Jak jsem si koupil poslední auto

Dlouho jsme se neviděli, vážení čtenáři! 

Nedávno jsem si přečetl Vavrisův blog na téma nákupu dostupného automobilu a musel jsem se smát, Vavrisovy břitké komentáře mi hodně chyběly. Vůbec na některé diskuze tady na Autíčkáři vzpomínám rád a tak jsem si říkal, že bych mohl po letech napsat nějaký blog (pro fanoušky blogísek). A předem upozorňuju, že to bude velmi chaotické čtení, automatické psaní je peklo. 

Jenomže, o čem psát? Zcela upřímně, můj automobilový život od doby ukončení “novinářské kariéry” vlastně velice nudný, takže v tomto směru moc nabídnout nemůžu. 

Moje kecy o létání zase nikoho až tolik nezajímají, a těch skromných 69 zájemců si kdyžtak najde můj zápisníček docela rychle. Skoro to vypadá, že jediná dvě témata, která mě kdy zajímala, jsou auta a létání, a o nich si stejně nic nepovíme. Nebo?

Nejlacinějším oslím můstkem v historii psaného slova se dostaneme k tomu, proč je na titulní fotografii Ford Crown Victoria. Ale až za chvíli…

Pojďme se bavit o autech obecně. Cca rok až dva totiž řeším logistický problém. Když chci jet na letiště nebo navštívit někoho z rodiny, můžu jet vlakem. Od jisté doby jsem se ale začal ještě věnovat nové zálibě – službě dispečera letové informační služby, AFIS. To znamená sedět na věži, sledovat provoz, sledovat meteo situaci a mluvit do rádia na piloty. Jenomže člověk se tam taky musí nějak dostat, navíc služba se občas protáhne do nočních hodin, nebo je vyžadována jistá úroveň flexibility, no zkrátka, vlak nestačí vždycky. Takže ačkoli se cestování po dráze věnuji velice rád, pojal jsem myšlenku, že sobě po nějaké době zase opatřím nějaký automobil.

Původně jsem přemýšlel o nějakém Golfu VII, trojkové Fabii, nebo něčem podobném, co by vyhovovalo požadovanému účelu – nenáročné, spolehlivé a relativně pohodlné přepravě za různých okolností. Touha po Fabii byla nakonec naplněna díky týdennímu užívání náhradního vozu kvůli defektu na firemním autě. Jo, volal jsem si odtahovku kvůli defektu, na hranici se mnou :)

Jednu dobu jsem dokonce zvažoval i motorku, protože představa, že bych se vozil na takovém Triumphu Bonneville, mi dělala velikou radost. Jezdit ale po celém dni, stráveném někde mezi letadly na sluníčku, unavený ještě hodinu a půl na motorce domů, k tomu nejlíp za tmy, mi fakt nepřišlo jako dobrý nápad. Výběr přibližovadla mě pak začal pěkně srát (klasicky), a řešení problému jsem odložil, k čemuž mi pomohla i skutečnost, že jsem cca 5 měsíců jezdil červeným sedmičkovým Golfem, což je skvělé auto (díky, Peco!).

Ford Crown Victoria asi nebude vnímána úplně jednoznačně. Díky množství vyrobených kusů je to taková americká Octavie, na druhou stranu vozidla na platformě Panther jsou, zdá se, opět populární i za mořem, kde se postupně derou na výsluní přízně, protože jsou to přece ty poslední full-size sedany, na rámu, s osmiválcem, no prostě klasika. Navíc u nás se tak často nevidí. Někteří navíc nedají dopustit na policejní speciály, někdo je nemůže ani vystát, protože se mu ekluje hraní si na fízly… mimochodem, co se civilních Crown Vics týká, bazoš vypadá aktuálně nějak takto. Názor si udělejte sami.

Každopádně, Crown Victoria se mi vždycky líbila, ale nelíbila se mi až tak moc, abych vůbec uvažoval o jejím pořízení. Myslím, že to dokonce bylo první auto, které jsem viděl na své první cestě do USA, někdy v roce 2012. Rozhodně to byl Panther. Bylo to v Chicagu na letišti, které skrápěl krásný podzimní slejvák, a můj poněkud unavený pohled přes asi tři vrstvy nejrůznějších skel terminálu, okno vláčku a bůhvíco ještě, upoutala dlouhá silueta stříbrného sedanu, který se pohyboval mezi různými dalšími vozy. Matná vzpomínka, ale přesto měla patrně jakýsi význam. 

Kdysi dávno jsem si určitě pohrával s myšlenkou zakoupení Police Interceptoru, v tom jsme vinni oba s Františkem. Jednou jsem se navíc téměř stal vlastníkem zlatého Slona, minimálně jsem o tom hodně pečlivě uvažoval. Ano, vím, moje historie s automobily a vztah k automobilům je hodně chaotický příběh…

Zmíněný zlatý Town Car jsem si jednoho dne od Franty přece jen půjčil. Chtěl jsem se jenom tak svézt, a taky zjistit, jaké to vlastně je. Nikdy jsem full-size neřídil, jenom jsem se párkrát v různých stavech opilosti svezl Chevroletem Caprice z devadesátek, který svého času brázdil noční ulice brněnské coby taxík. Upřímně, Town Car mě teda moc neoslovil, spíše než jízdu autem po silnici to připomínalo jízdu autem po matracích, mezi kterými je tu a tam schováno něco tvrdého, a když na to najedete, tak se ozve rána, rám i karoserie se krásně rozechvějí a rozvibrují, no pohádka sama. Potřeboval jsem se ale svézt Town Carem, abych věděl, do čeho jdu. Byl jsem totiž rozhodnutý vyrazit do Bratislavy.

Proč? V Bratislavě jsem totiž nikdy nebyl. A taky tam shodou okolností někdo prodával Crown Victorii. A dokonce ani nebyla policejní, ale model LX, tedy důchodcovská specka. Long story short, v největším vedru letošního léta jsem jezdil po Bratislavě s autem, které neklimovalo, ale naopak naplno topilo, abych zjistil, zda si chci pořídit osmiválcový sedan od Forda. Fakt skvělý způsob, jak trávit volný letní den.

Řeknu vám, auto bylo fajn, mělo pár drobností k řešení, ale že by mě to nějak oslovilo, nevím. Nechal jsem si všechno rozležet v hlavě, ale ani příjezd domů nepomohl, ani další týden dva na rozmyšlenou nepomohly, pořád jsem to auto vlastně až tak moc nechtěl. Jenomže jsem na ten stroj taky nemohl přestat myslet. 

Takže další cesta do Bratislavy, tentokrát s člověkem mechanicky trochu (víc) znalým, než jsem já. Nakonec to vedlo k velice zábavnému setkání dvou lidí, kteří se znali z minulosti, ale vlastně se na první pohled vůbec nepoznali, skoro to bylo celé až dojemné. Tentokrát už jsem tedy odjížděl z Bratislavy s tím, že si chci pořídit osmiválec full-size sedan na rámu s automatem a náhonem na zadek ve výbavě důchodcovské, barvě důchodcovské, dovezeno kdysi dávno nějakým pánem z Floridy, jakože na důchod. Osud.

Přeskočme dějství třetí – tady bych fakt nenašel slušných slov, protože individuální dovoz auta ze Slovenska, nedejbože ještě zahrnující jednání s MV KC Bratislava, to bych vám nedoporučoval.  Zájemcům to třeba někdy povím, a pokud byste někdo chtěli poradit, tak vám poradím, jak to nedělat. 

Takže co tady to chaotické vyprávění vůbec znamená? Znamená to, že jsem zpět v řadách vlastníků automobilů. Tentokrát je to osmiválcový full-size sedan s rámovou konstrukcí, čtyřkvaltem automatem, pohonem zadní (tuhé) nápravy (bez LSD) a je to krása. Je to taky první auto, kterému jsem opatřil stání v garáži. Dokonce jsem od určitého data ani nevyjížděl, protože silnice už byly posolené. Kdosi si ze mě kvůli tomu utahoval, že jsem se stal Krabem. Tož, a proč ne. Někdo si dokonce dovolil říct, že jsem si pořídil automobil investiční, no lidé reagují různě. 

Jinak trochu seriózněji: je to Ford Crown Victoria LX, rok 98, původem z Floridy, se vzduchem na zadní nápravě, patrně bez HPP (Handling & Performance Package), bez LSD, s dvojitými výfuky. Jo a taky s kódovým zámkem dveří.

Budu tedy jezdit na srazy amerik? Budu si na auto lepit nálepku FUCK YOU GRETA a TWO LITRES IS A SOFT DRINK, NOT AN ENGINE SIZE a další? Asi ne.

Budu jezdit na Kafe a Káry? Možná. 

Budu utrácet hodně za benzín? Ano.

Když už jsme už těch otázek, tak tady jsou nejčastější otázky, které si člověk v souvislostí s Crown Victorií vyslechne (pozorováno za poslední cca dva měsíce):

1. Kolik to žere?
2. Jaký to má obsah? (ano, obsah…)
3. Kolik to jede? 
4. To je nějaká amerika?
5. To je nějaké Scorpio?
6. BONUS – obsluha čerpací stanice OMW v Bratislave – Toto nie je naše auto, však? (odpověděl jsem: Ne, to je moje auto.)

Krom občasných, docela úsměvných interakcí, si však auta vůbec nikdo nevšímá, a to je dobře. Crown Victoria vypadá docela nenápadně, a v dnešním provozu už se skoro ztratí, ačkoli tabulkové srovnání ředitelské limuzíny nebo SUV (BMW 7 Long, BMW X7) jasně ukáže, kdo ho má o 20 čísel delší. Je to Ford. Škoda, že vnitřní prostor tomu vlastně vůbec neodpovídá, a optikou dnešní doby je to totální výsměch. O tom ale jindy, zatím toho o autě moc nevím, najezdil jsem pár stovek kilometrů, objednal nějaké díly, vyměnil olej a prudil Františka s výměnou chladicí kapaliny. 

Ctěnému čtenáři, který si posteskne, že se tady vlastně o Crown Victorii dozvěděl uplné prd, se tímto omlouvám, ale na to je ještě čas, zima je teprve před námi. Faktografii se ale věnovat nebudu, na to mě neužije. Místo toho vám ukážu jednu z mých nejoblíbějších věcí na tomto voze – digitální palubku.

To bude zatím tak asi všechno, hodnocení a víc informací o autě si nechám na dobu, až zjistím víc a auto trochu poznám. Zatím plánuju lehkou údržbu a na jaro zase vyjedu, už se nemůžu dočkat. Kdybyste ale někdo byli schopni doporučit někoho na opravu kůže, tak moje sedačka řidiče by vám byla neskonale vděčná. Přece jen už za sebou má čtvrt století :)

No a ještě abych nezapomněl, protože to stejně chcete všichni vědět. Tak mimo město za 9, ve městě cca za 13 na sto. Jo a je to pomalý.

Na tomto místě je ještě vhodné uvést poděkování: Frantovi za to, že mi velmi pomohl. Pecovi za to, že pomohl s logistikou. No a Michalovi, který mi pomohl se rozhodnout (ačkoli do dneška nevím, zda jeho slova “jen si to kup, bude sranda” mám brát jako ironii nebo ne). Díky moc, pánové!