Autíčkářova garáž - příběh příležitostného pisálka

S vehikly, jež jsou toho času v držení některého z redakčních členů se zde setkáváte celkem pravidelně, ale spíše ve formě obecných recenzí. To až Bobash a jeho pokus o soužití s LHS vyústily ve více uživatelsky zaměřené články. Rubrika autíčkářova garáž by však do budoucna měla přinášet víc dojmů, víc projektů a snad i víc zábavy. Ale než s tím začneme, pokusím se vás nejdříve unudit takovým historickým průřezem mojí garáže…

Vlastně ani nevím, jak se ve mě obsese motorizovanými vehikly vyvinula. Teoreticky jsem totiž neměl k autům mít žádný vztah. Narodil jsem se v rodině sedláka (dnes by se řeklo farmáře), kde auto figurovalo pouze jako věc nutná pro vyřízení nejnutnějších věcí a perioda jeho obměny byla rovna periodě jeho rozpadu. Důkazem budiž fakt, že jsem byl až do plnoletosti vožen ve Wartburgu 353W, jež nakonec zhynul na korozi ve věku nedožitých 37 let, přičemž tachometr ukazoval sotva 65 tisíc kilometrů. Leč možná omamná vůně olovnatého speciálu linoucího se z trojválcového dvoutaktu, možná přítomnost hlavního tahu pod okny domu způsobila, že mě auta zajímala už od školky. Na chviku jsem je sice vyměnil za dinosaury, ale to byla jen taková rychle ovadlá módní vlna.

První pokusy za volantem proběhly samozřejmě ve Wartburgu, a to na pozeku místního JZD a přilehlých polích komunikacích, protože 18 let byla ještě dost vzdálená meta. Točit volantem jako z autobusu a lovit rychlosti tou srandovní věcí pod volantem, která měla tuhost žužu ponechaného na Slunci, byl zážitek jako kráva. Cítil jsem se hustší, než toxický mrak, který jsem za sebou nechával. A to neopakovatelné bubální dvoutaktu mělo taky hluboce osobitý podtext…  Své opravdové řidičské začátky jsem však zažil v moderní městské nákupní tašce, neboť dožívající Warťas byl na sklonku svého života nahrazen novým Yarisem 1.0 VVT-i. Přemlouvání rodičů, že je bezpodmínečně nutné koupit Imprezu WRX, samozřejmě nevyšlo. I tak jsem byl po získání řidičáku docela spokojený, protože Jarunin malý motůrek projevoval úplně jinou chuť do života, než letargické imitace pohonných jednotek, jež se nacházely ve Feliciích a Favoritech mých vrstevníků.

Spokojenost s Jarunou však vydržela sotva půl roku a já nutně potřeboval něco svého… silnějšího… sportovnějšího… s čím bych moh přijet na parkoviště ke střední a být před spolužačkama hustý tak, že by to ani Warťas nedokázal… Toto se "kupodivu" shledalo s totální ignorací a opovržením zbytku rodiny. Silné auto je přece dobré leda tak na zabití a k čemu ho vlastně potřebuju, že? Takže jsem smutně střádal po kouskách šušně, které nám dávali místo platu na letních brigádách a v druháku na výšce si suverénně nakráčel pro ten nejotlučenější, nejškaredější a nejojetější Peugeot 205 GTI, který se v tu dobu vyskytoval ve všech vesmírech. Byla to skvělá koupě. První dva dny jsem nevnímal kusy plechu vesele upadávající za jízdy ani zvuk motoru, jež působil dosti nezdravě. Byla to euforie z dosud nepoznané akcelerace silné 1.9, jež dávala tušit svou blížící se smrt skutečně úchvatnou dynamikou. Skon bohužel nastal přesně 5 dnů po koupi, kdy 205 vydala pár posledních kovových ran a jelikož na autě nebylo použitelného vážně skoro nic, šla rovnou do šrotu… Já se z euforie propadl do deprese a ještě mi doma spílali cosi o neúctě k penězům a vyhozeným 15-ti tisícům.

No, neuběhl ani rok a já si ze stabilnějšího, tou dobou již celoročního příjmu, konečně pořídil první opravdové auto a ne jen rezavou náhražku. Tím autem byl Ford Escort mk.VII, což zní jako další smutný příběh, naštěstí ono vozidlo v petrolejové modři neslo za jménem přídomek RS2000, takže jeho vlastnictví bylo docela snesitelné. Obzvlášť, když se jednalo o kus, který nějakým zázrakem ještě nezapočal svou transformaci na zrzavý prášek. 150 koní neúnavného motoru, relativně malé náklony (sic humpoláckého) podvozku a vynikající posez za volantem díky sportovním sedadlům od Recara způsobily, že lítání po okreskách začalo být tak nějak lepší a rychlejší. Bylo příjemné mít slušný výkon k předjíždění a nedokázal jsem slovy vyjádřit, jak moc mě těšilo, že nebyo třeba být zakouslý do volantu v každé ostřeji líznuté zatáčce, aby mě auto nevyhodilo z plochého sedadla oknem ven, jak jsem byl zvyklý v Jaruně…  S Escortem jsem nabyl pocitu sportovnosti. Začal jsem se učit meziplyny, užívat si řazení a hluboký baryton čtyřválce a v neposlední řadě jsem také začal nabývat pocitu, že na okreskách už se vlastně nedá jezdit o moc rychleji, než jsem jezdil.

Jenže pak jsem poznal nějakého hnoja z Rožnova, říkejme mu třeba Ondřej Chamilla, a s tím přišel i první autíčkářský výlet za partou benzínových bláznů do líbezné krajiny Beskyd. Ach, jak moc jsem prozřel, když jsem na sedadle spoluejzdce v černém Civicu Type-R zažil pravou valašskou okreskovou střelbu, při které jsem měl děsivě smíšené pocity radosti a strachu – to když jsem nevěděl, jestli polknout poslední slinu a káknout poslední bobek před blížící se zatáčkou, ve které určitě umřem anebo se radovat z toho, že jsme jakousi záhadou neumřeli v té minulé. Až tady jsem pochopil, jak plíživě pomalu s Escortem jezdím, jak obrovské jsou ještě možné rezervy a jak (ne)šťastní jsou lidé, kteří mají vypínací pud sebezáchovy.

Celé to vyústilo v uvědomění si vlastní malosti a přihlášku na místní amatérské závody do vrchu, kde jsem během víkendu zlikvidoval rok staré pneu a dle marných časů také zjistil, že není vhodné závodit na cestovních Bridgestonech, a už vůbec není vhodné šolíchat se s meziplyny, když to neumím dostatečně rychle, protože to přidává mraky vteřin. Na podzim 2009 pak ještě Escort stihl účast na tehdejším Autocar day v Sosnové. "Okruh" na severu Čech byl k RS2000 dost nemilosrdný. Podvozek jež působil na rozbitých okreskách až příliš tvrdě najednou v technických obloucích Sosny vykazoval dost rozbředlosti a v motoru začaly po druhém stintu nehezky šít snad všechna zdvihátka. O chabých brzdách ani nemluvě. Poprvé jsem byl ze svého studentskému povozu rozmrzelý a slova původního majitele "Toho už nikdy neprodáte" jsem začal považovat za nesplnitelná. Ten smrad to samozřejmě poznal a na oplátku nevděku si vyzkratoval elektriku v motoru. Ze stresu mu dokonce vyskočil první nehezký puchýř na původně zázračně zdravém nosníku pod kufrem. Vydržel to se mnou ještě rok, ale jelikož cítil, že ho chci vyhodit z garáže a posunout se dál, průběžně mi kazil život různými drobnými závadami, které rozhodně nebyly vážné, za to byly neskutečně otravné.

Escort nakonec odešel do dobrých rukou fandy ze Zlína a já se rozhodoval, co dál. Cílem byl zadní náhon a čitelnost na limitu, abych se ve své první zadokolce nezrakvil hned ze startu. Vy už určitě víte, že řešením byla MX-5. Ve výroční edici 10th anniversary, v blankytně modré Blue Mica, s šestikvaltem, samosvorem, podvozkem Bilstein a alcantarovými sedadly. Jak se ukázalo, byla to ta nejlepší věc, kterou jsem tehdy mohl udělat. S MX-5 jsem prožil 3 úžasná léta plná intenzivního ježdění a doteď mi je po ní smutno. Stačilo jí nadělit štelovák od BC Racing, solidní destičky a lepivější gumy a jezdila jako královna. Skvěle sloužila na mnoha trackdays, poprvé jsem v ní navštívil velký okruh, relativně úspěšně se zúčastnil několika závodů Miata Cupu, týral Imprezy a Eva na autoslalomu, Hondy Type-R při paralelních jízdách na Czechringu a motorkáře na okreskách. Vždycky skvěle fungovala, skoro nic za to nechtěla a všechny kilometry jsem se v ní strašně bavil. Vlahé letní noci s větrem ve vlasech na okreskách mi způsobily závislost na roadsteru a krom toho ze mě za ty 3 roky udělala mnohem lepšího řidiče… sice jsem pořád strašné poleno, ale pokrok oproti období před Mazdou byl propastný…  Zmámen touhou po vyšších výkonech jsem se v ní ještě stihl oženit a předloni v létě poslat k novému majiteli Adamovi. Ten jí poskytuje tolik péče, že pravděpodobně neudržím sentimentální slzu dojetí, až jí o víkendu znovu spatřím jako exponát na Legendách…  Celé dva roky mi někde v hloubi hlavy zní "Tu jsi prodávat neměl ty debile…"

Ještě za vlastnictví Mazdy začla mnichovská epizoda mého automobilového života a první zástupce baworáků byl skutečný punker. 320i E36 s G-paketem koupena za jediným účelem – prodriftovat zasněžené zimní silnice v době, kdy Miata bude spát v garáži a pak se jí co nejrychleji zbavit. Uvažujete, co je G-paket? No přece Gipsy paket! Štěstí, že máme zimní čas – za světla jsem se styděl v černošce jezdit. Nechci vůbec vědět, kolik děr by se dalo udělat v prohnilé podlaze a jak moc by hever penetroval práh, kdybych někdy nedejbože potřeboval vyměnit kolo. Nejdůležitější bylo, že motor krásně táhnul, dožadoval se vysokých otáček tím správným kovovým zvukem a mezi zadními koly se nacházel samosvor. 320i se mě celou dobu vlastnictví snažila přesvědčit, že má rozhodně víc, než 150 koní – tak skvěle motor jel. A také proto možná tak strašně žral…  Každopádně s černoškou jsem prožil tu nejhezčí automobilovou zimu plnou jízdy na krabí způsob. Zadní Vraníky neprojely snad jedinou zasněženou zatáčku bez prokluzu a přestože bylo objektivně auto strašný vrak, svůj úkol splnilo dokonale a na sněhu bylo jedním slovem boží! Na jaře jsem s ním zažil vtipný prodej plný zájemců nemluvících česky, píšících jako bažant po transplantaci hlavy a navrhujících nejneuvěřitelnější způsoby platby od stravenek po výměnu za LED televizi. Nakonec si pro BMW s G-paketem přijela G-menšina a jak jsem se posléze dozvěděl, mnichovský punker si během následujícího roku užil poslední měsíce svého života pod rukama tří majitelů a dvou trestních stíhání – krásný skon.

Druhá E36, která mi zaparkovala v garáži, už byla z opačného konce nabídky starých trojek – 328i v zářivé barvě Hell rot, s M-paketem a ve velmi zachovalém stavu. Vtipné je, že její nákup byl vyústěním snahy pořídit po prodeji MX-5 malou úspornou a co možná nejnudnější věc, abych co nejrychleji našetřil na věc silnou a placatou. Velkoobjemový a kdysi prémiový sedan je sice přesným opakem všeho, co si člověk představí pod pojmem "úsporný", v konečném důsledku však 328i zafungovala dokonale – po půl roce vlastnictví jsem na ni i po započtení všech oprav a povinného ručení vydělal 1000 Kč a zájemci mi chtěli po uveřejnění inzerátu málem utrhat ruce. K neuvěření, že já ji pořídil pomalu jako ležáka, na který se za čtvrt roku nepřijel podívat ani jeden zájemce. Zpětně musím říct, že 328i byla po Miatě mým druhým nejoblíbenějším autem – uměla bez problémů jezdit za 8 litrů, šestiválec dokázal neslyšně příst i pořádně zatáhnout, když bylo třeba a podvozek poskytoval slušný komfort i na 17" motorsport kolech. Za všech okolností jsem v ní jezdil rači, než ve služebních dvoulitrových Octaviích od manželky.

Pokud vám ta věta nedává smysl a berete ji jako samozřejmost, rád bych zdůraznil ono sousloví "za všech okoností", což že je samozřejmě poklona. Velká poklona. Jakkoli mohou být stará auta řidičsky čistší, charakternější, zábavnější a já nevím co všechno, jsou holt stará a ojetá, což se projevuje degradací nejrůznějších komponent a z toho pramenící mírou uživatelské (ne)přívětivosti v každodenním životě. Jenže 328i dělala všechno lépe, než zánovní Octavia TDI a ne, tohle opravdu není u auta této kategorie samozřejmost. Kdyby pupínky na několika místech karoserie nenaznačovaly, že bude v budoucnu potřebovat nákladný zásah klempíře, zatnul bych zuby, dva měsíce nejed a nechal bych si ji. Takhle ovšem musela jít dál, protože její místo pod střechou obsadil jakýsi krpál a majitel měl v plánu všechny volné prostředky utopit právě v něm…

…a taky je v průběhu uplynulého roku úspěšně topil. Z3 Coupé bylo tím případem auta, z kterého jsem se doslova posral (omlouvám se všem citlivým povahám, ale jinak to říct nešlo) na místě. Sice nemělo původně plánovaný monstrvýkon a ani nebylo ve zcela perfektním stavu, jak jsem původně chtěl, ale musel jsem ho mít. Navíc, když se člověk zadíval na ty sexy tvary a svalnaté blatníky, koupil by za cenu auta snad i bakelitovou maketu. Do domácí flotily přibyl ochočený sob, protože Zetko jsem zkrátka nemoh týrat něžnými pojížďkami do práce a kolem komína. První čtvrtrok byla Z3 moc fajn. Šestiválec měl sice výkonu tak akorát, ale projev auta byl krásně hrubiánský, trochu nevychovaný a za mokra jsem se při touge po přilehlých okreskách náramně bavil. Z3 měla být mou hardcore víkendovou hračkou, postupem času jsem však smutně zjišťoval, že palba na maximum není způsob jízdy, který by se jí líbil. MX-5 se mohla rozkrájet, aby ukázala co všechno v ní vězí. Zetko se s rostoucími nároky začlo vzpouzet a postupně si žádalo další a další investice. Na okresce dokázalo být velmi rychlé, ale zároveň jakoby sdělovalo "Tohle není můj šálek čaje a nechci, abys mi to dělal. Mi vyhovuje svižných 70% pod taktovkou pupkatého Fritze..", což mi způsobovalo smutek. Já však nedbal, nakupoval díly a plánoval co všechno panu Zetovi vylepším, aby z něj byl skvěle fungující sporťák, prtože pohled na jeho sexy křivky mě pokaždé znovu dostal na kolena. Jednoho dne však má lepší, šarmantnější a krásnější polovička donesla jakýsi počůraný papírek na kterém bily do očí jakési dva proužky a v ten moment se rázem začlo přemýšlet o úplně jiných záležitostech, než lepším samosvoru, silentblocích či uložení tlumičů…

Zetko bylo vyměněno za dětský pokojík, kočárek a další miliardu věcí, o jejichž existenci jsem předtím neměl ani tušení a prakticky od konce minulého roku jezdím jen v usedlém, klidném a za všech okolností vážném astmatickém Sobovi. Řídím čím dál hůř, pahýly si odvykají a zapomínají, miminko ukrajuje skoro celou část života, které jsem kdysi říkal volný čas…  A já po kouskách došel k závěru, že distinguovaná Sobice je vlastně vyhovující stroj, protože pro cesty v trojúhelníku domov, práce a obchod nic než klid a rozumné provozní náklady nepotřebuju. Je to konec?

No tak to v žádném případě! 8-)  Zůstaňte naladěni, autíčkářova garáž už se nemůže dočkat, až do ní zase zaparkuje nějaká úchylárna….