Jak Chrysler zachránil zábavu pro další generace

Pár týdnů nazpět jsme v naší automobilové beletrii narazili na koncern FCA a jeho poněkud unikátní nabídku. O bláznivé projekty tu není nouze. Absurdně přemotorovaná SUV, ultimativní supersporty, barevná retro-autíčka a mnoho dalšího. A tomu všemu dominuje Demon, skutečný a nefalšovaný speciál pro závody ve sprintu neboli dragster. I toho si tu můžete koupit. Normálně přijdete k místnímu dealerovi Chrysler-Jeep a objednáte si ho. Jako když kupujete MPV nebo pračku. Bylo tu v minulosti vůbec kdy něco podobného?

Bylo. Vlastně šílené nápady nejsou v automobilovém světě žádnou novinkou a často se do výroby dostaly i přesto, že to byly projekty na první pohled neziskuschopné. Prostě jen proto, že je to zábava. Svět aut totiž nikdy nebyl jen o číslech a suchých výpočtech, automobily jsou fenomén doby a motorismus mnohdy definoval životní styl. Nejvíce asi právě ve Spojených státech, kde se poválečný život začal velice rychle točit okolo aut.

A tak zatímco Evropa chápala auto ještě dlouhou dobu jako symbol přepychu, které do značné míry definovalo společenské postavení, Amerika celou věc viděla po svém. Jistě i tady bychom našli koráby, jejichž hlavním smyslem bylo vyprávět příběh vašeho osobního úspěchu, ale samotné vlastnictví automobilu? To tu platilo za samozřejmost. Každý měl auto. Velké či malé, obyčejné nebo originální. Prostě podle svého vkusu. A když se ani na skutečně nekonečném trhu nenašlo to správné a jediné? Potom nezbylo, než si ho postavit.

Úpravy aut neznaly hranic. Hlavním cílem byla samozřejmě rychlost. Auto znamenalo svobodu a čím rychleji jste mohli letět krajinou, tím větší vaše svoboda byla. Ať už jste prchali před zákonem (tady byla ta svoboda doslovná a je pravdou, že právě proto první hot rody vznikaly) nebo jen před nudou všedních dní, vždy to bylo vaše auto, které vám dalo tu možnost být tam, kde jste být chtěli.

A tak tedy vznikl hot rod. Další z mnoha součástí americké kultury. Něco, co jinde na světě nenajdete. Podomácku upravená stará fordka po dědovi se snadno mohla stát králem ulice. Díky relativní jednoduchosti a modularitě amerických automobilů nebyl problém tu vyměnit motor, tu převodovku, tam něco přivařit, sem nasadit jiná kola do jiných blatníků. Všechno bylo podobné, vše mělo za základ rám, na který snadno připevníte prakticky cokoli.

Teď se ale posuňme dál, až k přelomu milénia. A předem varuji, tento časový skok může slabším povahám způsobit trochu šok. Stále jsme na území Spojených států, ale co se to tu stalo? Kde je automobilová kultura, kde je radost ze svobody a svoboda motoristických radostí? Kde jsou pomalované Volkswageny plné hippies? Kde jsou velké rodinné koráby? Kde je rozpustilá mládež v hlučných pony cars?

Všechno je pryč. Veselou americkou automobilovou kulturu ovládla Toyota Camry, nejobyčejnější automobil ve známém vesmíru.

Americké automobilky prošly totální přeměnou, chrlí tisíce poměrně nezajímavých aut. Auto je už prostě jen auto, žádná radost, žádná volnost. Samonosné karoserie ztěžují přestavby a oblé elegantní klidné linie kazí i ten zbytek toho rošťáckého, co v amerických autech zbylo.

Je tu však jedno auto, které se vymyká všemu, co jsme v showroomech mohli doposud vidět. Takové světlo na konci tunelu, naděje na lepší časy i vzpomínka na to dobré, co už není. A to auto se jmenuje Plymouth Prowler. Tulák. Je fialový a je to hot rod.

Automobilka Plymouth spadající pod křídla Chrysleru se zkrátka rozhodla, že ještě nechce zestárnout. A ani ropná krize, ani finanční krize, ani jiné vlivy jí nemohou úplně zadupat do země a nechat přežívat v podobě výrobce nudných sedanů. Alespoň ne úplně. A proto vzniká Prowler a dostává tvar, jaký tu ještě nebyl. Směrem k přídi se karoserie zužuje natolik, že se pod ni už nevejdou kola. A tak přední kola trčí ven stejně, jako trčela těm opravdovým hot rodům. Následuje nízké čelní sklo, dvoumístná kabina a to je vše. Žádný prostor pro zavazadla, žádná druhá řada sedadel, jen hladká záď a pár trochu přehnaně velkých kol.

Pod dlouhou kapotou byl umístěn vidlicový šestiválec o objemu 3.5 litru ze skladů Chrysleru. Motor o maximálním výkonu 214 a později dokonce 257 koní roztáčel čtyřstupňový automat u zadní nápravy. A pokud vám, kdo znáte projev klasické čtyřstupňové automatické převodovky, připadá 214 koní málo, mám pro vás následující informaci: Ano, bylo to málo. Prowler nebyl žádný trhač asfaltu. Ani se silnější verzí šestiválce to nebyla kdovíjaká sláva. A navíc tu byl ten problém. Ten velký. Asi už tušíte, jaký – jistě, V6 nikdy nebude V8. A do takového auta patří V8, i kdyby – věrna americké tradici – měla třeba ještě menší výkon.

Ale to všechno jsou jen drobnosti. Důležité je, že v showroomech Chrysleru stál fialový hot rod. A že školáci chodili okolo a zírali na prapodivné tvary a svalnaté boky tohoto stroje. Potom si doma pověsili na zeď plakát a snili o tom, jak jednou v takovém autě budou brázdit ulice rodného města. Nebýt toho, pamětníci lepších časů by postupně vymřeli a neměl by je kdo nahradit. Nebýt aut jako Plymouth Prowler, dnešní americký automobilový svět by možná vypadal jinak. Chrysler by neměl komu nabízet auta jako Dodge Hellcat či Jeep Trackhawk. Ti, kdo si je dnes kupují, mají totiž benzín v krvi. A dost možná právě od toho dne, kdy za výlohou místního prodejce jako malí poprvé spatřili hot rod Plymouth Prowler.

A jaké bylo vaše auto chlapeckých snů? Podělte se s námi v diskusi!