Retro okénko Petra Přikryla: Škoda 100 - auto, které naučilo řídit tisíce motoristů

Sérii článků o bizarních, ale i úplně obyčejných vozech z Československa předlistopadové doby jsme pro vás připravili ve spolupráci s Petrem Přikrylem, matadorem obchodu s ojetými automobily. Pojďme se přenést do ne zas tak dávné doby, kdy se auta měnila za domy, ojetinu jste prodali během několika minut a vlastnictví Mercedesu bylo spolehlivou poukázkou na návštěvu Veřejné bezpečnosti v Bartolomějské ulici. Pro mladší ročníky obrázek ze sci-fi snímku, pro ty starší reálné vzpomínky, stejnou měrou nostalgické a děsivé.

Předáváme slovo Petrovi:

Na začátku 70. let jste za novou Škodu 100 zaplatili 45 tisíc korun. Byl o ni velký zájem, přestože si zákazníci nemohli vybrat ani barvu. Zkrátka měli takovou, jaká na ně vyšla, a vůbec jim to nevadilo. Právě tento model motorizoval tehdejší Československo a spolu s dovozem žigulíků umožnil v 70. letech zrušit pořadníky na nová auta. Už tento fakt by stačil na to, abychom Škodu 100 považovali za významný automobil naší historie, měla však i další výhody. Například ji bylo možné velmi snadno opravit. Stačilo si pořídit jednu z šikovných „Dílenských příruček“, a mohli jste se stát automechanikem. Problém představoval jen chronický nedostatek náhradních dílů, jejichž shánění bylo stejně obtížné jako nákup pověstných banánů. Člověk musel mít pořádné štěstí, o to větší však byla i radost, když jste potřebnou součástku sehnali.

V takových podmínách pochopitelně kvetla lidová tvořivost, s níž majitelé vozů řešili potíže svépomocí. V létě měly stovky sklon k přehřívání, a tak nějaký kutil vynalezl součástku, která udržela pootevřenou zadní kapotu, a už vás na cestě k Balatonu nic nezastavilo. Naopak v zimě si auto vedlo velmi dobře a na sněhu nebyl větší problém dojet si na kávu třeba na Ještěd. Právě pro své dobré jízdní vlastnosti na kluzkém povrchu měly své početné věrné příznivce. Stovky a stodesítky se exportovaly do řady západoevropských zemí, kde patřily k nejlevnějším na trhu, a stojí za zmínku, že se v rozloženém stavu vyvážely až na daleký Nový Zéland.

Dobové reklamní video láká na přednosti nové stovky. Poslední věta je všeříkající!

Moje první havárie

Pro mnohé byla stovka autem, v němž sbírali první zkušenosti na silnici, a kdekdo v ní získal i vytoužený řidičský průkaz – autoškoly Svazarmu ji totiž používaly jako výcvikové vozidlo. Ani u mě to nebylo jinak a v roce 1976 jsem absolvoval autoškolu v Litoměřicích, i když leccos probíhalo trochu jinak, než bylo zvykem. Ve městě jsem byl známá firma a znal mě snad každý, kdo měl co do činění s auty a řízením – včetně příslušníků VB. Ke cvičným jízdám mě instruktor nejdřív ani nepustil se slovy: „Pro vás je benzinu v autoškole škoda.“ Jenže něco jsem ze zákona odjezdit musel, tak jsem ho posléze párkrát povozil aspoň po nákupech. Závěrečné testy jsem udělal s jedinou chybou a bratr, který ve Svazarmu tehdy pracoval, na mě po skončení mrkl, že to mám v kapse…

Abych si ukrátil dlouhou chvíli při čekání na hotový řidičák, rozhodl jsem se, že si na nádvoří Svazarmu připravím bratrovo auto, s nímž jsem podle předchozí domluvy plánoval jezdit. Před garáží ovšem překáželo právě auto autoškoly a já nemohl vyjet. Mechanik právě opravoval sedadlo řidiče, které měl vytažené ven, a dovolil mi s autem popojet, abych si uvolnil vjezd. Nejspíš čekal, že jen uvolním brzdu a auto kousek odtlačím, jenže mě napadlo něco jiného – trochu si zamachrovat před ostatními žáky autoškoly, kteří čekali opodál. Jelikož řidičská sesle chyběla, usedl jsem na sedadlo spolujezdce, nastartoval a k rozjezdu použil spojkový pedál instruktora, který jsem ovšem ovládal pravou nohou. Tou levou jsem přes středový tunel sešlápl plyn a se zařazenou zpátečkou se rozjel.
Prosím, nezkoušejte to. Ani zkušený řidič nedokáže takovou výměnu nohou v hlavě pobrat. Ani nevím, jak se to stalo, ale letěl jsem na zpátečku přes celé nádvoří. Jen zázrakem jsem netrefil absolventy řidičského kurzu, následovala rána jako z děla – náraz jako při bariérové zkoušce, který úplně slisoval zadní půlku auta. Ležím na utrženém sedadle, převodovku s motorem mám hned za hlavou a jsem trochu v šoku. Proberu se v momentě, když nade mnou stojí policejní komisař a říká: „ No to jsem ještě nezažil. Na řidičáku klukovi ještě zasychá inkoust, a už způsobil takovou havárii…“ Vzhledem k tomu, že se všechno odehrálo mimo veřejnou komunikaci a bratr se za mě notně přimluvil, mi řidičák nakonec vydali. Škodovku jsem pomohl opravit a nějakou dobu pak ještě splácel škody, ale všechno dobře dopadlo.

I moje první vlastní auto byla Škoda 100 a přišel jsem k ní tak trochu kuriózním způsobem. Od rodičů jsem dostal chatu, jenže já chtěl auto. Právě s mechanikem Svazarmu, který tehdy opravoval nešťastné sedadlo, jsem domluvil následující obchod -  já si vyberu auto, on ho zaplatí, chatu převedu na něj a všichni budou spokojení. V autobazaru pod Libeňským mostem, kde jsem později roky pracoval, jsem si vybral Škodu 100 L světle modré barvy s novou karoserií. Auto vypadalo jako funglovka, akorát moc nejelo. V dalších letech jsem si stovečku upravoval a sbíral s ní první motoristické zkušenosti. Přelakoval jsem ji do závodních barev, snížil podvozek, namontoval výfuk „burgas“, dokonce instaloval bezpečnostní rám ze závodní Š 120 S a svět mi ležel u nohou. Jako mnozí jiní na ni rád vzpomínám, stejně jako se vzpomíná na první lásku. Nedávno jsem dostal možnost se svézt zachovalou Škodou 110 LS a po chvíli už jsem zatáčky projížděl kontrolovaným smykem jako kdysi…

Kde se vzala Škoda 100

Návrh budoucí Škody 100 se objevil již v roce 1963, tedy o rok dříve, než výrobní linku mladoboleslavské továrny opustilo první „embéčko“. Jednalo se o vylepšenou, hranatější verzi Škody 1000 MB inspirovanou modely Renault 8  a Simca 1000 ze samého počátku šedesátých let. Výroba začala až na konci srpna 1969 k 75. výročí vzniku Automobilových závodů v Mladé Boleslavi. Nezbrzdil ji dokonce ani rozsáhlý požár, který velkou část závodu zničil. Nový vůz dostal modernější a pevnější karoserii, modernizován byl rovněž interiér s propracovanější palubní deskou i některé konstrukční prvky. Škoda 100 z roku 1969  s interním typovým označením 722 dostala charakteristický široký „C“ sloupek, prodloužení přední části poskytlo větší zavazadlový prostor a výrazné vodorovné svítilny na zádi auto opticky rozšiřovaly. Na předních kolech už měla stovka kotoučové brzdy Dunlop, které v licenci vyráběl národní podnik Autobrzdy Jablonec.

Pohonné ústrojí zůstalo vzadu téměř beze změn. Slabší varianta s motorem o zdvihovém objemu 988 cm³, výkonem 35 kW a maximální možnou rychlostí 125 km v hodině nesla označení Škoda 100 a byla k dostání v základní verzi Standard nebo de Luxe. O něco silnější byla Škoda 110 L (de Luxe) s motorem 1107 cm³, výkonem 39 kW a maximální rychlostí 135 km v hodině. Nakonec přibyla ještě Škoda 110 LS  neboli de Luxe Super s motorem 1107 cm³, který byl převzat z dvoudveřového kupé Škoda 110 R a díky výkonu 46 kW poskytoval maximální rychlost 140 km v hodině. Vozů Škoda 100 a 110 bylo v letech 1969 až 1977 vyrobeno celkem 1 079 708 a stovka se stala prvním českým autem, které překonalo milionovou hranici. 

Ceny hezkých kousků stoupají

Škodovky z této modelové řady můžete koupit už za pár desítek tisíc, budou to ovšem kusy v nálezovém stavu a za jejich renovaci vydáte nemalé peníze. Na druhé straně najdete v inzerci kousky v perfektním stavu, takové však stojí klidně 300 až 500 tisíc korun. Rozhodnete-li se investovat do dražšího kousku, pozvěte si na prohlídku zkušeného odborníka, který dokáže důkladně posoudit stav i provedené renovace. Svezení ve stovce vás nejspíš neoslní, ale ceny rostou a pravděpodobně budou stoupat i nadále, takže se investice do této Československé legendy vyplatí.

Kdo je Petr Přikryl?

Patří k našim nejuznávanějším odborníkům v oblasti prodeje použitých vozů i automobilismu obecně. Od roku 1978 pracoval v Ústavu pro výzkum motorových vozidel v Praze, v roce 1985 nastoupil jako prodejce v autobazaru. V 90. letech odjel sbírat zkušenosti do Spojených států amerických a do Čech dovezl některé z prvních amerických vozů, které u nás jezdily. V roce 2011 založil Asociaci prodejců použitých automobilů-autobazarů ČR (APPAA) a dodnes působí jako její předseda.