Americké vzpomínání na meziválečná auta: Festival nevkusu, nebo zlatá doba designové invence?

Psal se rok 1997 a Plymouth představil žhavou novinku, která řádně rozčeřila do té doby poněkud zatuchlé vody devadesátkových sporťáků. Prowler, který svým neortodoxním vzhledem odkazoval na zlatou dobu amerického automobilismu a éru hot-rodů. Měl sice spoustu neduhů a spíše než nadšení sklízel hlavně v prvních letech výroby tvrdou kritiku za podměrečný šestiválec, letargický automat a celkově mizerný závodní potenciál, nemůžeme mu ale upřít skutečnost, že v USA odstartoval vlnu podivně kulatého retra, designový směr, jehož některé výtvory se dodnes řadí poměrně vysoko v žebříčcích nejhnusnějších aut světa.

Za vzpomínání na kulaté veterány s výraznými blatníky, které brázdily ulice meziválečných amerických měst, zpravidla řízeny muži v padnoucím saku, se na nikoho nemůžeme zlobit. Nostalgii po těchto dávných dobách zažil patrně každý, kdo si někdy zahrál první Mafii. Usednout do svého Lassiteru V16 a brázdit široké bulváry Central Islandu za legendárního swingového doprovodu Django Reinhardta by mělo rozhodně něco do sebe. I když reálně bychom, statisticky vzato, stáli spíše někde ve frontě na polévku pro chudé dělníky drcené hospodářskou krizí. Inu, každá doba měla své mrzutosti.

První kolo vzpomínání ve formě Prowleru tedy úplně slavně nedopadlo, nicméně to DaimlerChrysler Motor Company neodradilo od dalšího pokusu. Ten je už mnohem známější a dodnes se objevuje i na našich silnicích. Mluvím samozřejmě o kulaťoučkém Hatchbacko-MPV PT Cruiseru z roku 2001, který se kromě Mexika vyráběl i v Rakousku, tudíž to k nám vskutku neměl daleko. Nejčastěji se u nás pod jeho “americkými” tvary skrývá mercedesí 2,2 litrový turbo diesel OM644 spřažený s pětistupňovým manuálem od Getragu, což z vozu dělá překvapivě poměrně spolehlivý a provozně levný samohyb a ideální volbu pro všechny, co chtějí “ameriku”, ale zároveň z ní mají trochu strach. 

Kromě netradičního (podle některých vyloženě hnusného) vnějšího vzhledu dokázal majitelům vozu přidělat vrásky ještě interiér, respektive jeho velmi laciné zpracování. Snaha o implementaci retro prvků tu dopadla jako nesourodý slepenec výběhových plastových čudlíků naházených bez nějaké velké logiky na lakované kousky nejlevnějších plastů. Celé to dost vrzalo a rachtalo a velmi rychle se opotřebovávalo. To už nezvládla zachránit ani jinak povedená kulatá řadicí páka na tenké tyčce. Facelift v roce 2005 sice trochu pomohl, stejně jako některé limitované edice, které vůz vyzdobily dvoubarevným lakováním, falešným dřevem nebo koženou palubní deskou, i tak se ale PT Cruiser pověsti lacině zpracovaného lowcostu nezbavil. 

Vzhledem k tomu, že se vůz v současné době pohybuje na cenovém dně, je to vlastně docela zajímavá alternativa k všudypřítomným fabiím, focusům a dalším okoukaným autům kroutícím své poslední kilometry jako každodenní dělníci na dojíždění do práce. Pro extrémní masochisty pak krátce zmíním tovární verzi kabrio s apartním ochranným obloukem, která byla tak měkká, že při zaparkování půlkou auta na chodíku býval problém s dovíráním dveří. 

Ačkoli se tedy recept kulatého retra u Chrysleru nakonec příliš neosvědčil, pustila se do něj v nultých letech ještě jedna americká automobilka, jejíž název začíná na “ch”. Chevrolet odstartoval nostagickou vlnu modelem SSR, který se sice nestal prodejním trhákem, naopak propadl a automobilka na každém vyrobeném kusu prodělala, ale já osobně ho nekriticky miluji a moc bych ho chtěl. Dvoumístný pick up roadster s pevnou skládací střechou se dodával s plnotučným 5,3 litrovým osmiválcem LM, případně od roku 2005 šestilitrovým “elesem”, takže pálil gumy na počkání a rozdával přihlouplé úsměvy plnými hrstmi. 

Samozřejmě měl i své chyby a nebylo jich málo: někteří mu opět vyčítají jeho vzhled, který je skutečně z některých úhlů poněkud oteklý a disproporční, mnohem více mrzení sebou ale nesla cena přes padesát tisíc dolarů a fakt, že vůz nedělal ani jednu z věcí, pro které byl určen, pořádně. V roli pickupu ho omezovala malá korba a nízká užitná hmotnost, na sporťák byl moc těžký a neohrabaný a v pozici netradičního gétéčka ho zase diskvalifikovala stísněná kabina a nepohodlný podvozek. Chevrolet nakonec prodal za čtyři roky produkce jen lehce přes 24 tisíc Super Sport Roadsterů, což zdaleka nedosahovalo původních plánů na padesát tisíc aut ročně. Dnes jde o poměrně ceněnou sběratelskou kuriozitu.

Stejně jako Chrysler se nakonec i Chevrolet rozhodl, že to s meziválečným designem obroušeným trochou té mileniální kulatosti zkusí ještě jednou. Jako základ tentokrát posloužila plebejská platforma GM Delta, na které vzniklo netradiční kombi/MPV (cítíte tu inspiraci PT Cruiserem?) HHR. Zkratka znamená Heritage High Roof  (nebo možná HomoHotRod, jak poznamenal kolega Adam Forman) a automobil svými křivkami prý vzhledově odkazuje na první generaci Suburbanu. Vůz si opět našel cestu do Evropy, není u nás sice zdaleka tak rozšířený jako “pétéčko”, ale čas od času se potkat dá. 

Pod poněkud oteklým exotickým zevnějškem se skrývá vcelku známá technika – když to trochu zjednodušíme, dá se říci, že jde o převlečený Opel Astra J Combi s lacinějším interiérem. To znamená, že máte na výběr z výhradně čtyřválcových benzinových motorů EcoTec spřažených s pětistupňovým manuálem nebo čtyřstupňovým hydroměničem. Diesel se bohužel nenabízel, což je jeden z důvodů nepříliš vysokých prodejních čísel na starém kontinentě. Zajímavá byla veze Panel Van, která měla místo zadních sedadel zavazadlový prostor a pouze přední okénka. Zadní dveře zůstaly otevíratelné, ale pouze zevnitř, zvenčí neměly z estetických důvodů namontovanou kliku. 

S HHR a jeho ukončením výroby v roce 2011 skončila krátká éra designové inspirace meziválečným obdobím a oči návrhářů se pomalu upřely do dob poválečných a na legendární muscle cars. Jejich snažení tu dopadlo o poznání úspěšněji, ale o tom si povíme zase někdy příště. Ona všechna ta výše zmíněná auta jsou tak trochu krámy, ale lze na ně nahlížet i jako na počátek konce úpadku amerických automobilek a snahu najít po beztvarých devadesátkách, kdy se “velká trojka” snažila vyrobit něco jako Toyota Camry, ale s horším interiérem, zase svou jasně definovanou tvář.  Někdy v polovině nultých let se tohle nehezké období konečně zlomilo, americká auta začala zas vypadat americky a možná i díky tomu dodnes existují. A u zrodu toho všeho stál právě ten nepříliš povedený Prowler. To mimochodem není jen moje myšlenka, upozornil mě na ni kolega Honza Křeček s tím, že o tom dříve napsal zajímavý článek, rozhodně doporučuji si ho přečíst.

Líbí se vám vozy vzniknuvší během retro vlny nultých let, nebo je povařujete za nevkus hodný zapomenutí? Jezdili jste s nimi někdy? A koupili byste si je, kdyby byla příležitost? Napiště nám do komentářů.