Renault Captur: Metrosexuál nebo všeuměl?

Automobilový svět se mění a módní vlny přicházejí. Tu jsou populární kulatá auta, tu zase hranatá… ale mění se i tvary karoserií. Bývaly doby, kdy si všichni jednoduše kupovali sedany, a kdo chtěl být stylový, pořídil si atraktivní kupé. Dnes, pokud chcete být ‚in‘, musíte mít vysoké a akčně se tvářící auto, které zdůrazňuje váš aktivní životní styl a vyvolává dojem, že každou volnou chvíli trávíte v lesích či při extrémních sportech.

Crossover je buďto teréňák, který nic neumí, nebo hatchback, který umí všechno

Začalo to u velkých off-roadů a později SUV a pokračovalo to ke stále dostupnějším, krotším a v každodenním životě použitelnějším varintám. Dnes už patrně tento trend dosáhl svého završení, protože vznikla kategorie kompaktního crossoveru, která právě drtí žebříčky prodejnosti. Viděno pohledem cynického motoristy jde v podstatě o takové ‚hatchbacky na chůdách‘, které z hlediska konstrukce a techniky nenabízejí o mnoho více terénních prvků než jejich nižší sourozenci. V závislosti na tom, jestli máte tendence vidět sklenici poloplnou, či poloprázdnou, je takový crossover buďto terénním autem, které v terénu nic neumí a na silnici je o něco horší než hatchback, anebo hatchback, který dostal navíc schopnost poradit si s občasnou terénní překážkou či polní cestou a komfortnější podvozek, výměnou za což musel obětovat jen tu část dynamických vlastností, kterou typický řidič nikdy nevyužije. Možná jsou vysoká auta dokonce návratem k normálnímu stavu?

Renault Captur podle všeho představuje spíše druhou variantu. Je až překvapivě pohodlný, příjemně se řídí, je obratný, dobře se do něj nastupuje a s anorektickou naftovou patnáctistovkou pod kapotou je ve srovnání s hatchbackem zanedbatelný i nárůst spotřeby. Takhle nějak by měl malý crossover fungovat. 

Proto jsme se ho rozhodli použít na otestování samotné myšlenky crossoveru a posadili jsme do něj smečku redakčních nováčků. Co si bude partička tradicionalistických petrolheadů myslet o autě, které by jim z principu mělo být protivné? A co si o něm bude myslet tajemná Zlokočka, která je jako asi jediný člen redakce přesnou cílovou skupinou tohoto vozu?

Adamův první pohled

Za volant kompaktního crossoveru jsem se dostal vlastně zcela náhodou. Při přípravě strategické porady Autíčkáře se zjistilo, že nemáme led. Jelikož všichni ostatní buď bloudili po okolí (Vavris dočasně vedl nad Ferniem – Já nebloudil! – pozn. Fernie), nebo se snažili dostat do kreativní nálady (Bobash dožadující se ledu), čestná povinnost osedlat oře a hrdinně vyrazit do boje s pardubickou odpolední špičkou padla na mě.

Do ruky se mi dostal klíček, který od dob druhé generace Mégane mnoho změn nedoznal. Malá nepřehledná tlačítka se ztrácejí na tvrdé plastové ploše a bílá barva to již začínala u Renaultu vzdávat. S tímhle kouskem na swingers party rozhodně nezabodujete. Naopak vyloženě skvělým dojmem působí vzhled samotného vozu. Dvoubarevné provedení v agresivně kontrastní oranžovo-černé kombinaci působí věru skvěle, a ačkoliv jsem starý skrblík, požadovaných 20 tis. bych bez meškání vyskládal na prkno. Podobně přesvědčivým dojmem působil testovací kousek uvnitř. Z umně poskládaných oranžových doplňků jinak černého interiéru jsem byl vyloženě nadšený a dobrou náladu jen podpořilo logické rozmístění ovládacích prvků. Příjemným překvapením pro mě byl i volant. Poprvé po dlouhé době jsem svíral kruh, byť hloupě vybraný kolem ramen. Obávám se, že takhle staromilské řešení bude čím dál tím větší vzácností. Abych shrnul své dojmy ze vzhledu celého vozu, bude mi stačit jediné slovíčko francouzského původu. Captur je jednoduše chic.

Dělají to i červenobílé jako krabičku Marlborek?

Hodnotit jízdu z vlastních zkušeností mohu leda ve srovnání s větší a mnohem dražší DS4 od Citröenu, případně stejně velkou, ale stále drahou CX-3 od Mazdy. Jak si malý crossover na velkých kolech vedl na českých silničkách? Rovnou se přiznám, že jsem trochu zkažený šestnáct let starou Lagunou první generace, případně americkým létajícím kobercem. I tak jsem byl mile překvapen, jak snadno oba zmíněné soudobé konkurenty strčí Captur hravě do kapsy. Nejen že je kompaktní a především celkem dostupný Renault pohodlnější než dvakrát tak drahý Citroen, on je dokonce řidičsky zajímavější než Mazda s atmosférickým dvoulitrem! Teorii motoru nechám na schopnějším kolegovi, ale za sebe jsem v porovnání s dynamikou nejsilnější turbodieselové (‚poctivé‘ s PD) Octavie druhé generace necítil nijak velký rozdíl. Když nad tím tak přemýšlím, dCi bylo o poznání kultivovanější.

Jako hard-core autíčkář, odsuzující naftové motory v nákupních taškách a neuznávající více než pět typů karoserie, zahanbeně uznávám, že občas se najde opravdu povedený crossover. Kdyby mi někdo dal milion korun a pistoli k hlavě s rozkazem „kup si crossover“, nejspíš bych si koupil dva Captury (dělají to i bílo-rudé jako krabičku Marlborek?). To auto je prostě dobré. Ne dobré na poměry naftového crossoveru pro holky, prostě dobré.

Radkův druhý pohled

Překvapení. Nejspíše první slovo, které by mě napadlo, kdyby se mě někdo hned po vysednutí zeptal, jaký mám z Captura pocit. Je to jednoduché – upřímně, nikdy jsem k Renaultům neměl zvláštní vztah (snad krom Clia Williams). Abych pravdu řekl, jízda v Capturu na středočeských okreskách mi nasadila brouka do hlavy a pomalu jsem názor přehodnocoval. Faktem je, že pokud bych porovnal Captur s Toyotou Verso, kterou máme v rodině, musím přiznat, že Captur je jí hravě rovnocenným soupeřem a v mnoha věcech ji předčí. I přes to, že Verso je dražší a papírově lepší. U Renaultu se mi hodně zamlouval motor – v testované verzi 1,5 dCi, který ani v prudším kopci nezklamal a po přidání plynu ochotně zrychloval. Ve stejném duchu se nese i řazení, které je velmi příjemné, přesné a netrpí dlouhými dráhami, což bych u takového auta trochu očekával.

Odhadnout, kdy Start&Stop vypne motor je jako hrát ruskou ruletu s plným zásobníkem

V neposlední řadě bych pochválil i přesné řízení, které není zruinované příliš velkou sílou posilovače, takže ještě jde odhadnout, zda jedete rovně, nebo zatáčíte. Posledním bodem, který bych rád zmínil v pochvalné fázi, je sladění interiéru do oranžovo černé, které cestování trochu oživí a na první pohled zaujme. Po chvále většinou přichází i kritika, takže jsem nucen se teď přesunout na druhou stranu barikády. Po pravdě mě trochu iritoval systém Start&Stop, který motor vypínal ve chvílích, kdy to nebylo zrovna vhodné. Odhadnout, v jakém momentě se motor po zastavení vypne, bylo asi tak snadné jako hrát ruskou ruletu s plným zásobníkem. Další věcí, která mi nepřišlá úplně šťastná, je pozice za volantem. Pro představu: sedněte si v tramvaji na sedačku, která je blízko k té před vámi, a mějte nohy přímo pod sebou – ano, přesně teď sedíte v pozici, ve které se v Capturu řídí. Co mě trošku překvapilo u nového auta, byly zadní sedačky, které při jakémkoliv přejezdu přes hrb dělaly vrzavý a skřípavý zvuk. Upřímně bych něco takového od zánovního auta nečekal, ale je možné, že to byla náhoda a špatný kus. Nicméně celkový dojem z malého Renaultu je velmi pozitivní i přes pár much, kterým se nevyhnete nikde. Sám si v Capturu dokážu představit sobotní výlet na chatu, s plným kufrem, dvěma dětmi a psem.

Matějův třetí pohled

Auta z kategorie městských crossoverů mi doposud unikala a proto jsem byl na francouzského krasavce velmi zvědav, i když jsem se v první řadě obával zbytečně tvrdé a nepohodlné jízdy. To se naštěstí nepotvrdilo, ba naopak, Captur jezdí velmi příjemně, není přehnaně tvrdý, ani příliš houpavý, zbytečně se nenaklání a na průměrné silnici je dostatečně jistý. Pár zatáček s rozbitým povrchem jsem také vyzkoušel a ani tam není důvod k obavám, byť má podvozek samozřejmě své limity. Potěšilo mě nastavení a výkon brzd, pedál má příjemný chod, takže člověk v podstatě hned ví, co může čekat, žádná překvapení v podobě příliš prudkého nástupu následovaného chabým účinkem se nekonají.

Oranžová barva se mi na ekonoměru moc líbila a tak jsem se snažil jí tam mít co nejčastěji

Milovníci lesklých plastů budou mít radost zejména z jejich aplikace na spodní polovině volantu. Já jsem dvakrát nadšen nebyl, neboť mi volant každou chvíli vyklouzl z ruky. Dobře mi tak, když jsem točil volantem jako řidič vysokozdvižného vozíku, tedy plochou dlaně. Interiér je však pěkné místo k životu, dodává pocit většího a bezpečného auta a barevné sladění s karoserií z něj dělá tak trochu dámskou záležitost – co naplat, tento vůz budou asi často řídit ženy. Pro ty je také připraven obrovský šuplík na kosmetiku v místech, kde běžně bývá vyklápěcí schránka. Pánové zase třeba ocení pankáčské zipy vyměnitelných potahů sedadel. Nebo úsporný diesel.

Jeden detail mi však vrtal hlavou. Mechanismus sklápění opěradel zadních sedaček má relativně velké vůle a sedadla se za jízdy po rozbité cestě často rozklepou. Je to jen detail, ale trochu mi kazil zážitek z jinak tiché kabiny. Zavazadlový prostor vyvolává vzpomínky na Renault Twingo, ovšem jen do chvíle, než odklopíte dno a objevíte další prostor zhruba o velikosti malé vany.

Oceňuji ještě jednu věc, a to nenápadný a neobtěžující ‚ekonoměr‘ v podobě barevného proužku pod displejem rychloměru. Když jedete úsporně, je zelený, při vyšší zátěži se barva plynule mění až v oranžovou. Ta se dobře hodila k oranžové barvě použité na autě, proto jsem se snažil mít ji tam co nejčastěji.

Abych nezapomněl, pokud půjdete pro naftový Captur, berte automat. Manuální převodovka není vůbec špatná a kulatá hlavice řadicí páky působí sportovně, ale automat by se do Capturu hodil víc. 

Františkův čtvrtý pohled

„Pojedem koupit cigára a projedem se Capturem!” Nějak takhle moje usednutí do černooranžového Renaultu začalo. A jako pokaždé, když se posadím do crossoveru, přepadly mě smíšené pocity. Sedím skoro jako na záchodě, okolo mě je prostoru jako v běžném hatchbacku a na ostatní provoz se koukám tak nějak svrchu. Obklopuje mě stylový interiér a vzhledem k tomu, že za volantem sedí Matěj, kterého touha po nikotinu žene ke zkoušení Capturových limitů, mám čas si všechno osahat. „Hele, přihrádka spolujezdce je šuplík!” S překvapením oznamuji svůj objev Matějovi a vzápětí zjišťuju, že v úplném otevření přihrádky mi brání dvě nepodstatné maličkosti. Moje nohy. Další zkoumání se po menší chvíli a zjištění, že na nejbližší benzínce nemají ty správné cigarety, zaměřuje na infotainment a navigaci. A můj dojem z toho, že Captur je pravý Francouz, se jen prohlubuje.

Po delší chvíli se konečně dostávám za volant a  pravá zábava  pravý test začíná. No dobře, to by bylo přehnané, ale s přibývajícími metry začínám chápat, co znamenaly ty zvláštní věci, o kterých předtím mluvil Matěj, teď zkoumající mechanismus sklápění zadních sedadel. Zaráží mě plynový pedál a pocit, jako by po sešlápnutí měl jen několik poloh. Motor se na povel ke zrychlení nijak zvlášť netváří a veškerá akcelerace probíhá tak důstojně, jak to jen u černooranžového Renaultu jde. Až k němu skoro nejde převodovka, u které má člověk při řazení pocit radosti, jak to do sebe všechno hezky zapadá. A když už se nedá zrychlovat, je potřeba brzdit. Šlapu na brzdu a v mysli si kladu otázku, jestli Matěje na zadní sedačce rozplácnu o sedadlo spolujezdce, popřípadě jestli neproteče skrz sedačku až na palubní desku, ale žádný vražedný nástup brzd se nekoná. Matěj zůstává sedět na svém místě a Captur zpomalí přesně tak, aby se mohl vrhnout do zatáčky. A co na rozbitou silnici a další nepříjemnosti říká podvozek? I když ostatní Captur chválili, já si myslím, že přecejen trochu drncá. A dokážu si představit, že kdybych byl slušivá mladá žena, tak by mě při přejíždění kolejí po cestě do fitka nebo nákupního centra přece jen ty rány začaly štvát. I když těžko říct, možná bych nevěděl, o co jde, a měl důležitější věci na práci, než drncající auto. 

Verdikt z mé strany je takový, že Captur je dobré auto. Možná se na něm najde pár drobností, které by vás mohly štvát, ale buď jsou spíš vtipné (jako třeba přihrádka u spolujezdce), nebo na ně pod vlivem roztomilosti zbytku auta zapomenete.

Pátý a poslední pohled očima Zlokočky

Čtvrt hodiny pro mě není dostatečný čas, abych s jakýmkoli autem našla společnou řeč, to říkám rovnou. Výchozí podmínky jsou však tentokrát příznivé. Před deseti minutami jsem vylezla z nejmenovaného liftbacku 1,2 TSI  ve výbavovém stupni ‚chudý příbuzný‘ zhruba po hodině a půl jízdy. Skáču do Capturu, šlápnu na plyn, v mžiku se měním v pilota Formule 1 a silnice 8. třídy v Red Bull Ring. Díry, místy vyložené asfaltem, působí pod koly Capturu jako rakouská dálnice, auto nemilosrdně akceleruje, dokonce předjíždím! Jelikož se mi podařilo bleskurychle synchronizovat telefon, pouštím si na plné pecky Liebe ist für alle da, takže nemám nejmenší tušení, jak se projevuje motor pod kapotou (co je tam vlastně za motor?). Nemohu si ale nevšimnout, že tu není ručičkový tachometr. Velká škoda, protože interiér je jinak nadmíru povedený. Digitální čísla mě nebaví.

Přijíždím na stopku, a těsně před rozjezdem najednou podezřelé ticho. Děsím se, že mi to chcíplo a budu muset spáchat rituální sebevraždu, ale je to jen systém Start/Stop, který si žije svým vlastním životem… Detail.

Verdikt: Beru!

Technické údaje:

Motor: naftový přeplňovaný čtyřválec 1 461 cm3
Výkon: 90 koní při 4 000 ot./min
Točivý moment: 220 Nm při 1 750 ot./min
Převodovka: šestistupňová manuální
Maximální rychlost: 170 km/h
0-100 km/h: 13,5 s 
Průměrná spotřeba (euro): 3,9 l/100 km 
Cena (Intense): 474 900,- Kč