Jak si (ne)užít Caterhama!

Než budu pokračovat, apeluji na vás, neberte tento článek jako hodnocení a nečiňte z něj žádné závěry. Bude vypovídat leda tak o mé vlastní neschopnosti.
Loni v létě jsem se na pár kilometrů dostal za volant Caterhamu Roadsport 175 SV a tak mě napadlo učinit menší výcuc myšlenek, když je ta motoristická okurková sezona…

V hlavě se rovnají vzpomínky na svezení, kdy jsem pro samou intenzitu zážitků měl v hlavě nějakou dobu mozkoprázdno

„Tak se prohodíme, co?“ Zní z řidičova sedadla poté, co jsme zastavili v jakési středočeské obci a mé bulvy bezvládně opouštějí důlky pod návalem překvapení. Tohle byla ta poslední věc, kterou jsem čekal. Vůbec nejsem připravený. Měla to být jen svezení s majiteli Catu a Miaty dopované kompresorem. Je snad jasné, že takové příležitosti se neodmítají, že? 
Tak jo, kde je ten jeřáb aby mě vyzvedl? Nikde? No dobrá, vylezu z té rakve sám. ****vený výfuk, vždycky si o něj spálím nohu. Už kdysi dávno v roce 2009, když jsem se ke kajaku s kolečkama dostal poprvé, utrpěla moje noha konflikt s žhnoucím potrubím a od té doby se v tom nějak vezu. Jenže teď půjdu na tu správnou stranu, kde žádný výfuk není.

V hlavě se rovnají všechny vzpomíny a zkušenosti. Od těch dávných, skeptických, kdy pro mě byl Caterham jakýsi dobový přežitek, přes první svezení, kdy jsem pro samou intenzitu zážitků měl v hlavě nějakou dobu mozkoprázdno, až po první krátkou zkušenost za volantem ve sterilním prostředí dráhy ve Vysokém Mýtě, kde probíhal Miata masakr motorovým kajakem aniž bych se musel výrazněji snažit.
Tak jdem na to. Překročit práh, jednou rukou se zapřít o středový tunel, druhou o bok a vplout nohama kamsi hluboko dopředu, usadit se… au…  přisednutý pás…  tak nahoru, vyndat pás z pod řitě a znova. Oukej, sedím. „Nepotřebuješ to víc přitáhnout?“. Myslím si, že ne, ale pohotová ruka majitelova mě přesvědčuje o tom, že čtyřbodové pásy mám pořád volné.
„Tak ho nastartuj a jedem, spojka zabírá na kousíčku a docela nahoře, tak bacha“. Tisknu startovací tlačítko, dvoulitrový celohliníkový duratec o výkonu 175 koní zachrchlá a rozezní se zdravým zvukem čtyřválce připraveného ze sebe vydat to nejlepší.
Jednička, spojka, plyn, kuck, kuck, kuck, doprdele, kuck, kuck, brm brrrrrrrm, ufff. Pokud to chcete slyšet česky, tak jsem se rozjel s několika efektními školáckými přískoky, což okolostojící obecenstvo čekající na MHD ocenilo opovržlivým úšklebkem. Jo jo, spojka zabírá, jak mám ale krucinál poznat kde, když je tak pekelně tuhá, že kecky co mám na nohách při stlačení pedálu rezignovaně deformují svou podrážku? Ještěže už jedem, majitel se naštěstí tváří, že to je v pořádku. Uvědomuji si, jak strašlivě jsme zhýčkaní přívětivostí moderních aut. Cat nemá posilovač ničeho. Všechny ovládací prvky kladou důrazný odpor a snaží se z rachitiků udělat normálního člověka a z těch normálních lidí Ramba. Musím zapomenout na obvyklý ladný pohyb ruky při řazení, tady to chce nekompromisně umístit hliníkovou kouli na kratičké stopce do zvolené polohy.

Je toho na mě nějak moc. Neznámé auto, které je tak jiné, než vše, co jsem do té doby řídil. Neznámé prostředí, kdesi u Berounky, kde jsem nikdy předtím v životě nebyl a ve zpětném zrcátku se šklebí nasupená Miata s dotěrně kvílejícím kompresorem. Blíží se křižovatka do kopce a výjezd z vesnice. Mým hlavním úkolem je rozjet se a jestli to zvládnu, tak mě za odměnu čeká okreska. Michal nekecal, ona ta spojka zabírá vážně přesně tak, jak říkal a najednou to jde. Dvojka a poprvé plný. Motor s typicky chrchlavým zvukem výfuku katapultuje auto vpřed. Trojka, čtyřka a….   Nemám kyslík! Vzduch proudí všude kolem mě, ale já marně lapám a s trochu přidušeným výrazem poslušně řadím pětku, protože se nemůžu zbavit intenzivního pocitu, že kdybych to drtil ještě chvilku, tak mi vítr přehodí vrchní pysk přes celou hlavu.

Přichází první zatáčka a… projíždím jí jako úplný tatar. V hlavě se začíná rodit mírná pochybnost. S tímhle autem si hned tak rozumět nebudeš. Hlavním důvodem je to, že absolutně nemůžu dostat do oka jeho rozměry. „Seš mššššhoou upřřřř…ffff….střed“ řve Michal… Jo aha, že jsem asi moc uprostřed. No jo, ale já mám pocit, že jsem pravým předním kolem skoro u krajnice. Nechtějte po mě vědět proč, už si jen pamatuju, že mi něco vadilo a já absolutně nedokázal odhadnout pozici auta vůči jízdnímu pruhu. Asi by to chtělo víc času a zvyku.

Dva, tři, brzda, dvě rány od výfuku mě katapultují do automobilového nebe, aby mě přebržděná zatáčka s pomalu podřazenou dvojkou a odevzdaným výjezdem šoupla zpátky do obří frustrace.

Jenže já bych potřeboval víc času a zvyku na všechno! Vodit Cata zatáčkami je fascinující. Člověk se k oblouku přiřítí s ohledem na nějaké zažíté zkušenosti, zatočí a když jen tak pro srandu zkusí utáhnout otěže, tak zjistí, že auto bez protestu zúží stopu. Holt to má 600 kilo! Je to takový výsměch britského lightweightu nepřipravenému řidiči. Jakoby do toho ustrašeného orgánu v jeho hlavě doputoval vzkaz „loser.. jsi loser“! Jedeme už asi půl hodiny a já se cítím čím dál hůř. Na Cata bych potřeboval více klidu. Brzdy vztekle brzdí, když jim pořádně zavelíte, schopnost akcelerace je obdivuhodná, zatáčky taky dokáže projíždět nevídaně rychle. Tak proč na mě sakra zezadu pořád funí ta Miata? Nevím jak brzdit s meziplynem, protože se mi bota kroutí jak žížala na Slunci a nedokážu páku přesouvat dostatečně rychle, takže jsem tragicky nepřesný. Nevím jak vyždímat auto v zatáčce, protože pořád špatně vnímám jeho rozměry a když se trochu rozjedu, tak mi chce vítr převrátit hlavu. Aspoňže ta sedadla a pásy drží celé tělo přikované na místě. Okreska se vlní do kopce a začínám propadat zoufalství. Dva, tři, brzda, dvě rány od výfuku mě katapultují do automobilového nebe, aby mě přebržděná zatáčka s pomalu podřazenou dvojkou a odevzdaným výjezdem šoupla zpátky do obří frustrace. Tři, čtyři, jedu 140 a myslím že umřu… nebo se udusím! Brzdy do další zatáčky a zase na prd…   „Víc vpravo“ zní pořád od Michala. Nedokážu se uvolnit a najít rytmus a nepodaří se mi to až do konce mých chvil za volantem.

Už nevím, jak dlouho jsem jel, asi to byla sotva hodina. Každopádně z auta vystoupila deprese místo Vavrise. Jasně, hodina je příliš málo na to, aby si mohl člověk dát za cíl proniknout do tajů Chapmanova dítka. Na druhou stranu ve mě silně převažoval takový ten nepříjemný pocit z promarněné příležitosti. Setkání s legendou, které jsem zazdil vlastní neschopností a vlastně ani nevím, jaké to auto je. Vím jen, že je lepší, než já a že je to ta nejintenzivnější věc na čtyřech kolech, kterou jsem kdy poznal.

S Catem jsme si tedy vzájemně nesedli a mám s ním do budoucna nevyřízené účty. Snad se někdy ještě potkáme a vyříkáme si to z očí do očí… Vlastně z nohy do pedálu a ruky do volantu…  Do té doby můžu jen vzpomínat na asfalt utíkající proklatě blízko loktů, ohlušující chraplák motoru a ten úžasně puristický pocit boje člověka se strojem…