Il Gran Tour della Toscana

Narodil jsem se do jiné doby. Pro motoristy u nás to nebyly zrovna dobré časy. Chtěli jste auto? Prosím, za pár let možná Škodovka, pro ty šťastnější Žiguli, pro otrlé zde byl Trabant. Občas nějaká drobná odchylka. Jak jsem vyrůstal, tak se věci naštěstí změnily a svět aut začal být v masovém měřítku nádherně rozmanitý. Potřebovali jste levné rodinné auto? Prosím, jsou zde hatchbacky. Potřebovali jste vozit spoustu věcí? Prosím, jsou zde kombíky. Reprezentovat? Vyberte si z nabídky sedanů. Chtěli jste víc stylu? Byla tady nádherná kupé. Odvézt 5 dětí? Hele, objevila se MPV. Užít si řízení? Třeba dvoumístný roadster. Každé auto mělo primárně svůj hlavní účel. Dnes se doba pomalu znovu mění a heslem dne je univerzálnost. Máme tak různé křížence jednotlivých kategorií, které se snaží spojit zdánlivě nespojitelné. Pokud by mě auta nezajímala, tak bych právě za takového univerzála byl vděčný a co si budeme povídat, o auta se opravdu zajímá jen poměrné malá část kupujících. Ano, pořád se dají koupit sedany, kombíky, roadstery, občas i nějaké to kupé, ale na silnicích se jich ve srovnání s crossovery vyskytuje poměrně málo. Když se k tomu přidá současný amorfně agresivní dizajn, naroubovaný na základní tvar hroudy, tak je to docela smutný pohled. Pravdou ale zůstává, že tato auta vás i vaše zavazadla dopraví v dostatečném pohodlí a s adekvátní spotřebou. Jako spotřební zboží ideál.

Já ale spotřební zboží nerad. Nejraději mám auta minulých dekád, která v době svého vzniku měla svůj hlavní účel a auto bylo postaveno tak, aby jej plnilo co nejlépe. A myslím si, že i dnes by se měla používat hlavně v souladu s tímto účelem. To je taky důvod, proč se počet aut, která nutně potřebuji, zastavil na čísle sedm. O tom ale někdy jindy. Nedávno jsem tady nechápal snahu stěhovat se v roadsteru. Jasný, jde to, ale proč to dělat, když dnes není problém sehnat dodávku. A pak jsem se zamyslel nad sebou a musel jsem uznat, že používat GT 2+2 na vyzvedávání děti ze školy, případné na dojíždění pár kilometrů do práce taky není celkem to, co jeho tvůrci zamýšleli.

GT byla zrozena pro dlouhé cesty po Evropě, kam Vás dopraví v naprostém pohodlí, s velkou elegancí a velkou spotřebou. Adekvátní výkon je zárukou, že jízda přes Alpy nebude utrpením, i když ho v reálu stačí tak polovina. Jenže to už by pak chyběla ta kouzelná jistota, že ty koníci tam prostě jsou. Jen pro případ, ale jsou tam. Zavazadlový prostor má pojmout dostatek kufrů na cestu tam a dostatek vína na cestu zpět. A protože mám svoje GT z ostrovů rád, rozhodl jsem se jednu takovou cestu podniknout. Vím, že tři tisíce kilometrů jsou prakticky nic, pokud cestujete často a pokud vás řízení živí, tak je to naprosto rutinní cesta k sousedům. Fór je v tom, jet dvacet let starým autem, které ještě před rokem zcela náhodně umíralo za jízdy, kterému vytekl olej z automatu a které si dokázalo vymyslet každý den nějakou novou šílenost jen proto, abych měl co řešit. A tohle auto vezmete do země, kde servisy zrovna neprosluli svou kvalitou.

A proč zrovna Toskánsko? Je to jeden z několika našich cestovatelských snů. Kromé toho jsem pravidelné sledoval původní Top Gear a následně Grand Tour. Do paměti se mi vryla cesta dvou anglánů po Toskánsku, které doprovázelo vytí jednoho vyšinutého musclecaru. Cíl prvního většího výletu v XKR byl hned jasný. Následovalo objednávání hotelů, každý den na jiném místě. Pak příprava auta, kde XKR dostalo nové všechny díly přední nápravy a kompletní brzdy. Opět jsem se poučil, že stav auta je pro výsledný dojem z jízdy neskutečné důležitý. Ač všechno před výměnou dílů nápravy vypadalo více – méně ok, tak po výměně je to naprosto jiné auto. Pak ještě vypálit CD s Italskými odrhovačkami a pojištění – vidina odtahu si našla od jisté doby v mé hlavě pevné místo.

Po letmé kontrole zpětného zrcátka (ne, žádný musclecar za mnou nebyl) jsme vyrazili směr Itálie. Máme docela bolavá záda a obvykle bývají delší cesty utrpení. Tady však ne. Kožené sedačky s integrovanou opěrkou jsou to pravé ořechové na dlouhé cesty a tak moje spotřeba Ibuprofenů klesla na nulu. Příjemným překvapením byla spotřeba benzínu; během dálničních přesunů se pohybovala mezi deseti a jedenácti litry. Nic pro majitele TDi, ale když si moje druhé auto řekne s klidem angličana o patnáct až dvacet litrů stooktanu na sto, tak cokoliv, co se blíží deseti je fajn. Moc fajn. Cesta po dálnici přinesla nemilé zjištění. Italský asfalt v kombinaci s Dunlopama dovede vytvořit frekvenci vibrací, při kterých začala rezonovat palubka před spolujezdkyní. Po krátké zastávce ve Slovinsku jsme pokračovali přes Alpy do další zastávky pŕed Toskánskem – Lago di Garda. Cesta kolem jezera je nádherná a výhledy z kopců rozhodně stojí za to.

Nastávající ráno to ale začalo být horší, když nás navigace navedla na silnici, která vedla serpentínami se snad osmnácti procentním stoupáním, na kterých občas chyběl asfalt, který nahrazoval vápencový štěrk s pořádnými šutry. Jaguar se ale nedal, i když jediné auto, které jsme na této cestě potkali, byl offroad Mitsubishi. Na čistotu jsem u auta opravdu patologicky citlivý a tahle kombinace dokáže udělat na tmavém autě neskutečný bordel. O to víc jsem pak ocenil hlášku – hele, bezkontaktní myčka! Bohužel palubka začala vrzat i před řidičem. Z hrdosti (nebo pověrčivosti) jsem před cestou odmítl vzít i malou sadu nářadí, čehož jsem při vytrvalém povrzávání trpce litoval po zbytek cesty. (Hned po návratu jsem si musel hŕal se šroubovákama a WD40).

Další dny jsme již byli poučeni a Jaguar se dostal do svého živlu. Na hladkém asfaltu s klikatými okreskami jsem si užíval řízení, zepředu zněl osmiválec a z reproduktorů se linulo Azzuro, Felicita a jedna dvě operní árie. A jelikož je v Itálii menší množství alkoholu za volantem povoleno, tak po sklenici červeného na oběd jsem bohužel tyhle zvuky občas rušil i já svým zpěvem. Když už jsme u vína, tak musím ocenit genialitu konstruktérů tohoto auta. Pod zavazadlovým prostorem je místo pro plnohodnotné rezervní kolo, avšak to se do auta nedodávalo a je tam jen dojezdové. Výsledkem je spousta místa pro lahve vína – cestou jsme jich koupili cca 15 a všechny se tam vlezly.

Další kapitolou byla dálnice do Benátek, kde jsem potkal 911 996 a dopřál jsem kompresoru trochu vzduchu. Náš malý závod skončil gentlemanskou remízou. Poslední zastávkou sice byly Benátky, ale nejhezčím místem cesty byla jednoznačné Volterra – město Etrusků, vína (ale to je každé město v Toskánsku) a alabastru. Už teď vím, že se sem jednou vrátíme. (příště si už ty alabastrové šachy vymluvit nenechám)

A co říct k Jaguaru? Kombinace XKR a gran tour je prostě úžasná. Jistě, mohli jsme jet moderním spotřebním autem (hroudou), které by nás dovezlo stejné rychle, levněji a možná bezpečněji. Ale neužil bych si tak řízení po Italských okreskách, závodění s 911, neplánovaný offroad a hlavně pohodlí na dálnicích. S dvacetiletým Jaguarem je to podobné, jako s Volterrou.

Jsou města, ve kterých se žije určitě snadněji. Moderní města se širokými silnicemi, plné obchodů a služeb, kde člověku reálně nic nechybí. Kdybych si ale mohl vybrat, chtěl bych žít právě ve Volteře. Kochali bychom se krajinou, nasávali atmosféru a každý večer si sedli se sklenicí (lahví) vína. Jsem rád, že mám auto, ve kterém je cesta cílem.