadruhé: premiérově si vyzkoušela jinou disciplínu než rally. Ne ledajakou, dostala totiž pozvánku k účasti v  Le Mans. A zužitkovala ji v senzační úspěch. Ryze dámská posádka Michèle Mouton, Marianne Hoepfner, Christine Dacremont s monopostem Moynet LM 75 totiž triumfovala v kategorii dvoulitrových prototypů, celkově obsadila 21. místo, a nebýt 45minutové ztráty způsobené opravami, skončila by v elitní desítce! “Nejlepší to bylo po ránu za deště. Nechala jsem obuté slicky a začala předjíždět mnohem silnější auta. V depu mi říkali: ‘Michèle, neblázni, musíš zpomalit’. Ale ono to prostě nešlo, ten pocit rychlosti byl pro mě opojný,” vyprávěla s úsměvem novinářům po projetí cílové rovinky.

V sezoně 1976 se vzestup maličko zadrhl. Černý vulkán (přezdívka odkazující na husté černé vlasy a velmi temperamentní povahu) ji sice zahájil 12. místem absolutně v Monte Carlu (premiéra na pneumatikách s hřeby) a 2. místem v rámci evropské (a zároveň domácí) Rallye Grasse-Alpin. Ale jinak? Spíš nic než moc – havárie na Rallye d'Antibes nebo odstoupení po technických problémech na soutěžích MS v italském Sanremu a na Korsice zavdaly příčinu k úvahám, co dál. Ne, že by její tehdejší sponzor, další petrolejářský gigant Elf, neměl zájem pokračovat ve spolupráci, byť Michèle hodně přemlouval k “přestupu” na okruhy. Šlo spíše o auto. Alpinka prostě v boji o vavříny přestala stačit. Pro start na Monte Carlu 1977 si z nouze “vypůjčila” Autobianchi A 112 Abarth a i s touto slabou předokolkou dokázala vybojovat celkové 24. místo. Nevzdala to, hledala dál, a nakonec našla. Tu pravou ikonu, třílitrové Porsche 911 Carrera.

A byla to skvělá volba. Posuďte sami. Rallye Grasse-Alpin (ME) – 4. místo. Ronde Cévenole (francouzský šampionát) – 2. místo. Rallye d'Antibes (ME) – 2. místo. Tour de France (ME) – 2. místo. Ale hlavně RACE Rallye de España (ME) – a první vítězství v absolutním pořadí! Suma sumárum – pro rok 1977 se Michèle Mouton stala vicemistryní Evropy, což se v rally nikdy předtím (ani poté) žádné jiné ženě nepodařilo. “Rok s Porsche mi ukázal, že když mám konkurenceschopné auto, jsem schopná závodit s kýmkoliv. Bylo rychlé a velmi jsem oceňovala i jeho spolehlivost,” uvedla později v rozhovoru pro list Le Figaro.

Báječná léta s Abarthem

Na konci veleúspěšné sezony s ní navzdory výborným výsledkům rozvázal spolupráci Elf. “Bez práce” ale dlouho nebyla. Takřka vzápětí se totiž ozval šéf týmu Fiat France a nabídl jí k vyzkoušení další slavné auto historie, model 131 Abarth Rally. První svezení s ním absolvovala ještě v roce 1977 na oblíbené Korsice a ve výsledku z toho bylo povedené 8. místo. Nutno dodat, že vydřené a bolavé. Abarth byl totiž nesmírně “tuhý”. Jeho řízení vyžadovalo hrubou sílu, takže v cíli Michèle vypadala jako zmlácený pes, ruce potrhané od volantu. “Auto se ovládá jako náklaďák, řízení je strašné,” komentovala to vyčerpaně a jedním dechem dodala: “Ale je rychlé. A to mě baví.” Spokojeni byli i zástupci Fiat France a nabídli jí služby i pro kompletní sezonu 1978. I když, zase až tak úplně kompletní nebyla…

Při lednovém Monte Carlu na ni totiž nějak nezbylo auto. Fiat přislíbil podporu čtyřem továrním jezdcům a jednomu soukromníkovi a na Michèle, “anomálii” ve světě mužů, vyšel Černý Petr (jak se později ukázalo, na vině byla až chorobná rivalita mezi týmy Fiat France a Fiat Italy, sázejícími na rozdílné koně). Už už to vypadalo zle nedobře, ale nakonec se šéfovi francouzského Fiatu Jacquesu Foulonovi, který Michèle hodně fandil, podařilo dohodnout zapůjčení Lancie Stratos, se kterou obvykle jezdil špičkový pilot Bernard Darniche. Ten mohl puknout vzteky, že prý si nenechá rozštípat auto ženskou. To se však nestalo. V pro ni dosud neznámém speciálu totiž francouzská diva dokázala v nabité konkurenci vyjet 7. místo a cenné body pro Lancii do hodnocení značek. Tím definitivně přesvědčila i poslední pochybovače a začala psát úspěšné tříleté období za volantem “hulvátského” Abarthu.

Ve zbytku sezony 1978 sbírala jeden úspěch za druhým. Ze sedmi startů jen jednou nedojela, v ostatních šesti rally neskončila hůře než pátá. Ve výsledku to znamenalo pátá místa v evropském i francouzském šampionátu. Čtyřikrát vystoupala až na stupně vítězů – po třech bronzech na Rallye Grasse-Alpin, Rallye de Lorraine a Rallye d'Antibes završila povedenou sérii triumfem na prestižní Tour de France, když v nabité konkurenci a po dramatickém průběhu doslova uštvala Darnicheho – toho pána, který se o ní sotva pár měsíců dříve ošklivě vyjádřil před Monte Carlem kvůli zapůjčené Lancii. Francouzské feministky měly v cíli žně. Obvyklé vyhlášení “Nejlepší dámské posádky” totiž zaměnily za vyhlášení ceny pro “Nejlepší mužskou posádku”. Ta přitom na duo Mouton-Conconi ztratila propastných 15 minut!

O rok později se soustředila zejména na domácí francouzský šampionát a výsledkem bylo celkové 2. místo za famózním Bernardem Béguinem s Porsche 911 SC . K tomu přidala 9. místo v celkovém hodnocení ME. Sezonu začala 7. místem na Monte Carlu, z patnácti startů jen třikrát nedokončila a posbírala jedno první, pět druhých a čtyři třetí místa (plus výbornou 5. příčku v MS na Korsice). V závěru sezony se po pětileté spolupráci rozešla s Françoise Conconi, která dala přednost založení rodiny, a na sedačku spolujezdce usedla stará známá Annie Arrii. V roce 1980 vyrazila do pouhých pěti soutěží – za zmínku stojí obhajoby 7. místa na Monte Carlu i 5. příčky na Korsice. To hlavní ale mělo teprve přijít. Jednoho dne totiž zazvonil telefon z Německa. Volal boss továrního týmu Audi, který o pár měsíců dříve představil bestii nazvanou Quattro. “Nabídl mi stálé místo v mistrovství světa,” popisovala Michèle pro prestižní RallySport Magazine. “Mně, obyčejné holce z Francie. Byla jsem v šoku, nemohla tomu uvěřit. Mým týmovým kolegou navíc má být Hannu Mikkola, jeden z největších pilotů současnosti, kterého jsem vždy obdivovala!”

Vstupenka mezi “nesmrtelné”

Pro sezonu 1981 naplánovali v Audi pro Michèle sedm startů v MS. Quattro, to byl pro ni dosud nepoznaný svět. Pohon 4x4, turbo, výkon přes 300 koní – nic podobného nikdy neřídila. Ač se na velkou premiéru na oblíbeném Monte Carlu poctivě připravovala, daleko nedojela. Posádka Mouton-Arrii byla nucena ještě před startem první RZ  odstoupit kvůli písku v benzínu, který se následně dostal do motoru. O moc slavněji nedopadl ani týmový parťák Hannu Mikkola (havaroval). Druhý start start sezony v Portugalsku, to už bylo něco jiného. Na místě navigátorky se poprvé objevila Fabrizia Pons, která v předchozích dvou sezonách “četla noty” zkušenému Luigimu Battistollimu, přezdívanému Lucky (v letech 1979 a 1980 se ti dva objevili i na startu zlínské Barum Rally). Nové kolegyně (a později i velké kamarádky, které spolu u Audi vydržely dlouhých pět let) si okamžitě “sedly”. Výsledkem byla skvělá 4. příčka za silným triem Markku Alén, Henri Toivonen, Björn Waldegård a první body pro Audi do hodnocení značek.

Jenže pak to šlo opět od desíti k pěti. Korsika – odstoupení pro poruchu. Acropolis Rally – vyloučení pro porušení homologačních pravidel (z nadějného 5. místa). Rally 1000 jezer ve Finsku – 13. místo (a potíže s nalezením správného rytmu na rychlé šotolině plné uskákaných horizontů). Už už se zdálo, že se znovu dostanou ke slovu kritici, kteří dávali vedení týmu Audi od začátku halasně najevo, že angažmá ženy v tak silném autě je naprostým šlápnutím vedle. Naštěstí přišla na řadu říjnová Rallye Sanremo – a pro Michèle definitivní potvrzení oprávněnosti závodit s “velkými kluky”. Na těžkém mixu asfaltu a šotoliny (a celkem 61 RZ) dokázala dvojice Mouton-Pons přepsat dějiny a jako první ryze dámská posádka poprvé zvítězit v absolutním pořadí podniku MS! Ale že to bylo drama. V závěru 4. etapy začala mít Michèle, zuby nehty hájící vedení, problémy s brzdami a do servisu přijela s náskokem pouhých 34 vteřin před Arim Vatanenem (Ford Escort RS 1800 MKII). “Se ženskou já nikdy neprohraju,” holedbal se fenomenální Fin. Jenže hned v první ze závěrečných 6 RZ 5. etapy to přehnal, vylétl z trati a byl rád, že dovezl značně pocuchané auto až do servisu. “Bylo jasné, že pojedeme oba absolutní hranu. A taky, že jeden z nás dá nakonec ránu. Což se i stalo. Ari trefil skálu a my jsme vyhrály,” zhodnotila strhující finiš pro RallySport Magazine.

I v závěrečném podniku sezony 1981, britské RAC Rally, si úspěchem povzbuzená Michèle vedla parádně. Po polovině soutěže jí patřilo 3. místo, jenže poté začala stávkovat převodovka a následoval výlet z trati, který znamenal konec nadějí. I tak bylo 8. místo v celkovém pořadí mezi jezdci a páté pro Audi v hodnocení značek do další sezony velkým příslibem. Ročník 1982 začal tradičně v Monte Carlu. A nedopadlo to vůbec dobře. Na RZ 12 trefila ve velké rychlosti kamennou zídku, poničila auto a poranila si koleno (navigátorka utrpěla “jen” otřes mozku). Zranění se naštěstí neukázala být vážná, a tak jí nic nebránilo odbýt si premiéru ve Švédsku, kde navzdory dalším problémům obsadila cenné 5. místo. Pak přišlo druhé Portugalsko – a druhý triumf v podniku MS, navíc ozdobený 18 vítěznými RZ. “Doslova uštvala největší soupeře, druhému v pořadí naložila skoro čtvrt hodiny. Neuvěřitelné,” shrnul děj reportér sportovního listu Record.

Po 7. místě na Korsice došlo i na třetí vítězství. Michèle se “pomstila” za loňské sporné vyloučení a dobyla těžké šotoliny řecké Akropole. A začala velmi vážně promlouvat do bojů o titul mistra světa. “S Quattrem by vyhrávala i cvičená opice,” snažil se ne právě taktně zlehčovat situaci její velký rival Walter Röhrl, který sezonu 1982 absolvoval s vozem Opel Ascona 400. Ignorovala to a dál bojovala. Na Novém Zélandu se po 12. RZ dostala do vedení, ale záhy byla nucena odstoupit kvůli rozbitému olejovému čerpadlu. Bodovou ztrátu pak výborně kompenzovala svým již čtvrtým kariérním triumfem v soutěži MS, tentokrát v Brazílii. Po havárii ve Finsku a 4. místě na Sanremu mluvila matematika (počítalo se sedm nejlepších výsledků sezony) jasnou řečí: Vyhraje-li na Côte d'Ivoire a skončí do 3. místa v Británii, je mistryní světa!

Situace pro ni byla o to těžší, že se krátce před africkým startem dozvěděla smutnou zprávu z domova. Otec Pierre, který ji k závodění přivedl a v začátcích tolik podporoval, umíral na rakovinu. Jeho posledním přáním bylo, aby na tuto smutnou věc nemyslela a odstartovala do soutěže. Po polovině z maratonské porce cca 5000 km vedla před Röhrlem o víc než hodinu. Obě posádky trápily technické problémy, přesto se rvaly dál. Rozhodnutí přišlo v poslední etapě: 600 km před cílem skončila Michèle v kotrmelcích mimo trať. I když se snažila pokračovat, musela vzdát a Röhrl se stal prvním jezdcem historie, který vyhrál seriál MS podruhé. “Titul byl  blízko. Ale nikdy mě nemrzelo, že to nevyšlo. Tátova smrt před startem v Africe mě poznamenala mnohem, mnohem víc,” uvedla později v rozhovoru pro RallySport Magazine. Životní sezonu uzavřela stříbrem na britské RAC Rallye a stejná příčka jí patřila i v závěrečném hodnocení jezdců. Stala se vicemistryní světa! A výrazně přispěla ke světovému titulu pro Audi v hodnocení značek.

Pomalý ústup ze slávy​. A konec (?)

Kdoví, kam by se její kariéra ubírala, nebýt otcovy smrti. Jisté je, že ve zbývajících třech sezonách u Audi vykazovala (byť pozvolnou) sestupnou tendenci. Páté vítězství v soutěži MS už bohužel nepřidala. V roce 1983 byly jejími nejlepšími “světovými” výsledky 2. místo v oblíbeném Portugalsku a 3. místa na Safari Rally a v Argentině. O rok později dojela druhá ve Švédsku a čtvrtá v Británii (jinde cíl nespatřila). Nebylo se tedy čemu divit, že v roce 1985 už pro ni stálé místo v továrním týmu Audi pro MS nezbylo. Musela vzít zavděk pravidelnou účastí v britském mistrovství, kde se jí ale vůbec nedařilo (jen jednou dojela do cíle). Chuť si částečně spravila dalším únikem ze světa rally. V letech 1984 a 1985 obdržela od organizátorů pozvánku k účasti na slavném závodu do vrchu Pikes Peak. Oba starty proměnila v úspěch – nejprve byla celkově druhá a poté zvítězila, navíc v absolutně nejrychlejším čase historie.

Následoval odchod k Peugeotu. V roce 1986 startovala se speciálem 205 Turbo 16  a navigátorem Terrym Harrymanem (Fabrizia Pons se vdala a na čas přerušila kariéru) v mistrovství Německa a s bilancí šesti vítězství vybojovala tamní titul. Byla to však labutí píseň. Tragédie kamaráda Henriho Toivonena na Korsice (a s tím související konec Skupiny B ) v podstatě jen uspíšila její rozhodnutí pověsit profesionální závodění na hřebíček. “Když se stala ta tragédie na Korsice, řekla jsem svému příteli: ‘Jestli teď zruší Skupinu B, končím.’  To se stalo a já svoje slovo dodržela. V roce 1987 se mi narodila dcera Jessie a já zahájila novou životní etapu. Začala jsem víc cestovat, hrát golf, věnovat se rodině a svým psům.” Oficiální konec kariéry oznámila Michèle v říjnu 1986, jen pár dní po zisku německého titulu.

Na svět rychlých aut však nikdy nezanevřela. V roce 1988 se stala spoluzakladatelkou tradičního setkání hvězd motorismu Race of Champions, který byl zároveň neoficiálním memoriálem Henriho Toivonena. Průběžně se vracela i za volant, když se účastnila několika vytrvalostních rally (třeba v roce 2000 dojela s Porsche 911 na 2. místě v závodě London – Sydney Marathon). Došlo rovněž na historické setkání – po 22 letech se Michèle dala znovu dohromady s Fabrizií Pons, aby spolu absolvovaly novozélandskou Otago Classic Rally 2008. V roce 2010 ji zvolili za první předsedkyni Výboru FIA pro ženský motorsport. O rok později byla francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym jmenována rytířkou Řádu čestné legie. A v roce 2012 byla uvedena do Síně slávy rally (spolu s další legendou Carlosem Sainzem). 

Životní příběh Michèle Mouton je synonymem odvahy, vůle a vytrvalosti. “Nezávodila jsem s muži proto, aby je porážela, ale abych se jim vyrovnala. Kéž by má cesta byla inspirací i pro další ženy, které se chtějí stát úspěšnými automobilovými závodnicemi. Myslím, že jsem jim ukázala, jak na to,” prohlásila nadávno ta, kterou slavný novinář David Evans z prestižního magazínu Autosport označil coby “Nejslavnější ženu motorsportu” a bývalá hvězda Formule 1  Niki Lauda ji pro změnu tituloval přízviskem “Superžena”…

Legenda v YouTube videích​

Poděkování závěrem: Shackimu (www.ewrc-results.com) za špičkový výsledkový servis, jenž mi při psaní textu významně ulehčil život. Rovněž Wikipedii za upřesnění chybějících informací (nejen formou odkazů na konkrétní texty) a Googlu  za jeho stále lepší překladač, díky němuž jsem mohl vyhledávat informace i v neanglických zdrojích. A konečně všem autorům fotek a videí, která jsem v textu použil… :o)