Někdy se nám při letmém ohlédnutí zdá, že máme za sebou vcelku nezajímavý rok, který se rozhodně nestal přelomem našich životů. Stačí se ale trochu zamyslet, a nějaké zážitky se přece jen objeví. Přečtěte si ty naše a zavzpomínejte i na ty svoje.
Nejsou čtyři kola zbytečně moc? (Zlokočka)
Začínám se trapně opakovat, ale podobně jako loni, ani tentokrát nemohu vybrat svůj “nej” autíčkářský zážitek. Ne že bych seděla dvanáct měsíců za pecí a točila palci mlýnek, zažila jsem hodně pěkného. Jezdila jsem na zamrzlých jezerech ve Švédsku, řídila sněžný skútr (tuto zkušenost mohu bez jakýchkoli pochybností označit za NEJHORŠÍ řidičský zážitek roku – ta věc si jede, kam chce, a do tří minut máte ruce zmrzlé tak, že budou rozmrzat tři hodiny), projela se Alpinkou i japonským osmiválcem, dala si nějaký ten offroad, nechyběl ani adrenalin v podobě cesty Yarisem do Lucemburku. Úplná pecka, něco, co by mě sestřelilo a ohromilo, však chybí. Celý rok 2023 byl vlastně, pánbůh promine, tak trochu na houby.
Prvenství tak právem náleží stroji, který mi dělal radost po většinu sezóny a leckdy mi pomáhal nezmagořit. Má jeden válec, objem motoru není dostatečný ani na vinnou sklenici a nejede víc než 110 (z kopce možná 120, ale to fakt nikdo nechcete). Dvácu od Hondy jsem si pořídila jako mírného a laskavého průvodce do světa jedné stopy, který jsem opustila před mnoha lety, a své role se zhostila na jedničku. Upřímně pochybuju, že u ní skončím, ale vzpomínat na ni budu vždycky s láskou.
Okresky Marka stále baví
Těch zážitků bylo letos strašně moc a vybrat ten nejlepší, to je snad ještě těžší než vybrat to nejlepší, co jsem letos řídil. Sice jsem nenavštívil tak supercool PR akce jako Viola, ale přesto jsem si (skoro) každou z nich užil naplno. Ať už šlo o přednášku o servisování elektromobilu nebo ježdění na Sosnové se Subaru BRZ, vždycky to bylo nezapomenutelné.
Ale ty nejzásadnější vzpomínky, které z letošního roku nikdy nezapomenu, ty jsem si vytvářel na okreskách. Já nejsem úplně typ člověka, který by se v autech vrtal, lítal po okruhu a osekával setinky z času, nebo své auto leštil a neustále umýval – radši si jedu projet své oblíbené okresky. Letos se mi to bohužel s mojí Hondou příliš často nedařilo, neboť těch testovaček, které stojí za to, bylo v určitých chvílích (zrovna když bylo samozřejmě ideální počasí na roadster, že jo) hodně. Za to se mi to ale celkem dařilo s ostatními auty, náš výlet s kolegou Jardou na Červenohorské Sedlo tím nejlepším kabrioletem dnešní doby budu považovat asi za vrchol mého letošního působení na Autíčkáři.
Ale to nejlepší na mě čekalo na druhém konci světa. Svezení s Yarisem GR na japonských horských silničkách úzkých na sotva jednoho Superba, to je zážitek, na který nikdy nezapomenu. S Jardou (autem) to byl prostě zážitek i při běžném tempu, ale jakmile jsem po něm ke konci dne začal chtít víc, dostalo to ty správné grády. Doufám, že se mi povede tento zážitek ještě někdy zopakovat, a projet i další japonské okresky, protože to za ten diskomfort v podobě pravostranného řízení vážně stojí.
Lukášovi se trochu stýská
Ajéje, Viola i Marek vytáhli těžké kalibry. PR akce automobilek s catteringem v ceně nebo výlet do Japonska trumfnout prostě nemůžu. Ani mě nenapadá, čím by to bylo možné. Takže prostě suše konstatuji – mým nejlepším automobilovým zážitkem byl týden v novém BMW řady 7. Já vím, jak to auto vypadá. Obrovské podsvícené ledviny a rozdělené světlomety vzbuzují emoce. V autíčkářské komunitě nijak valné, u reálných kupců však nadšené. I celkově zavalitý a „těžký“ design auta dává zapomenout na legendy jako sedmička E32 nebo E38, ale platí to s těmi autíčkáři a kupci jako minule. Jízda a především pohodlí při ní díky veleměkkounkým sedačkám a tomu snad nejlepšímu podvozku na světě je ale něco, co se mi vrylo hluboko do paměti. Upřímně si ani nedokážu představit, že bude některé auto někdy v tomto lepší (i když asi někdy bude). Teď si ale myslím, že aby se tak stalo, musí auta opravdu začít létat…
A mám zde i trochu stesku. Automobilové emoce ve mně stále vzbuzuje prodej mého SLK. Byl to už skoro čtvrt století starý vůz, technicky v nic moc extra stavu se spoustou šrámů na karoserii z bývalého života v Itálii. Vrznul si na každé díře, poměrně dost se kroutil a sedadla měla absolutně nedostatečné (čti žádné) boční vedení. Byl to objektivně vzato vlastně trochu křáp. Ale byl to MŮJ křáp, který jsem miloval. Nebylo to prostě auto, bylo to moje vyjádření světu, že mám rád auta. Způsob jak v sobě ospravedlnit, že každý den jezdím v polonaftovém kombíku ucpaným městem, kde se prostě nic pozitivního zažívat nedá. Útěk z rozumného světa a možnost věnovat se tomu, co mám rád a je pryč. Už je doma náhrada, o které se brzo taky dozvíte, a mám ji moc rád, ale už to prostě není ono.
Hamsterovo setkání s dokonalostí
Já tohle každoroční bilancování nikdy neměl moc rád. Z celého roku mám vybrat jeden jediný okamžik, jedinou zkušenost, která bude tím nejlepším či nejsilnějším zážitkem. To přece nejde. Za ten rok toho člověk v našem redakčním prostředí pozná tolik, že vybrat jen jednu věc povede vždy k neodpustitelné zkratce a k tomu, že člověk něco vynechá a něco opomene. A to je vždycky škoda.
Letos je ale situace trochu jiná a pro mě o dost jednodušší. Když si totiž kolega Jarda vyprosil svezení a krátké otestování legendárního Citroënu DS (resp. DSuper, ale to je nepodstatný detail), byl tak hodný, že mě k celé akci přizval a to z čisté ryzí nesobecké lásky k bližnímu. A taky proto, že potom potřeboval odvoz na nádraží. Každopádně jsem se zcela nečekaně ocitl na parkovišti, kde už náš profesionální tým fotil toto naprosto úžasné a neopakovatelné vozidlo.
Já měl DS vždycky rád, ale osobní zkušenost nic nenahradí. A tady to platí dvojnásob. Z fotek je jasná elegange a nekonvenční pojetí auta, až naživo ale pochopíte celkový koncept. Tady není nic samoúčelné, nic navíc. Každý detail je doveden k dokonalosti svou přímočarostí. A auto jako celek funguje bez přehánění dokonale. Ostatně to popisuje i Jarda ve svém článku. Každopádně moje letošní autíčkářské nej je tím jednoznačně dáno. Citroën DS jen tak něco nepřekoná.
Dan objevil Ameriku
Můj rok 2023 se nesl v duchu návratu radosti z aut. Víte, v roce 22, jsem trochu bojoval s takovým menším vyhořením. Nebavila mě auta, nebavilo mě psát a vůbec řešit cokoli ohledně čtyřkolových strojů. Možná to mělo co dočinění s tím, že 90 procent vozů, kterými jsem tehdy jezdil, bylo zcela nezajímavých. Dá se říct, že jsem začínal ztrácet víru v to, že se dělají stále ještě auta, která člověka chytí za srdce.
V tom právě končícím roce jsem na to šel trochu jinak. Pečlivě jsem si vybíral, kterému autu věnuji svůj drahocenný čas. To sice znamenalo, že jsem neusedl za volant vcelku obvyklé padesátky vozů za rok, ale omezil jsem to zhruba na polovinu. Mělo to však obrovský benefit v tom smyslu, že jsem snad (až asi na dvě výjimky) neměl nudné auto, které by mě vůbec ničím nebavilo. Po dlouhé době jsem si užíval každou zápůjčku či svezení a měl z toho radost. Však posuďte sami. Dlouhý Defender, AMG Mercedes, nejrychlejší Golf v historii, roadster z Mnichova, kouzelný Range Rover, eSko od Mercedesu či brutální elektromobil na závěr roku. Tohle mě opravdu bavilo.
Přesto mi však jeden, vlastně spíš dva zážitky, utkvěly v paměti nejvíce. Prvním byl skvělý týden, strávený za volantem Fordu Bronco. Ne, vážně to není vhodné jako auto pro každý den. Je to celkem nepohodlné, malé uvnitř, příšerně hlučné a tak dále. Ale jako hračka je to úplně boží. Má skvělý motor, vydrápe se prakticky jakýmkoli terénem a má tolik stylu, že by mu rockeři šedesátých a sedmdesátých let mohli závidět. Druhým takovým zážitkem byl Ram 1500. Velký neskladný pickup, který v našich podmínkách prakticky nemá využití a přesto bych jej strašně chtěl domů. Jasně, pickupy jsou cool, ale naprosto na rovinu. Ani vyšperkovaný evropský, či asijský pickup není ani zdaleka tak dobrý, jako americký pickup v úplném základu. To auto funguje naprosto příkladně v každém ohledu, přičemž korunku tomu dává kouzelné HEMI pod kapotou. Jo, tohle mě bavilo, to bych mohl. Sám se divím tomu, že dva nejlepší automobilové zážitky v tomto roce měly na svědomí automobily z americké produkce. Nikdy jsem k tomuto zámořskému stylu neinklinoval, a vždy to šlo spíše mimo mě. Teď se zdá, že to byla chyba a po nějakém tom americkém povozu jsem se měl podívat už dříve. Očividně jsem do toho nějakým způsobem dospěl. Tak, že by příští rok…?
David na vrcholu
Rok 2023 pro mě byl na zážitky velice úrodným. Ať už automobilové, v podobě ostré M2, kterou jsem byl venčit společně s kamarádem a jeho Céčkem od AMG. Na okamžik jsem Františkovi ukradl Toyotu GR86, která se mi strašně líbila a nejspíš bych ji označil za moje auto roku. Stejně tak jsem naopak od Jardy uzmul Toyotu Supru, na níž jsme postupem času našli mnoho drobných chybek, ale svezení v ní bylo parádní. Dokonce se mi povedlo obkroužit pár kol v Mýtě v Caterhamu a překecat Ford, aby svolil k testování Focusu ST na Masarykáči.
Následují jednostopé zážitky. Indian FTR mě moc bavil a byl poměrně zvláštním strojem. Umožnil mi nakouknout blíže k chopperům skrz náháčovou optiku. Yamaha MT-10 SP mi předvedla elektronickou podvozkovou dokonalost od Öhlins. Dva kousky CF Moto mě velice mile překvapily zpracováním i funkčností. Jenže teď přijdou na řadu dobrodružství s mým Triumphem. Poměrně dlouho jsem si myslel, že můj největší zážitek bude vítězství v závodě na Slovakiaringu, o které jsem se zde s vámi podělil. Koncem sezóny však přišel můj, zatím největší, pád na Masarykově okruhu a já najednou začal váhat. Padat sice není lepší než vyhrávat závody, jenže zadání zní “nejvíc” zážitek, který zanechal největší stopu, nikoli nutně právě nejlepší. Jenže po důkladnějším zamyšlení jsem zjistil, že tohle dilema vlastně vůbec nemusím řešit. Z jednoho prostého důvodu. Letos jsem se totiž dostal do sedla Kawasaki Ninja H2 , jejíž kompresorem dopovaný motor vyprodukuje přes 230 koní. S poměrem výkonu na tunu lepším než Bugatti Chiron vás skutečně doslova vystřelí z trenek. Naprosto zbourala moje dosavadní motocyklová měřítka, zkrátka zážitek z jiného světa, který spolehlivě pokořil všechny ostatní. Alespoň (a nejen) v tomto roce.
Kubajzovo montování
Letos jsem si až na světlou výjimku ve formě Raptora dal od nějakých dechberoucích testovaček pauzu a bral spíše ty, které propadly sítem ostatních mladých a neklidných redaktorů. A dodávky samozřejmě – na ty si sáhnout nenechám. Ačkoli mě některé vozy velice mile překvapily, psát tu o tom, jak jsem se krásně povozil konfekčními Peugeoty a Renaulty nebudu. Já si totiž letos nejvíce užíval letní montování. Ať už pomalu ale s jasnými výsledky postupující úpravy svého Mustangu, údržbu rodinného vozového parku, pomoc kamarádům s péčí o lak a interiér, nebo záchranu dvou obyčejných vehiklů z bran šroťáku. Tím, že manuální je práce na autech skoro přesným opakem toho, co dělám ve svém zaměstnání, skvěle si u ní odpočinu. A když se to spojí s příjemným setkáním s lidmi, co mám rád, k tomu zavoní něco na grilu a vyjde hezké počasí, je to zkrátka všechno správně. Je to sice trochu hereze, ale moje nejlepší autíčkářské momenty jsou letos opravdu mimo silnici, s kolama nad zemí, nebo odmontovanými okolo auta a rukama od šmíru. Moje mladší já nikdy nechápalo renovátory, co se roky moří s kompletní generálkou veteránu a pak ho prodají, aby začli na jiném autě znovu od nuly. Teď už jim přesně rozumím. (Na fotce je zvěčněn Marek, kterak se pokouší dekontaminovat lak své Hondy letos v létě).
Jardův rok, tak nějak celý
Já mám opravdu problém vybrat si jen jeden jediný zážitek. A ještě když nechci opakovat své kolegy, je to téměř nemožné. Protože víte co, sice bych se tu mohl rozvykládat o své návštěvě Španělska, kde jsem na novinářské prezentaci testoval výborný Range Rover Sport 510e, ale o PR akcích už píše Viola. Nebo bych mohl vytáhnout setkání se svatým grálem automobilky Citroën, modelem DS(uper), jenže to už zmiňuje Honza. V neposlední řadě bych také mohl mluvit o skvělém výletu s Markem a LC500 do Jeseníků, avšak i na to už bylo vzpomenuto. Navíc zrovna on mě ještě označil jen za druhého nejlepšího Jardu jeho minulých dvanácti měsíců! Tsche! Tak to teda ne!
Tudíž jsem se po zralé úvaze rozhodl, že si jeden zážitek prostě nevyberu. Místo toho vám poděkuji za krásný rok celý, tak, jak byl, protože za to, že byl super, můžete ve velké míře i vy. Díky všem, co jste mi (i ostatním) půjčili auto na test. Díky vám, kteří jezdíte na trackdaye. Díky každému, kdo přijel poklábosit na Kafe&Káry, ať už do Prahy nebo do Brna. Díky těm, co nás nenecháte v hospodě u kvízu samotné. A v neposlední řadě díky i vám všem, co nás stále i v této autům nepříliš nakloněné době čtete a komentujete naše články. Je super vidět, že energie námi vložená do psaní nepřichází úplně vniveč. Mým nejlepším zážitkem tak byl přímo rok 2023 tady na Autíčkáři. A jsem za něj vděčný celé místní komunitě! Válíte!
Šťastný nový rok 2024 vám všem!
