Fanouš

Před rokem a půl jsem se poprvé v životě nastěhoval do domečku. Tahle nová kulturní zkušenost pro mě přinesla docela výrazný šok. Nehledě na to, že jsem v sobě objevil domácího kutila, změnily se i moje požadavky na vozový park. Jednak je teď daleko lepší dělat opravy na své příjezdovce než před bytovkou, ale taky je s domečkem spojena starost a péče o zahradu. A to tak nějak s Jaguarem V12 dost dobře nelze. 

Když ostříháte stromky, tak zjistíte, že skladovat větve doma není moc dobrý nápad, takže je potřeba vozík, aby jste je odvezli na sběrný dvůr. Vlastně jste na sběrném dvoře každou chvíli.  No a taky občas potřebujete dřevo, stavební materiál a tak dále. Když ale koupíte vozík, musíte jej za něco zapojit. Jelikož jediné auto s tažným zařízením u nás byl Range Rover P38, tak obstarával cesty na sběrný dvůr on. Když se ale po několikáté vrátíte a celé auto máte zasrané od bordelu a zároveň je to auto, které máte rádi (Jako jo, je to jen TDSo, ale zase není shnilé, opravujete na něm něco sice pořád, ale zase vždy dojede), tak Vás to časem začne štvát.

Časem se Vám v hlavě zrodí myšlenka na takzvané pracovní auto. Ono to zní celkem rozumně, pokud nemáte podobný problém jako já. Moje životní láska na to kápla. Jak mají někteří lidi záchranné stanice pro zvířata, tak my máme záchrannou stanici pro auta. Teď momentálně zachraňujeme Jaguar X300 v manuálu, který sice díky bouračce přišel o zadek, ale to zase není důvod, aby se nedal zachránit. No a z lakovny má každou chvíli vypadnout Phaeton W12, kterého jsme dostali do péče od Sheogha (Ano, byl v lakovně více než půl roku a i přes veškerou péči cestou do lakovny vyplivl chybu motoru s asi deseti kódy a puch spáleniny indikuje minimálně problém s těsněním pod víkem ventilů, ale zase, budete jezdit Phaetonem na sběrný dvůr?)

Tyto neprůstřelné argumenty mě přivedly k závěru, že pracovní auto nutně potřebujeme. Začal jsem se proto poohlížet po různých obskurnostech typu Fiat Multipla (ano, stejně si jej jednou koupím), různá Daewoo (nebylo by Tico s nápisem Range Rover boží?) a podobně.

Nakonec jsem jako obvykle dostal nabídku, která se neodmítá. Můj oblíbený kolega se rozhodl, že prodá své zimní auto. Formana zvaného Fanouš. Slovo dalo slovo a já se stal hrdým majitelem červeného autíčka. Cena 5000 a k tomu eko daň dalších 5000. STK platná do srpna a k tomu plná nádrž, takže vlastně prakticky zdarma.

Až poté, co jsme se na obchodu století domluvili, jsem se byl na Fanouše podívat. Rakovina je hajzl a u aut je to podobné jako u lidí, Když jsem se na Fanouše naposled pořádně díval, tak měl na sobě pár puchýřků. Nyní bohužel nemá na sobě jediný zdravý plech.

K autu jsem dostal sadu tří klíčů, z toho jeden naprosto boží – fialový. Fialový klíč jsem neprozíravě svěřil nejmladšímu potomkovi a od té chvíle jsem jej již neviděl. Klíče jsou bez všech zbytečností, prostě klíče. Fanouš přišel na svět ve verzi GLX, kdysi prý měl i centrál, ten teď ale již nefunguje. Tak jsem se rozhodl, že jej zamykat nebudu. Usedl jsem do snad nejvyšší řady sedaček a pokochal se dobovým interiérem. Máme zde již středový tunel s poličkami a taky naprosto geniálně vyřešený odkládací prostor pro mobilní telefon hned pod výdechy ventilace.

Musím se ale přiznat, že ovládání ventilace jsem dosud nepochopil. Umím nastavit intenzitu a teplotu, ale odkud vzduch bude foukat, dosud nedovedu odhadnout.

Originální autorádio se již bohužel nedochovalo, máme tady ale důstojnou náhradu v podobě rádia Sencor, které dokonce přehrává USB. Audiosystém je dotvořen reproduktory několika značek, celkově to prostě vydává nějaký zvuk a chrastění. Fanouš má dokonce i otáčkoměr a digitální hodiny, které tedy ukazují různé čárečky, ze kterých ale čas již vyčíst spolehlivě nelze. Nejčastější zobrazovaná hodnota je 10:88 a hned poté 17:31. Z výbavy bych doplnil ještě mlhovky, dva spojlery a to je asi tak vše. Na jízdu jsem se vysloveně těšil. Po otočení klíčku motor naskočil na brnk, kontrolka dobíjení sice vytrvale svítila, ale po několika ujetých metrech se umoudřila. Zařadil jsem jedničku a začal jsem s vypětím všech sil zápasit s řízením bez posilovače. Ano, jsem již rozmazlená generace, pro kterou je posilovač samozřejmostí. Po pár kilometrech jsem si začal zvykat na ten zvláštní pocit, že opravdu řídím. Nevím, jak to máte Vy s normálními auty, ale já v nich ten pocit postrádám. Třeba služební Octavia 3. generace. Ono to jede, zatáčí, svítí, troubí, ale vše je takové odtažité, pocit z jízdy naprosto mdlý a nezáživný. Uspokojivý asi podobně, jako když zapnu myčku. Chápu, že pro lidi, pro které je auto pouze přepravní prostředek je to takhle správně. No já do této skupiny nepatřím.

Naproti Octávce je jízda ve Fanoušovi pro mě zážitek. Různé vibrace karosérie a interiéru fungují jako otáčkoměr a rychloměr. V řízení bez posilovače jde hezky cítit, co dělají kola. Ano, řízení má obří vůle, ale ta zpětná vazba tam prostě je. Když pustím brzdový pedál, ozve se typické písknutí a když chci zavřít dveře, tak musím krásně třísknout. Motor je zpřevodovaný nakrátko, takže rozjezdy jsou hezky svižné. Ve vyšších rychlostech již opravdu ztrácí dech, takže snaha o přejetí kamionu do stoupání na víceproudé silnici silně připomínala scénu z Vrchní prchni. Naproti tomu prudší změna směru v nízké rychlosti s přidáním plynu vyvolá krásné hrabání. Není tedy divu, že jsem po první jízdě ve Fanoušovi vystupoval se šťastným úsměvem. Nic na tom nezkazil ani fakt, že čudlík světel po vypnutí vyletěl ze svého místa a skončil na podlaze interiéru.

Po jízdě jsem se na Fanouše znovu podíval a uvědomil jsem si, jak jsem si Favority a Formany obecně přestal před lety všímat. Přitom když se na něj dívám nezaujatě, je to opravdu moc hezké auto. Schválně, napadá Vás nějaký malý hatchack z éry Favoritu, který by byl opravdu hezčí? Mě ne. A pak jsem se snažil nějaký potkat v provozu. Snažil, ale marně. Favority prostě mizí. Občas nějaký vídám zaparkovaný na vesnici, ale je jich už opravdu minimum.

A zde se dostávám na rozcestí, kdy přemýšlím, co bude s Fanoušem dál. Buď jej nechám dojezdit, dokud se nerozpadne, nebo se jej pokusím zachránit. Znamenalo by to výměnu všech otevíracích dílů, výměnu prahů a blatníků. Zní to jako blbost, ale zase, když jsem se tímto autem projel, cítil jsem z něj obrovskou chuť do života. Nehledě na to, že si jej zamilovali všichni mužští potomci. No jo, opravdu máme záchrannou stanici pro auta…