Requiem pro MX-5

„To ji tady vážně chceš nechat ty vole?!?“, problesklo mi hlavou, když jsem za sebou s tlumeným žuchnutím zaklapl dveře od šedivé krabice, jež je obecně považována za sen české rodiny a zároveň pro mne představovala jedinou dočasnou možnost přepravy. Raději se ani neotáčím. Vím, že pořád stojí vedle, nablýskaná, obutá do originálních pseudochromovaných kol Enkei, které jí zoufale nesednou, ale přesto jí to sluší, když je rozpláclá na silnici postojem tak širokým, jak to jen útlá Japonka dokáže. Ne, teď už nechci naposledy zahlédnout její štíhlý sportovní profil a elegantní integrovaný ducktail na víku kufru, teď už ne…  ještě bych vystoupil a chtěl oboje klíče zpět. Jenže ty už třímá v ruce někdo jiný.

Proč jsem jí vlastně prodával? Vždyť mi s ní prakticky nic nechybělo. Jasně, do kopce se trochu zadýchávala a její skromné srdce vždy zkraje utlo myšlenky podívat se třeba na volné jízdy do Brna, ale to byly jen ty odrobinky kolem. Proč jsem taková svině prodejná a opouštím skvělou holku jen kvůli mlhavému dojmu, že někde jinde mě čeká lepší zážitek?

Odjíždí…   V zrcátku koutkem oka spatřuji poslední záblesk Slunce, který se odrazil od křivky modrého drahokamu a pak už je po všem. Zmizela za rohem. Moje holka už není moje holka…  Pár aut jsem už prodal, ale tyhle pocity mám prvně. Ještě žádné se mi nevrylo tolik pod kůži a …   ani jedno mě nedovezlo na mé životní pouti tam, kam mě dovezla Miata (z fotky je asi zcela jasné kam). Ach jo, konec sentimentu, vždyť jsem to tak chtěl, dobře mi tak…

Po dvou a půl letech společného soužití jsem zkrátka naznal, že je zase čas posunout se někam dál. Jestli to bude krok zpět, bokem nebo vpřed se ještě uvidí, podstatné (a smutné) je to, že jsem bez pořádného auta. A jelikož sentiment neustává, i když jsem si jej před pár větami zakázal, možná bude fajn trochu si zasumarizovat.

Pokud to vezmu od konce, stručně a jasně – lidi, kupujte MX-5. Stojí prd (ceny v ČR padají na směšně nízkou úroveň), jezdí ještě za míň a jsou to strašně vděčná auta. A pokud to vezmu od začátku, tak nemůžu začít ničím jiným než nejsilnějšími dojmy, které ve mně auto zanechalo. Vlastně, ty hlavní jsou jen dva.

Za prvé – otřepaná klišé, že MX-5 dokáže z polena vytřískat řidiče (v mém případě menší poleno) jsou 100% ně pravdivá. Pokud si srovnám tři roky s MX-5 a předchozí tři roky s RS2000, je to jako nebe a dudy. V případě Fordu se za volantem nacházel na začátku i konci období tentýž kus retardovaného lenochoda. Mazda spoustu věcí změnila. Těžko říct jestli odebrala retardaci anebo mě reinkarnovala do něčeho schopnějšího, ale pozoruji citelné zlepšení. Jsem rychlejší, přesnější, mnohem lépe dokážu pracovat s přenosem váhy auta a..  jsem zkrátka lepším řidičem než předtím.

Za druhé, MX-5 je nejlepší důkaz poněkud zobecňujícího pořekadla, že je mnohem zábavnější řídit pomalé auto rychle, než rychlé auto pomalu. Na dětských hřištích a lá Mýto, Czechring nebo Písek vám MX poskytne radost z deptání silnějších aut. Na podhorských okreskách zase nabídne kýble endorfinů, které nejsou ředěny sebezáchovnými pudy a čirou radost v rychlostech, za které možná hrozí pár bodů, ale řidičák zůstane doma. Možná to bude znít až rouhačsky, ale pravidelné vyjížďky do podbeskydí společně s druhou MX-5 řízenou stejně postiženým člověkem, jsou možná mým nejuspokojivějším motoristickým zážitkem. Ručičky otáčkoměru permanentně vztyčené, zatáčky oblíbených úseků projížděné na mezi adheze, sem tam nějaká ta laciná opičárna pro prepubertální kluky stojící na zastávce u téčkové křižovatky, následně návrat domů s vlahým nočním větrem ve vlasech, pauza a doutníček na blatníku auta… jen ukecaná Miata narušovala dokonalé temné ticho praskáním chladnoucího výfuku a brzd… Čert aby vzal všechny Caterhamy, Porsche a vykuchané polozávodní hot hatche…  tohle bylo skvělé…

A zapomněl jsem ještě na jednu veledůležitou vlastnost. MX-5 se nekazí. Na klubovém fóru se z valné většiny řeší pouze úpravy, nikoliv opravy. Pokud člověk koupí zachovalý opečovávaný kousek, existuje velká pravděpodobnost, že bude řešit pouze banality a podivení technika na STK: „Kolik že to má roků? Obě nápravy máte ve výborném stavu..“   budou jen obroční folklór.

A víte co je na tom všem nejlepší? Pořád na ně koukám v inzerci…  To jsem ale vůl, že? A jaká bude budoucnost? Jedna z mých nejpravděpodobnějších předpovědí říká, že příští rok koupím nějaký nakoňovaný masakr, zjistím, že to žere asi 3x víc benzínu, 4x víc gum (které budou 2x dražší), 5x víc destiček a kotoučů, neumím to řídit a když se na tom pokazí pár věcí, nezaplatím to ani kdybych prodal manželku a všechny bobashovy kočky. Takže následně provedu veřejné pokání, jaký že jsem to blbec a koupím si znovu tu vděčnou holku z Hirošimy, která jezdí a přináší radost…

PS: místy je mi fakt smutno…

PS2: pokud chcete podrobnější recenzi, stačí v sekci recenze&testy rozkliknout pojednání o MX-5.