Společný základ pohromy

Jistě to znáte. Jdete si koupit fungl novou Dacii, těšíte se na ni jako na Vánoce, už už chcete svou rumunskou modernu mít doma. Prodejce ještě oddrmolí povinné fráze, ukazuje vám, kde je ve voze ukrytá rezerva či lékárnička a už konečně ztichne, předá vám slavnostně klíčky a vy se konečně vezete domů ve svém novém voze. A jakmile zaparkujete před svým obydlím, hned se dychtivě vrháte na auto, chcete se jím potěšit, chcete prozkoumat všechno, co umí. A potom to přijde. Okamžik zlomu. To velké zklamání. Pod kapotou není žádná novinka, ten motor už dávno znáte ze svého Mercedesu…

Věřte mi, já rozumím vašemu zklamání. A chápu, že takové auto vám okamžitě přestane dělat jakoukoli radost. Je to sice pořád ona, vaše vysněná Dacia, ale oči stále mimoděk hledají trojcípé ďáblovo znamení. Jste rozzlobení. A nehněváte se jen na rumunskou automobilku, zlobíte se na celý motoristický svět. Kde tohle skončí? Co když se tento nešvar začne šířit? Nepotkáte nakonec své firemní Kangoo stát v showroomu Mercedesu s obří hvězdou na čumáku? 

Teď samozřejmě trochu přeháním, ale podstata problému je jasná. Automobilky kříží své modely, využívají jeden díl pro mnoho vozů a my jen trneme, jaký bude výsledek. Jaký další kočkopes na nás odkud vyskočí. Volkswagen si klidně postaví svůj stěžejní model, svého legendárního Golfa, na platformě nějaké Škody Octavie – auta vyrobeného továrnou, na které ještě chvíli před tím stál nápis ‘národní podnik’. Může to fungovat? A může to fungovat dobře?

Nalijme si však čistého vína – dělají to všichni a dělali to vždycky. Menší kupovali komponenty, na jejichž výrobu sami nestačili, od těch větších. A ti větší často spolupracovali navzájem, když se jim nechtělo psát čísla do výroční zprávy zase červenou tužkou. Díky tomu mohou být auta levnější a dostupnější, díky tomu se mohou malí výrobci zajímavých aut zaměřit na to skutečně podstatné a neztrácet čas vývojem něčeho, co snadno mohou koupit v místních autodílech a bude to fungovat přesně tak, jak potřebují. Že má Maserati stropní svítilnu či ovladač světel z Lancie? Proč ne, nikoho to neuráží, vypadá to vkusně a funguje to (nebo lépe řečeno nefunguje to) stejně, jako kdyby si to v Modeně vyvinuli sami. Žádný problém. 

Dokonce si myslím, že v mnoha ohledech je taková spolupráce jednoznačně plus. Třeba takový Lotus. Ten používá pro své účely upravené motory Toyota a já jsem skálopevně přesvědčený, že je to velmi dobrý tah. Kdyby nesáhl po pohonných jednotkách osvědčené japonské produkce, musel by si postavit celý motor sám. V poměrně skromných podmínkách a v Británii. Výsledkem by byly buď obrovské náklady na vývoj a následně krach, nebo pověstná britská kvalita, záruční opravy a potom krach. Tak či tak, jsem rád, že se Lotus rozhodl jít cestou, kde krach není součástí předem stanoveného scénáře. 

A příkladů takové podařené spolupráce je mnohem více. Třeba často tolik opovrhovaný Jaguar X-Type. Laciné převlečené Mondeo? Nemyslím si. Zatímco Mondeo jako správný Ford místy skutečně působí trochu levně (především proto, že v porovnání s auty značek jako Jaguar skutečně levné je), X-Type dodal podařenému základu ten pravý lesk. To auto bylo skutečně hezké, dobře vybavené a přineslo šmrnc Jaguaru mezi menší vozy, kde byla povedená fordí platforma naprosto dostačující. Vlastně na tom autě nebylo vůbec nic špatně. Přesto už jen fakt, že některé komponenty sdílí s plebejským Fordem, mu nakonec zlomil vaz.

Znamená to tedy, že spolupráce napříč automobilkami je tedy neoprávněně odsuzovaná? Že tu nejde o nějaká snižování nákladů, ale naopak o šlechtění auta? Ani to se nedá tak jednoznačně říci. Některá auta vzniklá takovým spojením zkrátka nepatřila a nikdy nebudou patřit do síně slávy. Ať už zavzpomínáme na legendární Alfu Romeo Arna (design a konstrukce: Nissan, kvalitní montáž: Alfa Romeo) nebo některé Saaby z období vlády GM - tyto projekty se zkrátka příliš nepodařily.

A jaká je současnost kooperace mezi automobilkami? Nikomu z čtenářů jistě neunikla asi nejkontroverznější spolupráce poslední doby – Toyota Supra resp. BMW Z4. Je to tragédie ne nepodobná té z úvodu článku, člověk si pořídí svou vysněnou Toyotu, u dealera v showroomu ještě zálibně pohladí nového Yarise, zasní se při pohledu na Corollu a potom mu nějaký pohunek konečně přistaví jeho nový vůz – Toyotu Supra. A i tady následuje zklamání, jakmile se šťastný novopečený majitel začne seznamovat s vozem blíž. Technika od nějakého lokálního výrobce odněkud z Bavorska, to přece nemůže být dobré auto…

Paradoxně jsou to právě sporťáky, kde značky namísto soupeření rády spolupracují. Ono je to vlastně logické. Roadster nikdy nebude masově prodávaný vůz. Je hezké mít na prodejní ploše pěknou Miatu, buduje se tím image značky, zákazníci se rádi pokochají, ale potom si koupí Corollu. Nebo Yarise. Logickým krokem proto je spojit síly. A výsledky nemusí být vůbec špatné. Subaru BRZ a Toyota GT86 například. Nebo již zmiňovaná Miata resp. Fiat 124 Spider. A nebo právě Toyota Supra. 

Věřte nebo nevěřte, ta bavorská firmička auta stavět umí. Dokonce i motory zvládá docela obstojně. Zatím jsem neměl příležitost si novinku vyzkoušet, ale mám takové tušení, že se mi bude líbit. A že toto je to dobré, co může ze spolupráce dvou značek vzejít. Netvrdím, že je to vždy správné řešení. Děsím se okamžiku, kdy povedeného Dustera objeví lidé z divize AMG, aby ho zničili. Ale naučil jsem se alespoň trochu potlačovat předsudky, protože někdy může být výsledek i velmi podařený.