Autíčkář v autoškole: Jak se řídí náklaďák

Pokud jste pravidelnými čtenáři Autíčkáře, jistě vám neušla řada mých článků o  povětšinou východní vojenské, jmenovitě pak dopravní technice. Mám rád náklaďáky, ale můj vztah k nim byl až doposud platonický. Obdivuji jejich techniku, sem tam se vloudím do kabiny, ale k pořádné projížďce jsem zatím neměl příležitost. Na řidičském oprávnění mi totiž chybí potřebné písmenko. Pokud muž začne básnit o řízení náklaďáku, většina přítelkyň uteče, manželky se rozvedou a rodina ho vydědí. Má drahá polovička se také rozhodla, že mé snění o vojenských tahačích nehodlá dále poslouchat. Namísto útěku zvolila taktiku konfrontační a tak jsem pod stromečkem objevil dárkový poukaz na autoškolu C a C+E.

Pokud si chcete rozšířit řidičské oprávnění na C+E, musíte mít nejdříve B a C. Dále vám musí být více než 21 let (s výjimkou služby u státních orgánů), musíte být shledáni zdravotně způsobilí a konečně musíte zaplatit cenu výcviku. Pak již stačí absolvovat výuku teorie předpisů, provozu, ovládání a údržby nákladních vozidel, připomenout si zásady první pomoci a hurá do vysoké kabiny.

Nejdříve je třeba absolvovat povinnou obhlídku vozidla před startem. Instruktor, který mě má na starosti, je velice důsledný a je vidět, že má svoji řeč v paměti do poslední písmenka. Prý je dobré – hned jak k vozidlu přistupujeme – zkontrolovat, zda vůz někdo neukradl, nebo zda přes noc neshořel. Tyrkysové Iveco Eurocargo naštěstí stojí tam, kde bylo předchozím žákem odstaveno a tak přecházíme ke kontrole osvětlení a pneumatik, zkrátka postupuji stejně jako u vozu osobního. Následuje kontrola stavu provozních kapalin a k mému překvapení se setkávám s brzdovou kapalinou. Ačkoliv jsou brzdy ovládané tlakovým vzduchem, kapalinu potřebuje pro změnu posilovač spojky. Filtr sání má stupnici znečištění a jediné, co bezpečně poznávám, je nádobka s kapalinou do ostřikovače. Ještě musím před startem zapnout bateriemi napájený okruh a mohu pokračovat do interiéru.

Sápu se dovnitř a zjišťuji, že povinná výbava se rozšířila o klíny k zajištění kol a hasicí přístroj (ten ale jen pokud přepravuji hořlavý náklad). V nákladovém prostoru je prý jen staré harampádí a tak snad stačí ty klíny. Seznamuji se s ovládáním a čudlíky v kabině a na první pohled neshledávám mnoho odlišností od osobáku. Světla, blinkry, klakson, vše je tam, kde bych to čekal. Novinkou je pro mě jedině grafický tachograf s ‚věčným‘ kotoučkem (autoškola prý má na strojní záznam výjimku). Chystám se nastartovat a lektor mě zadržuje. Nesmím totiž šlapat na spojku, jinak bych ji ‚prokopl‘. Chystám se zakvedlat pákou, ale ani to bych prý neměl dělat.

Trochu nedůvěřivě otáčím klíčkem do první polohy a čekám, až zhasne kontrolka žhavení vznětového agregátu. Instruktor se mě pobaveně ptá, jestli poznám všechny kontrolky, které přede mnou září. Překvapuji ho, když poznávám oba brzdové okruhy a uzávěru diferenciálu. Postupně odhaluji téměř vše a spokojený úsměv mého guru zmrazí až moje poslední otázka „a k čemu je tadyten krteček?“ Instruktor tvrdí, že je to želvička a označuje nízké stupně převodovky určené k rozjezdu a couvání. Já mu dám želvička. Deset let jsem chodil do výtvarného kroužku a krtka poznám.

Nakonec přichází otázka mířená ke čtvrtému pedálu, nebo spíš hříbečku vlevo od spojky. Vzpomínám na americké vozy a sebevědomě tvrdím, že jde o ruční brzdu. Tak prý zase ne. Žeby přepínač dálkových světel? Lektor se chvíli pere s představou přepínání dálkových světel nohou a nakonec mi prozradí sladké tajemství. Jde o motorovou brzdu. Chvilku jsem pátral po pneumatickém půlení stupňů a elektrickém retardéru, ale můj ‚kinderkamion‘ tuto výbavu postrádá. Tak prý se už můžu rozjet. Pozná se to podle odfouknutí přetlakového ventilu vzduchotlaké soustavy. Popravdě jsem byl příliš zaujat piktogramem řadicí páky, než abych si všímal nějakého syčení.

Ta věc má nějak moc rychlostí! R-C-1-2-3-4-5-6-7-8 a to všechno na jedné páce? Jak se s tím mám asi rozjet? Řadící páka má dva režimy. R-C-1-2-3-4 se řadí se svítícím krtečkem (a není to želvička!) a po zhasnutí už mám vlastně jen čtyř-rychlostní převodovkou 5-6-7-8. Rozjíždí se na 3. Mačkám tedy spojku a hned narážím na první potíž. Ta věc je tak giganticky tuhá, že mé koleno, které jsem si nedávno natloukl, nebezpečně zakřupe. Řadím z výchozí polohy dopředu, pouštím spojku a někde milimetr před koncem chodu pedálu se vůz bez přidání plynu rozjíždí. Okamžitě řadím 4, jelikož efektivní otáčky leží v rozpětí 1 000 ot./min a první (vlastně třetí) převod je opravdu velmi krátký. Přestává mi stačit i čtyřka a je čas zhasnout animální kontrolku sporného vyobrazení. Zařadím tedy neutrál, odtlačím páku doprava, někde pode mnou uteče se zasyčením trocha vzduchu a krtečko-želvička zhasne. Pak jen stačí z neutrálu opět rovně a mám tam pětku. Nabraná rychlost je přímo děsivá. Náklaďák akceleruje důrazněji než bych čekal a já mám co dělat, abych stíhal sledovat všechna zrcátka. Jedu celých 25 km/h a zrychlovat víc mě už vůbec neláká.

Ta věc je pocitově velká. Vlastně je VELKÁ. A nevrací k řidiči vůbec žádné vjemy z okolí. Volant nemá vůbec žádnou odezvu, zato má šest otáček od dorazu k dorazu. Pedál spojky funguje systémem on/off a jediné, co lze aspoň trochu dávkovat, je plyn. Možná ještě cyklovač stěračů. Za své krátké působení za volantem čehokoliv, do čeho jsem se mohl vecpat, jsem řídil i pár dodávek, na které byl můj řidičák krátký, táhl jsem za sebou přetížené vleky ale pocit i z obyčejného ‚kinderkamionu‘ je zcela nesrovnatelný s čímkoliv osobním. Závratným tempem měkkýše po mrtvici se blížím ke křižovatce a tak zkouším klapku výfuku neboli motorovou brzdu. To je vlastně docela dobrá vychytávka a klidně bych si ji dokázal zejména v offroadech představit. Otáčky klesly někam k pětistovce a tak vymačkávám spojku a zašlapuji pedál brzdy.

Okamžitě stojím jako přibitý a instruktor se mi směje. No dobrá, brzda tu je opravdu jen na zastavení. Je jedovatá, brutálně účinná a vůbec se mi nedaří ji dávkovat. Jsem natolik otřesený, že úplně zapomínám blikat, za což si rychle vysloužím kritiku. Takže znova rozjezd: Přeprat spojku, opatrně zařadit 3 a rozjet se na volnoběh, a už je třeba další stupeň. Takže zase zadupnout pedál, přeřadit za 4, trocha plynu, a po asi pěti sekundách bez spojky je na řadě 5. Vzorec řazení mi naštěstí okamžitě přechází do krve a já se po několika únavných dupancích dostávám až k sedmičce. Jedu 45 kilometrů v hodině a předjíždí mě traktor. Jede aspoň padesátkou, pirát.

Po motání se na příměstských silničkách je načase zajet do města a já s hrůzou hypnoticky přemlouvám chodce, aby mi nelezli na přechod. Koleno přešlo z křupavých zvuků na čvachtavé a každé zpomalení či zrychlení vyžaduje alespoň dvě změny převodu. Ačkoliv obyčejně pouštím chodce už zdálky, tentokráte spílám stařence o dvou berlích, která se pomalostí srovnatelnou jedině s mým pohybem po silnici blíží k zebře. Nakonec jsem byl o vlas rychlejší. On odhad rychlosti je vůbec takový ošidný. Někdy to vypadá, že je na všechno to zpomalování a zrychlování dost času, jindy nestíhám kmitat chodidly. Naštěstí mám velmi dobrý odhad rozměrů a polohy kol, tak alespoň po cestě neohrožuji přilehlé domy, značky ani zábradlí. Na věc dlouhou necelých deset metrů je svěřené Iveco až překvapivě čiperné a obratné a není problém vejít se ani do těch nejužších uliček, obzvlášť když okolní provoz tak ohleduplně uhýbá. Nejspíš na tom má zásluhu modrobílá značka L na věci vážící šest tun s někým, kdo se v kabině tváří, jako by už cestou něco přejel. Konečně přijíždím k odstavnému parkovišti a chystám se zaparkovat. Prý je za mnou auto, informuje mě lektor. Z mého místa sice není vidět, ale věřím mu. Zablikám doprava a zpoza mne vystřelí Transit. Ty slepé úhly by snad pojaly i barák. Couvání jde naštěstí lehce. Nebýt zastavení s grácií nárazu do ledovce, byl bych s mým manévrováním docela spokojený.

Seskakuji z kabiny a jsem skutečně roztřesený. Levá noha mě bolí od souboje se spojkou a pravé ramenou z křečovitého řazení. Vypínám okruh baterií a vracím se do svého vozu. Najednou sedím o metr níž a přední kola nemám pod zadkem. Při nastartování mohutně zakleju. Málem jsem prokopl spojkový pedál za motorovou příčku.